Nový portál Vatikánského rozhlasu

?Pán mi řekl: Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil?. Těmito slovy 2. žalmu církev začíná mši svatou vánočního bdění, kterou slavíme narození našeho Vykupitele Ježíše Krista v betlémské stáji. Kdysi tento žalm patřil k obřadu korunovace judských králů. Izraelský lid se pro své vyvolení zvláštním způsobem cítil Božím synem, adoptovaným Bohem. Protože král byl ztělesněním tohoto lidu, byla jeho korunovace prožívána jako slavnostní akt adopce ze strany Boha v němž byl král nějakým způsobem zahrnut do tajemství samého Boha. V betlémské noci tato slova, jež byla výrazem naděje než přítomné skutečnosti, nabyla nový a nečekaný smysl. Dítě v jeslích je opravdu Boží Syn. Bůh není věčná samota, nýbrž v kruhu lásky vzájemného dávání a sdílení. On je Otec, Syn a Duch svatý.

Ba ještě víc: v Ježíši Kristu, Božím Synu se sám Bůh stal člověkem. Jemu říká Otec: ?Ty jsi můj syn? . Věčné dnes Boha sestoupilo do pomíjivého dnes světa a vtahuje naše pomíjivé dnes do věčného dnes Boha. Bůh je tak veliký, že se může udělat malým. Bůh je tak mocný, že se může učinit bezmocným a přijít nám vstříc jako bezbranné dítě, abychom ho mohli milovat. Bůh je tak dobrý, že se zříká svého božského jasu a sestupuje do stáje, abychom ho mohli najít a aby se tak jeho dobrota dotkla také nás, sdílí se nám a i nadále působí skrze nás. Toto jsou Vánoce: ? Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil?. Bůh se stal jedním z nás, abychom my mohli být s Ním, stát se Mu podobní. Zvolil za své znamení Dítě v jeslích: On je takový. Tímto způsobem se ho naučme poznávat. A na každém dítěti je odlesk nějakého paprsku onoho dnes, blízkosti Boha, které máme milovat v Něm a které se máme podřídit ? na každém dítěti, i na tom ještě nenarozeném.

Slyšme druhé slovo liturgie této Svaté noci, tentokrát vzaté z knihy proroka Izaiáše: ?nad těmi, kteří bydleli v potemnělé zemi, zasvitlo světlo?. Slovo ?světlo? proniká celou liturgií této mše svaté. Znovu na ně naráží úryvek z listu sv.Pavla Titovi: ?Projevila se Boží dobrota? (2, 11). Výraz ?zjevila se? patří do řeckého jazyka a v této souvislosti říká tutéž věc, co hebrejština vyjadřuje slovy ?vzchází světlo? : ?zjevení ? epifanie? to je vpád božského světla do světa plného temnoty a plného nerozřešených problémů. Konečně evangelium nám vypráví, že se pastýřům, zjevila Boží sláva a ?rozzářila se kolem nich? (Lk 2, 9). Kde se objeví Boží sláva, tam se ve světě šíří světlo. ? Bůh je světlo a tma v něm vůbec není? nám říká sv. Jan (1 Jan 1, 5) Světlo je pramenem života.

Avšak světlo znamená především poznání, znamená pravdu v protikladu s temnotou lži a nevědomosti. Tak nám světlo dává žít, ukazuje nám cestu. Ale pak světlo, protože dává teplo, znamená také lásku. Kde je láska, vynořuje se světlo ve světě; kde je nenávist, tam je svět v temnotě. Ano, v betlémské stáji se objevilo velké světlo, na které svět čeká. V onom Dítěti, ležícím ve stáji Bůh ukazuje svou slávu ? slávu lásky, která dává darem sama sebe a která se zbavuje své velikosti, aby nás vedla po cestě lásky. Betlémské světlo nikdy nezhaslo. Po celá staletí se dotýkalo mužů a žen ?zalévalo e světlem? Kde vyrašila víra v ono Dítě, tam rozkvetla také láska ? dobro vůči druhým, starostlivá péče o slabé a trpící a milost odpuštění. Od Betléma se táhne staletími proud světla, lásky a pravdy. Hledíme-li na světce ? od Pavla a Augustina až k sv. Františku a sv. Dominikovi, od sv. Františka Xaverského a Terezie z Avily k Matce Tereze z Kalkaty ? vidíme tento proud dobroty, tuto cestu světla, která se znovu a znovu zapaluje v betlémském tajemství, v tom Bohu, který se stal Dítětem. Proti násilí tohoto světa Bůh staví ono Dítě, jeho dobrotu a volá nás, abychom následovali Dítě.

Spolu s vánočním stromem nám naši rakouští přátelé přinesli také malý plamen, který zažehli v Betlémě, aby nám řekli: pravé tajemství vánoc je vnitřní žár, který pochází od tohoto Dítěte. Nechejme, ať tento vnitřní žár se sdílí nám, ať zažehne naše srdce plamínek Boží dobroty; svou láskou nesme všichni světlo světu! Nedopusťme, aby tento zářivý plamen zhasl následkem ledovým závanů naší doby! Věrně ho chraňme a učiňme z něho dar pro druhé! V této noci, v níž hledíme k Betlému chceme také prosit zvláště za místo narození našeho Vykupitele a za lidi, kteří tam žijí a trpí. Chceme prosit za pokoj ve Svaté zemi: Pohleď, Pane, na tento kout země, který je ti jako tvá vlast tak drahý! Dej, ať tam znovu zazáří tvé světlo! Dej, ať tam dospěje mír!

Výrazem ?pokoj? jsem došli k třetímu slovu, které vede liturgii této Svaté noci. Dítě, které Izaiáš ohlašuje, je jím nazýváno ?Kníže pokoje? O jeho království se říká: ?Pokoj nebude mít konce? Pastýřům se ohlašuje v evangeliu ?sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj...Kdysi se četlo: ... Lidem dobré vůle? nový překlad říká: ?lidem, které miluje?. Co znamená tato změna? Už nezáleží na dobré vůli? Položme tu otázku lépe: Které lidi Bůh miluje a proč je miluje? Straní snad Bůh někomu? Miluje snad jenom dobře smýšlející a ty ostatní ponechává jim samým? Evangelium odpovídá na tyto otázky tím, že nám ukazuje určité osoby milované Bohem. Jsou to jednotlivé osoby ? Maria, Josef, Alžběta, Zachariáš, Simeon, Anna atd. Ale jsou to také skupiny osob: pastýři, mudrci z východu, tak zvaní králové. Zůstaňme v této noci u pastýřů. Jací to byli lidé? V tehdejším prostředí se pastýři pohrdalo; byli považování za málo spolehlivé a u soudu nebyli připouštěni jako svědkové. Ale ve skutečnosti, jací byli? Jistě to nebyli velcí světci, míní-li se tímto výrazem osoby hrdinských ctností. Byly to prosté duše. Evangelium vyzdvihuje charakteristický rys, který pak v Ježíšových slovech bude hrát důležitou roli.: byly to bdělé osoby. To platí především ve vnějším smyslu: v noci bděli blízko svých ovcí. Ale platí to také v hlubším smyslu: byli ochotni pro přijetí Božího slova. Jejich život nebyl uzavřený sám do sebe; jejich srdce bylo otevřené. Nějak, mnohem hlouběji, čekali na Něho. Jejich bdělost byla ochotou ? ochotou naslouchat, ochotou vydat se na cestu. Byly to osoby čekající na světlo, které by jim ukázalo cestu. A právě to zajímá Boha. Miluje všechny, protože všichni jsou jeho tvorové. Ale některé osoby uzavřely svou duši; jeho láska nenachází k nim žádný přístup. Oni si myslí, že nepotřebují Boha, nechtějí Ho. Jiní, snad mravně stejně ubozí a hříšníci tím aspoň trpí. Očekávají Boha. Vědí, že mají zapotřebí jeho dobrotu, i když nemají přesnou představu. Do jejich ducha otevřeného k očekávání může vstoupit Boží světlo a s ním i jeho pokoj. Prosme ho, aby učinil, že nenajde naše srdce uzavřené. Snažme se, abychom se dokázali stát aktivními nositeli jeho pokoje ? právě v naší době.

Mezi křesťany slovo pokoj nabylo zcela zvláštní význam: stalo se jménem k označení eucharistie. V ní je přítomen Kristův. Prostřednictvím všech míst, kde se slaví eucharistie, se rozprostírá nad celým světem síť pokoje. Společenství shromážděná kolem eucharistie vytvářejí království pokoje rozsáhlé jako svět. Když slavíme eucharistii nacházíme se v Betlémě, v ?domě chleba?. Kristus se nám dává a dává nám s tím svůj pokoj. Dává nám jej, abychom nesli světlo pokoje ve svém nitru a sdíleli jej ostatním; abychom se stali tvůrci pokoje a přispívali k míru ve světě. Proto se modleme: Pane, splň svůj příslib! Dej, aby se tam, kde je svár, zrodil pokoj! Dej, aby se vynořila láska tam, kde vládne nenávist! Dej, aby vyšlo světlo tam, kde vládnou temnoty! Dej nám, abychom se stali nositeli tvého pokoje!

Amen.

Další články z podrubriky Homilie