VaticanNews.va

   16. 1. 2019

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.5284
Poslechem z webových stránek.3374
Četbou textů na webových stránkách.5283
Poslechem i četbou.3203


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Otazníky nad procesem proti kardinálu Barbarinovi

Svatý otec zaskočil svou návštěvou klarisky z umbrijského kláštera Vallegloria

O Otčenáši – tlučte, a otevře se vám


Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů Návštěva papeže v České republice NAVRCHOLU.cz
 
Svatý otec

 Homilie 

8.12.2005 

Čím víc se člověk dává, tím víc nachází sebe sama

Homilie ke 40. výročí zakončení II. Vatikánského koncilu, 8. 12. 05

Česká sekce RV

Před 40 lety, 8. prosince 1965, zde ve vatikánské bazilice Pavel VI. slavnostně zakončil 2. Vatikánský koncil. Byl zahájen z vůle Jana XXIII 11. října 1962, na tehdejší svátek mateřství P. Marie, a ukončen v Den Neposkvrněné. Koncil měl mariánský rámec. Ve skutečnosti šlo o víc než jen rámec, byl to směr, kterým se celý koncil ubíral. Zaměřuje naši pozornost, jako tehdy zaměřoval pozornost koncilních Otců, k obrazu naslouchající Panny, která žije v Božím Slově, která uchovává ve svém srdci slova, jež pocházejí od Boha, a tím, že je skládá jako mozaiku, učí se jim rozumět (srov Lk 2, 19. 51); zaměřuje naši pozornost k velké Věřící, jež se plna důvěry svěřuje do rukou Boha a odevzdává se do Jeho vůle; zaměřuje naši pozornost k pokorné Matce, která ustupuje do pozadí, když to vyžaduje poslání Syna, a zároveň k odvážné Ženě, jež stojí pod křížem, zatímco se učedníci dávají na útěk. Pavel VI. ve svém proslovu při vyhlášení koncilní konstituce o církvi označil Marii za "tutrix huius Concilii", ochránkyni tohoto koncilu (srov. Oecumenicum Concilium Vaticanum II, Constitutiones Decreta Declarationes, Città del Vaticano 1966, str. 983), a s příznačnou narážkou na vyprávění o Letnicích, jež uvádí Lukáš (Sk 1, 12-14), řekl, že Otcové se shromáždili v koncilní aule ?s Marií, Ježíšovou Matkou? a v jejím Jménu také z něho vyšli?.

Do mé paměti se nesmazatelně zapsala chvíle, kdy jsem slyšel jeho slova: ?Mariam Sanctissimam declaramus Matrem Ecclesiae?, Nejsvětější Marii prohlašujeme Matkou církve - Otcové se spontánně jako na povel zvedli ze svých židlí a vstoje tleskali, vzdávajíce čest Matce Boží, naší Matce, Matce církve. Tímto titulem totiž papež shrnul mariánské učení koncilu a dal klíč k jeho pochopení. Maria má nejen jedinečný vztah ke Kristu, Božímu Synu, který se jako člověk chtěl stát jejím synem, ale tím, že je s Kristem zcela spojena, patří zcela také nám. Ano, můžeme říci, že Maria je nám blízká jako žádná lidská bytost, protože Kristus je pro lidi člověkem a celé jeho bytí je ?bytí pro nás?. Kristus jako Hlava, říkají Otcové, je neoddělitelný od svého Těla, jímž je církev, jakoby spolu s ním tvořila jediný živý subjekt. Matka Hlavy je zároveň Matkou celé církve, zřekla se sama sebe, bezvýhradně se oddala Kristu a s Ním je nám dávána jako dar. Vždyť čím víc se člověk dává, tím víc nachází sama sebe.

Koncil zamýšlel říct nám toto: Maria je tak vetkána do velkého tajemství církve, že ona a církev jsou neoddělitelné, stejně jako je neoddělitelná od Krista. Maria církev zrcadlí, předjímá ji ve své osobě a ve všech nepokojích, jež trpící a namáhanou církev sužují, zůstává hvězdou její spásy. Ona je jejím pravým středem, kterému důvěřujeme, i když její vnější části nás velmi často tíží na duši. Papež Pavel IV. při vyhlášení konstituce o církvi zdůraznil vše řečené prostřednictvím nového titulu hluboce zakořeněného v křesťanské tradici se záměrem osvítit vnitřní strukturu učení církve vytvořenou koncilem. 2. Vatikánský koncil měl vyjádřit svůj názor na institucionální složky církve: na biskupy a na Petrova nástupce, na kněží, na laiky a řeholníky, vzhledem k jejich společenstvím a vztahům mezi nimi; měl popsat putující církev, ?v níž jsou i hříšníci, ale zároveň je svatá, byť stále potřebuje očišťování... (LG , 8). Avšak tento ?petrovský? rys církve je zahrnut v onom ?mariánském?. V Marii, v Neposkvrněné, se setkáváme s podstatou církve nedeformovaným způsobem. Od ní se musíme učit, abychom se i my sami stali ?církevními dušemi?; takto se vyjádřili Otcové, abychom i my, podle slova sv. Pavla, mohli stanout před tváří Pána ?neposkvrnění?, jak On nás chtěl mít od počátku (Kol 1, 12; Ef 1, 4).

Musíme se však ptát: co znamená ?Maria, Neposkvrněná?? Má nám tento titul co říci? Dnešní liturgie nám vysvětluje obsah tohoto slova dvěma velkými obrazy. Především je tu úchvatné vyprávění o zvěstování P. Marii, nazaretské Panně, o příchodu Mesiáše. Andělův pozdrav je utkán nitěmi Starého Zákona, zvláště proroka Sofoniáše. Ukazuje nám Marii, pokornou ženu z venkova pocházející z kněžského rodu, která v sobě nosí velké kněžské dědictví Izraele, jako ?svatý pozůstatek? Izraele, na něž se proroci odvolávali ve všech dobách soužení a temnot. V ní je přítomen pravý Sion, onen čistý a živý příbytek Boha. V ní přebývá Pán, v ní nachází místo svého odpočinku. Ona je živý dům Boha, jenž nebydlí v kamenných budovách, ale v srdci živého člověka. Ona je výhonek, který v temné zimní noci dějin vyraší ze pokáceného Davidova kmene. V ní se naplňuje slovo žalmu: ?Země vydala svou úrodu? (67, 7). Ona je ratolest, z níž vyroste strom vykoupení a vykoupených. Bůh neselhal, jak se mohlo zdát již na počátku dějin s Adamem a Evou nebo během babylonského vyhnanství a jak se znovu zdálo v Mariině době, kdy se Izrael definitivně stal nedůležitým národem v okupované oblasti s velmi málo rozeznatelnými znameními jeho posvátnosti. Bůh neselhal. V pokorném domku Nazareta žije svatý Izrael, čistý pozůstatek. Bůh spasil Svůj lid. Z pokáceného stromu nově zazáří jeho dějiny a stanou se novou živou silou, která zaplaví svět a bude mu udávat směr. Maria je svatý Izrael, ona říká své ano Pánu, dává se plně k Jeho dispozici a stává se tak živým chrámem Boha.

Druhý obraz je mnohem složitější a temnější. Tato metafora převzatá z knihy Genesis k nám promlouvá z dávné minulosti a jen s obtížemi může být objasněna; pouze díky uplynulým stoletím bylo možno začít lépe chápat, o čem pojednává. Je předpovězeno, že během celé historie bude nadále pokračovat boj mezi člověkem a hadem, totiž mezi člověkem a mocnostmi zla a smrti. Je však také předpovězeno, že ?potomstvo? ženy jednoho dne zvítězí a rozdrtí hlavu hada, smrti; je předpovězeno, že potomstvo ženy ? a v něm právě žena a matka ? zvítězí, a tak skrze člověka zvítězí Bůh. Budeme-li s věřící a modlící se církví naslouchat tomuto textu, pak můžeme začít chápat, co je to prvotní hřích, dědičný hřích a také co nás před tímto dědičným hříchem může ochránit, co je to vykoupení.

Co je tedy na této stránce popsáno? Člověk nedůvěřuje Bohu. Chová v sobě podezření, že ho Bůh vlastně o něco v životě připravuje, že Bůh je protihráčem, co omezuje naši svobodu, a že lidskými bytostmi plně budeme pouze tehdy, když se ho zbavíme, totiž že pouze tímto způsobem můžeme být zcela svobodní. Člověk žije v podezření, že Boží láska vytváří závislost, a aby byl plně sám sebou, je nutné se této závislosti zbavit. Člověk nechce od Boha přijímat svou existenci a plnost svého života. Sám chce ze stromu poznání získat moc utvářet svět, stát se bohem ? pozvedaje se na Jeho úroveň ? a přemoci smrt a temnoty. Nechce se zabývat láskou, jež se mu nezdá důvěryhodná, a spoléhá pouze na poznání, protože to skýtá moc. Spíše než po lásce dychtí po moci, díky které chce svůj život sám vzít do vlastních rukou. A při tomto počínání se spoléhá spíše na lež než na pravdu, a tím se jeho život propadá do prázdna, do smrti. Láska není závislost, nýbrž dar, který nám dává žít. Svoboda lidské bytosti je svobodou bytosti omezené, a je tedy sama omezená. Můžeme jí čerpat pouze jako svobody sdílené, ve svobodném společenství; jen pokud žijeme spravedlivým způsobem jeden s druhým a jeden pro druhého, pak se může svoboda rozvíjet. Správně žijeme, žijeme-li podle pravdy svého bytí, to znamená podle Boží vůle. Protože Boží vůle není pro člověka nějakým donucovacím prostředkem pocházejícím zvnějšku, ale vnitřním rozhodnutím jeho přirozenosti, do něj vepsaným rozhodnutím, jež jej činí obrazem Boha, a tím svobodnou bytostí. Žijeme-li v protikladu s láskou a v protikladu s pravdou ? v protikladu s Bohem ? pak se navzájem ničíme a ničíme svět. Pak nenacházíme život, ale jednáme v zájmu smrti. To vše se prostřednictvím nesmrtelných obrazů vypráví v příběhu prvotního hříchu, kdy byl člověk vyhnán z pozemského Ráje.

Drazí bratři a sestry. Uvažujeme-li upřímně o sobě a o našich dějinách, musíme prohlásit, že toto vyprávění nepopisuje pouze počátek dějin, nýbrž dějiny všech dob, a že všichni v sobě nosíme kapku jedu, jež nás nutí přemýšlet způsobem popsaným obrazy knihy Genesis. Tuto kapku jedu nazýváme prvotní hřích. Právě ve svátek Neposkvrněného Početí v nás vyvstává podezření, že člověk, který vůbec nehřeší, je v podstatě nudný, že v jeho životě něco chybí ? jakýsi dramatický rozměr být nezávislý, že součástí pravého lidství je svoboda říci ne, sestoupit dolů do temnot hříchu a chtít dělat všechno podle svého, že pouze takto lze dokonale využít veškerou šíři a hloubku našeho lidství, být doopravdy sami sebou, že musíme tuto naši svobodu podrobit zkoušce a jít i proti Bohu, abychom se opravdu plně stali sami sebou. Stručně řečeno, myslíme si, že zlo je v podstatě dobré, že ho aspoň trochu potřebujeme, abychom zakusili plnost bytí. Myslíme si, že Mefistofeles ? pokušitel ? má pravdu, když říká, že je silou, ?která chce vždy zlo, a vždy koná dobro? (J.W.Goethe, Faust I,3). Myslíme si, že paktovat se trochu se zlem, vyhradit si trochu svobody vůči Bohu je v zásadě dobré, ba dokonce nezbytné.

Díváme-li se však na svět kolem sebe, vidíme, že tomu tak není, že zlo je ve skutečnosti vždy jedem, člověka nepovznáší, ale vždy ho snižuje a pokořuje, nečiní ho větším, čistším a bohatším, naopak mu škodí a činí ho menším. To musíme pochopit zvláště v den Neposkvrněné, člověk, který se zcela odevzdá do Božích rukou, se nestává Boží loutkou, nudnou, se vším souhlasící osobou, neztrácí svobodu. Pouze člověk, jenž se Bohu zcela oddá, nalezne pravou svobodu, svobodu dobra v celé své obrovské a tvořivé šíři. Člověk, který se obrací k Bohu, se nestává menším, nýbrž větším, protože se díky Bohu a spolu s Ním stává velkým, stává se božským, stává se opravdu sám sebou. Člověk, jenž se svěřuje do Božích rukou, se nevzdaluje od ostatních tím, že se stáhne do své soukromé spásy, právě naopak, jen tehdy jeho srdce procitá a on se stává vnímavým a tudíž vlídným a otevřeným.

Čím je člověk blíže Bohu, tím je blíže lidem. Vidíme to na Marii. To, že je v naprosté blízkosti Boha, je důvodem, proč je tak blízká lidem. Proto může být Matkou poskytující veškerou útěchu a pomoc, matkou, na niž se kdokoliv může obrátit ve své slabosti a ve svém hříchu, kdykoli bude potřebovat, protože ona má pochopení pro všechno a je pro všechny otevřenou silou tvořivé dobroty. Do ní Bůh vštěpuje svůj obraz ? obraz Toho, jenž jde za zbloudilou ovečkou až do hor a je ochotný hledat ji v trní hříchů tohoto světa a snášet ostny trnové koruny těchto hříchů, aby ji pak položil na svá ramena a odnesl ji domů. Jako Matka plná soucitu je Maria předchůdkyní Syna a jeho trvalým portrétem. A tak vidíme, že také obraz Bolestné, Matky, která sdílí utrpení a lásku, je pravým obrazem Neposkvrněné. Tím, že tvoří jednotu bytí a cítění spolu s Bohem, se její srdce rozšířilo. V ní se k nám Boží dobrota velmi přiblížila. Tak stojí Maria před námi jako znamení útěchy, povzbuzení a naděje. Obrací se k nám slovy: ?Měj odvahu více se odvážit s Bohem! Zkus to! Neměj strach! Měj odvahu riskovat s vírou! Měj odvahu riskovat s dobrotou! Měj odvahu riskovat s čistým srdcem, zadej si s Bohem a uvidíš, že se díky tomu tvůj život stane naplněným a osvíceným, vůbec ne nudným, nýbrž plným nekonečných překvapení, protože nekonečná dobrota Boha se nikdy nevyčerpá.

V tento sváteční den chceme poděkovat Pánu za tento projev Jeho nesmírné dobroty, kterého se nám dostalo v Marii, Jeho Matce a Matce církve. Chceme ho poprosit, aby učinil Marii světlem na naší cestě, světlem, díky němuž se budeme moci stát světlem i my, a vnést jej do nocí dějin. Amen.

Přeložil P. Josef Koláček, SJ.

Další články z podrubriky Homilie

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
8.12.18 Za rodiny a jejich práva se modlil papež u mariánského sloupu
8.12.17 Petrův nástupce vzdal hold Madoně počaté bez poskvrny prvotního hříchu
8.12.16 Římský biskup vzdal tradiční hold Neposkvrněnému početí Panny Marie
8.12.15 Římský biskup u mariánského sloupu na Španělském náměstí
8.12.14 Římský biskup uctil Neposkvrněné Početí Panny Marie



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2019 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Záznam aktuálního pořadu

Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Papež: Mezi jedincem a lidským společenstvím dochází ke schismatu

Dekrety Kongregace pro svatořečení se týkají sedmnácti žen

Užití a vlastnictví jaderných zbraní je nemorální, řekl papež sdružení Pax Christi

Papež: Veškeré zlo ve světě pramení z pohrdání životem

Bukurešťský biskup: Papežova návštěva připomene komunistické pronásledování

K účasti venezuelské nunciatury na inaugarci prezidenta Madury

Bude utrechtská katedrála muzeem?

Nový předseda Indické biskupské konference

Čína: Děti a nezletilí do 18 let nesměly na vánoční bohoslužby

Půl druhého milionu euro z Fontány di Trevi

Papež: Víra se předává rodinným dialektem

Svatý otec: Křtem vyjevuje Ježíš logiku a smysl svého poslání

 Nově na webu
Svatý otec: Při křtu ukazuje Ježíš svůj vztah k lidu a k Otci

Publicistika: Shromáždění Pastýřů s konkrétním cílem

Publicistika: Don Bosko – „skrytý přenašeč“ evangelní radosti

Rozhovory: Dovolili jsme si přispět naší troškou písku do mlýna

Homilie: Na kříži se Bůh zjevil jako agapé

Archiv zpráv leden 19
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031   

Starší zprávy >

Náš tip

Nemůžeme si dovolit uprostřed soužení ztrácet víru

O teologii manželství

Božím lidem je třeba se stát