Nový portál Vatikánského rozhlasu

?Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské!? (Mt 3,2). Jsme už na ten výrok zvyklí, ale podvědomě přece jenom cítíme, že se tu spojují dvě věci, které spolu neladí. Příchod božího království je v biblickém duchu splnění všeho, co lidé očekávali. Mělo by se tedy říci: Radujte se! Místo toho čteme: Čiňte pokání! to nezní radostně. Kdo dělá pokání, musí si odpírat i to, co už má. Latinské poenitentia souvisí s pláčem. Kajícníci jsou tedy plačící. Protože to tak smutně zní, nahrazujem slovo pokání jiným. Mluvíme o nutnosti ?obrácení?. Obraťte se, chcete-li mít účast na nebeském království! ?Obrácení? prý lépe odpovídá výrazu hebrejskému, který je ovšem obrazný. Doslova by to bylo jít jistou cestou, zjistit že je špatná, tedy se vrátit. Ale ani to není radostné. Koho by těšilo zjištění, že bylo špatné to, co doposud dělal a že musí začít znovu.

Proti obojímu pojetí pokání, jak jsme je naznačili, jsou i psychologové. Smutek a pláč podlamují životní sílu, nejsou tedy dobrými podmínkami k budování nebeského království. A jak je tomu s ?obrácením?? Přirozený růst je souvislý, bez násilných změn. To platí pro všechny organismy, tedy i pro život duše. Velcí lidé se vyznačují tím, že rozvinou to, co v sobě cítili a pěstovali už od mládí. Velké změny, zvláště když jsou násilné, naruší přirozený vývoj.

Zastavme se však u výrazu řeckého, který čteme v evangeliích, ta jsou psána řecky. Tam se pro pokání užívá slova metanoia.Je zajímavě složené. Noia znamená myšlenku. Když před to dáme předponu meta, neznamená to, že jednu myšlenku nahradíme jinou, ale že tu původní prohloubíme, uvidíme něco, co je v ní skryto pod povrchem. Když staří Řekové začali studovat přírodu, nazvali tu vědu ?fyzikou?. Když se pak jejich filozofové zahloubali nad tím, co je základ všeho, co v přírodě pozorují, začali tomu říkat ?metafyzika?. Podobný postup sledujeme, i když se díváme na vlastní život. Může to být pouhé pozroování toho, co dělám, jednoduché myšlenbky (noia). Ale někdy se dokážeme zastavit a ptát se, jaký to má vlastně smysl, co znamená to, co dělám, pro mne samého. Takové zamyšlení je metanoia, pokání, obrácení v pravém slova smyslu.

Je to převrat v psychologickém slova smyslu? Vypadá to tak navenek, ale to klame. Ukažme si to na dvou klasických příkladech obrácení: sv. Pavla a sv. Augustina. Sv. Pavel nenáviděl první křesťany, pronásledoval je. Ale obrátil se a stal se nadšeným vyznavačem Krista. Tedy se zásadně změnil? Ano i ne. Jako farizej od počátku horlil pro svatost božího zákona, jak jej zjevuje Starý zákon. Co se stalo při obrácení? Neřekl, že byl ten zákon pomýlený. Ale pochopil, že je jehzo smyslem Kristus. Nevrátil se tedy nazpět, ale šel dál po té cestě, kterou začal a ke které ho od počátku stvoření Bůh vyvolil.

A sv. Augustin? On od počátku šel za tím, co učili starověcí filozofové: cílem života je štěstí. Mladý sympatický a nadaný Augustin chtěl být v životě šťastný. Hledal to štěstí v dětských hrách, později s ženami, pak i v úspěšné kariéře intelektuální. Ale nakonec pochopil, že opravdové štěstí najde až ve spojení s Bohem. Lidské srdce je totiž nespokojené, jak píše, tak dlouho, dokud nespočine v Bohu. Co pak řekneme o jednom známém marxistu, kterého zde nemíníme jmenovat. Obrátil se ke křesťanství. Podezřívali ho, že to udělal z prospěchářství. Ale on se tomu usmívá a dodává: Od mládí jsem byl nadšený pro spravedlivost a pro práva chudých. Jsem i dnes, ale vím, kde se spravedlivost najde: ne v ideologiích, ale u Boha Otce.

Člověk, který dělá pokání, tedy začíná vidět svět takový, jaký doopravdy je, tak, jak jej vidí Bůh, který jej stvořil. Vidí, že je zásadně dobrý. To povzbuzuje k radosti. Ale nemůže mu uniknout ani druhá stránka: zlo, se kterým se setkáváme na všech stranách. I to je potřeba vidět očima božíma, jeho hlubší smysl. Zde pak, jak se zase zdá, všechen optimismus přestává. Zlo, tj. hřích, je v božích očích největší neštěstí, jaké nás může postihnout. Vede ke všem katastrofám a k smrti. Tak to čteme na stránkách Bible. Ale není to četba definitivní. Jedny stránky jsou doplněny druhými. Táž Bible, která nám ukazuje, že je hřích největší neštěstí, nás na druhých stránkách učí, že se každý hřích dá napravit pokáním.

Napravit to, co se pokazilo, ukaztuje na velkou schopnost řemeslníka, lékaře, pedagoga. Jsou to ovšem schopnosti omezené. Často proto slyšíme povzdech: Rád bych vám pomohl, ale tu se už nedá nic dělat. Schopný lékař pomůže v mnoha nemocech, ale před smrtí kapituluje. Nemohoucnost člověka před smrtí dala v literatuře vznik tragediím. Jsou opak pohádek. V těchto končí vypravování vždycky dobře, zlí jsou potřestáni a dobří odměněni. Na jak dlouho? O to už se pohádky nestarají. Končí závěrem: Jestli ještě žijí, mají se dobře. Tragedie naopak končí smrtí hrdiny. Dobře se mohou mít ti, co přijdou po něm, ale on už nenávratně zahynul.

Bible je i po stránce literární originální. Není tu styl pohádky, ale není tu ani tragedie. Kdykoli se přihodí velké zlo, vstupuje do dějin Bůh a slibuje, že se dá zlo napravit pokáním. I smrt? I smrt, i ta už je přemožena v osobě Krista a nakonec zvítězí nad smrtí při jeho druhém příchodu na zemi všichni ti, kdo budou s ním. Kdo to bude? Říkáme: spravedliví. Ale koho můžeme nazvat spravedlivým, když všichni zhřešili? Proto je potřeba ten výraz upřesnit. Jsou to ti, kdo sice zhřešili, ale kdo dělali pokání. Definitivní Boží království už bude definitivně jejich.

Z toho vidíme, jakou sílu má pokání. Bez něho by byl život na zemi tragedií, skrze pokání se stává návratem do ráje. Je to síla Boží daná člověku. Nedivíme se pak výroku sv. Augustina, který zní překvapivě: Kdyby mně dal Bůh na vybranou mezi stvořením nového světa a odpuštěním hříchů, vybral bych si to druhé. V tomto stylu je i žertovný výrok jednoho současného teologa. Položil otázku, jaký je rozdíl mezi zbožnými návody ke křesťanské dokonalosti a evangeliem. Odpověděli mu, že příručky křesťanské dokonalosti rozvádějí do podrobnosti to, co je v evangeliu řečeno jenom všeobecně. Teolog se ušklíbnul a řekl: Já tu vidím rozdíl zásadní. Návody k dokonalosti nás učí, jak žít, abychom nehřešili. Evangelium naopak pomáhá nám hříšníkům, jak z hříchu vyjít. Proto začíná kázání sv. Jana Křtitele, předchůdce Páně, i kázání samého Krista radostnou zvěstí: Čiňte pokání, tím se vstupuje do Božího království.