Středeční nešpory 3. týdne
1. Již dříve jsme se zastavili nad velkolepou freskou Krista, Pána vesmíru a dějin, který vévodí hymnu vloženému na počátek listu svatého Pavla Kolosanům. Tento chvalozpěv rytmicky doprovází všechny čtyři týdny liturgie hodin.
Srdcem hymnu jsou verše 15-20, kde vystupuje na scénu přímým a slavným způsobem Kristus, definovaný jako ?obraz neviditelného Boha? (v. 15). Řecký výraz eikon ?ikona?, je oblíbeným termínem apoštola: ve svých listech jej užívá devětkrát, tímže jej uplatňuje jak na Krista, dokonalou ikonu Boha (srov. 1 Kor 4,4), tak na člověka, obraz a sláva Boha (srov. 1 Kor 11,7). Ten však hříchem ?zaměnil vznešeného a nesmrtelného Boha za pouhé vyobrazení smrtelného člověka (Řím 1,23) a raději se klaněl modlám a stal se jim podobným.
Musíme proto stále vytvářet svůj obraz podle podoby Božího Syna (srov. 2 Kor 3,18), protože jsme byli ?vytrženi z moci temnosti, a převedeni do království jeho milovaného Syna" (Kol 1,13).
2. Kristus je pak prohlášen za ?věrný obraz neviditelného Boha? (v. 15). Kristus je dříve než celé tvorstvo (srov. v. 17), protože byl zplozen od věčnosti: proto ?všechno je stvořeno skrze něho a pro něho? (v. 16). Také starobylá hebrejská tradice tvrdila, že ?celý svět byl stvořen pro Mesiáše (Sanhedrin 98 b).
Pro apoštola je Kristus principem soudržnosti (?všechno v něm trvá?), je prostředníkem (?skrze něho?), tak konečné určení, k němuž směřuje všechno stvořené. On je ?první z mnoha bratří? (Řím 8,29) neboli Syn par excellence (po výtce) ve velké rodině Božích dětí, do které nás zařazuje křest.
3. V tomto bodu pohled přechází na svět stvoření a dějin: ?Kristus je hlava těla, to je církve? (Kol 1,18) a je jí už skrze své Vtělení. Vždyť vstoupil do lidského společenství, aby je držel a spojil v jedno ?tělo?, to je v harmonickou a plodnou jednotu. Soudržnost a růst lidstva mají v Kristu svůj kořen, vitální stěžejní bod, ?princip?.
Právě tímto primátem se Kristus může stát principem vzkříšení všech ?provorozeným z mrtvých?, protože ?všichni budou povoláni k životu v Kristu... Na prvním místě je Kristus, pak ti, kteří jsou Kristovi, až přijde? (1 Kor 15,22-23).
4. Hymnus se chýlí k závěru a oslavuje ?plnost?, v řečtině pleroma, kterou má Kristus v sobě jako dar Otcovy lásky. Je to plnost božstvím, které vyzařuje do vesmíru a do lidstva, tímže se stává pramenem pokoje, jednoty a to dokonalé jednoty (Kol 1,19-20).
Toto ?usmíření a zjednání pokoje? je vykonáno ?krví prolitou na kříži?, jíž jsme byli ospravedlněni a posvěceni. Tímže vylil svou krev a tímže dal sám sebe, Kristus vylil pokoj, který je v biblické řeči souhrnem mesiášských darů a spásonosná plnost, na celou stvořenou skutečnost.
Hymnus proto končí v zářivém horizontu smíření, jednoty harmonie a pokoje, na něm se slavnostně tyčí postava jeho tvůrce Krista, milovaného Syna Otce.
5. Nad tímto hutným úryvkem uvažovali spisovatelé starobylé křesťanské tradice. Sv. Cyril Jeruzalémský v jednom svém rozhovoru uvádí chvalozpěv z listu Kolosanům, aby odpověděl nejmenovanému muži, který se ho ptal: ?Říkáme tedy, že Slovo, zplozené Bohem Otcem trpělo za nás ve svém těle?" Odpověď podle kantika je kladná. Vždyť, tvrdí Cyril, ?obraz neviditelného Boha, prvorozený z celého tvorstva, viditelného i neviditelného, pro něhož a skrze něhož všechno existuje, byl dán ? říká Pavel ? za hlavu církvi: on je nadto ?provorozený z mrtvých? to je první v řadě mrtvých, kteří jsou vzkříšeni. On ? pokračuje Cyril ?přijal za své všechno, co je člověka, a podstoupil smrt na kříži a nic nedbal na urážky (Žid 12,2). My říkáme, že není obyčejným člověkem, zahrnutým kdovíjakými poctami, pro své spojení s námi, byl za nás obětován, ale je to týž Pán slávy, ten který byl ukřižován? (Perché Cristo é uno: Collana di Testi Patristici, XXXVII, Roma, 1983 str. 101).
Před tímto Pánem slávy, znamením svrchované lásky Otce i my pozvedáme svůj chvalozpěv a klekáme, abychom se mu klaněli a děkovali mu.
Přítomné poutníky z Brna a Kroměříže Svatý Otec pozdravil těmito slovy:
Překlad Josef Koláček
Další články z podrubriky Generální audience