Odpovědnost za proces smíření a porozumění, ale také nutnost vyjádřit se k postojům těch, kdo zneužívají rány minulosti k politické manipulaci, vedla polské a německé biskupy k podpisu společného prohlášení. Navazuje na historickou výměnu listů mezi oběma episkopáty v roce 1965, jejíž 40. výročí nadchází. V době kdy se na jedno straně sjednocuje Evropa a na straně druhé se objevuje nebezpečná snaha přepisovat nebo aspoň reinterpretovat dějiny, nejde rozhodně o gesto pouze rétorické. ?Dar smíření můžeme dostat jedině tehdy, když se upřímně přihlásíme k celé pravdě, probudíme lítost za provinění a získáme odpuštění... Jedině pravda nás může osvobodit. Pravda, která nic nezkrášluje a nic neopomíjí, která nic nepromlčuje a neupomíná se o vyrovnání křivd?- parafrázují biskupové osmou kapitolu Janova evangelia. ?Odpouštíme a prosíme odpuštění? ? zaznívá znovu slavná věta z listu, který polští biskupové na sklonku II. Vatikánského koncilu adresovali svým německým kolegům.
Jak došlo ke vzniku slavného listu, kterým komunistický režim pak ještě dlouho mlátil církev o hlavu? Historické okolnosti rozebírá v polském týdeníku Gość Niedzielny historik Andrzej Grajewski. Půdu pro výměnu listů připravovala už od roku 1958 setkání polského primase, kardinála Stefana Wyszyńského, s předsedou německé biskupské konference, kardinálem Juliem Döpfnerem. Situace ovšem byla složitá: Polsko a Německo patřily do znepřátelených táborů, neexistovaly diplomatické kontakty, Bonn neuznával západní hranici Polska a Gomulkův režim ve Varšavě živil představu Německa jako odvěkého nepřítele. Byl to kardinál Döpfner, kdo už v říjnu v roce 1960 varoval před zapomenutím na nespravedlnost, kterou německý národ způsobil, a zároveň se netajil s tím, že biskupové Německa a Polska mají ?hlásat Kristovo poselství pokoje, aby se srdce změnila.?
Šťastnou okolností pro polsko-německý dialog bylo zahájení II. Vatikánského koncilu ? píše Grajewski. V Římě se biskupové mohli bez problémů setkávat a diskutovat. Během jednoho z podobných setkání mnichovský kardinál, Joseph Frings, přišel s návrhem, aby biskupové Polska a Německa společně vystoupili s žádostí o beatifikaci O. Maxmiliána Kolbeho.
List polských biskupů vznikal řadu měsíců. Jeho posledním autorem byl vratislavský metropolita, arcibiskup Boleslav Kominek, který sepsal originál v němčině. Právě skutečnost, že oficiální polská verze nikdy neexistovala usnadnila komunistickým médiím zveřejnění velmi nepřesné a částečně zfalšované verze, upozorňuje polský historik.
Důležitým impulsem bylo vydání memoranda Německé evangelické církve. Vyzývalo ke smíření a k uznání poválečných hranic v Evropě.
4. října 1965 se sešli polští biskupové v Římě s několika německými biskupy. Hlavním tématem byla nutnost křesťanského smíření a porozumění. Právě tam se utvořila neformální skupina, do které patřili drážďansko-míšenský biskup Otto Spülbeck, essenský biskup Franz Hengsbach, biskup z Eichstadtu, Joseph Schröffer, a za polskou stranu vratislavský arcibiskup Boleslav Kominek a krakovský arcibiskup Karol Wojtyla.
List německým biskupům měl formu oficiálního pozvání na oslavy Milénia Křtu Polska, které se měly slavit v následujícím roce. Podobné pozvání odeslali polští biskupové dalším 56 episkopátům. Německý list byl ovšem doplněn o komentář na téma polsko- německých vztahů. Připomínal, co oba národy v minulosti spojovalo, ale neukrýval ani dramatické zkušenosti Poláků se západními sousedy, zejména tragédie poslední války a okupace. V závěru se otevřeně mluví problému polsko-německých hranic. Citujeme: ?Jak dobře rozumíme, je polská západní hranice na Odře a Nise nad jiné trpkým plodem poslední války masového ničení, podobně jako jím je utrpení milionů německých uprchlíků a vysídlenců. (Stalo se to na rozkaz spojeneckých vítězných mocností v Potzdamu roku 1945.) Většina obyvatel opustila tato území ze strachu před ruskou frontou a odešla na západ. Pro naši vlast, která vyšla z masového vraždění nikoli jako vítězná, nýbrž jako krajně vyčerpaná země, jde o věc existence a nikoli o otázku většího životního prostoru.? ? List s datem 18. listopadu 1965 podepsalo 36 polských biskupů, kteří byli v té době v Římě.
Originální, německou verzi listu, zveřejnila německá agentura DPA. Pak následoval úder polských médií. Biskupové byli obviňováni nejen z podlézání německým imperialistům, což v dobovém slovníku nepřekvapuje, ale téměř z vlastizrady. Největší pobouření - zdůrazňuje Andrzej Grajewski - vyvolal právě slavný fragment vytržený z kontextu a přeložený jako ?odpouštíme a prosíme o odpuštění?. Ve skutečnosti celá věta zněla takto: ?V plně křesťanském, ale také velmi lidském duchu, podáváme vám, kteří sedíte na lavicích končícího koncilu, své ruce, dáváme vám odpuštění a prosíme o ně.?
Komunistická vláda vyrukovala s hysterickou kampaní pod heslem ?Neodpustíme?. Za masivní podpory sdělovacích prostředků, které byly zcela v rukou režimu, probíhaly po celém Polsku protestní akce a petice obviňovaly biskupy ze zrady. Mnohým připadal list nesrozumitelný. Proč prosit o odpuštění? Biskupům příliš nepomohla ani spíš zdrženlivá odpověď německých biskupů z 5. prosince 1965. Obsahovala prosbu o odpuštěni vin spáchaných na Polácích a slova ?s bratrskou úctou přijímáme napřažené ruce.? S větším ohlasem a přijetím se list setkal v kruzích německých katolíků, zvláště v prostředí hnutí ?Pax Christi?. Odtud později vyšel dokument známý jako memorandum z Bensbergu. Mluví o uznání hranic na Odře a Nise a podporuje ideu odškodnění polských obětí nacismu.
Dějiny nicméně daly za pravdu biskupům. V roce 1970 došlo k normalizaci vztahů s Německem na politické úrovni a dva roky na to Pavel VI. dal definitivní formu církvi na západě a na severu Polska vytvořením nové diecéze.
odeslat článek
vytisknout článek
