Santa Maria in Campitelli, tak byl pojmenován jeden z největších mariánských chrámů Věčného města, vybudovaný na poděkování Matce Boží za ochranu před morovou epidemií. Jak napovídá název, i dnes zůstaneme v samém centru Říma. Náš kostel stojí nedaleko Kapitolu, v místech s tradicí sahající hluboko do dějin republikánského Říma. Na místě Mettelova portiku dal vybudovat císař Augustus tzv. quadriportikus, kolonádu o čtyř řadách sloupů, a pojmenoval ho po své sestře Oktávii. Všechno napovídá tomu, že jeho ruiny inspirovaly učence v okruhu papeže Alexandra VII. a Gian Lorenza Berniniho při plánech pro Svatopetrské náměstí.
?K poctě Matky Boží nelze podnikat nic, co by nebylo veliké.? ? prohlásil prý papež Alexandr VII. na staveništi kostela Santa Maria in Campitelli. Na jeho slova došlo. Chrám, na který složil v lednu roku 1660 značnou sumu, byl dokončen až za jeho druhého nástupce, Klementa X. První kostelík na tomto místě je doložen spolehlivě ve 13. století, podrobně o něm referují také zprávy z vizitace provedené v roce 1564. Tehdy měl mramorové ciborium z dílny Kosmatů a sedm oltářů, pod patronátem římské šlechty sídlící v okolí. V druhém desetiletí 17. století kostel přešel do správy řeholních kleriků Matky Boží P. Marie. Ti nechali chátrající středověký kostel přestavět, podle tehdy módního typu jednolodí s kaplemi po stranách a mírně vystupujícím transeptem. Vysvěcen byl v roce 1648.
Neuběhlo ani deset let a střední Itálii zasáhla morová epidemie. Šířila se z jihu od Neapole. Papež Alexandr VII. nastolil přísný režim. Jen osm přísně střežených městských bran zůstávalo otevřeno. Pod trestem smrti musel být nahlášen každý výskyt smrtonostné choroby. Z celkem 120 tisíc obyvatel Říma zemřelo 15 tisíc. Papež sám se prý choval statečně. Často se objevoval na ulicích a osobně přicházel požehnat lidem propuštěným z lazaretu. Když nebezpečí pominulo římané mu dokonce chtěli postavit pomník na Kapitolu. Alexandr VII. tehdy odmítl s tím, že stačí, když zůstane zapsán v srdcích Římanů. Nutno říci, že se o svou památku postaral i jinak. Svědčí o tom stavby, přesahující čas vyměřený jednomu lidskému životu; podobně jako středověké katedrály počítají s širší rodinou stavitelů Božího království, včetně těch, kteří nás dávno předešli.
Když tedy v srpnu roku 1657 mor odezněl, rozhodl Alexandr VII. o tom, že mariánský obraz, jenž byl útěchou zkroušenému obyvatelstvu Říma v nedalekém kostelíku Santa Maria in Portico, bude přenesen na vhodnější místo, ba že dokonce vhodnější místo bude kolem něj vybudováno. V první fázi architekt Gregorio Tomassini pouze přistavěl presbytář k nedávno obnovenému kostelu. V roce 1660 se ale papež z rodu Chigi rozhodl pro velkolepější řešení ? měl vzniknout zcela nový chrám. Na stavbu byl povolán Carlo Rainaldi, první mezi římskými architekty té doby, mistr, který dokázal spojit dynamické představy svých předchůdců s vytříbeným smyslem pro klasickou architekturu, na níž narážel doslova na každém kroku. První projekt vycházel z oválného půdorysu, vepsaného do řeckého kříže. Ohromná kupolovitá klenba nad lodí kostela měla ovšem zřejmě tak náročný rozpočet, že ani štědrá papežská nadace nestačila. Provedení se tedy dočkal až druhý projekt. V letech 1662-1675 tak vznikl jeden z nejzajímavějších interiérů římského baroka. Tvoří ho dva řecké kříže s dalšími kaplemi vsunutými mezi ramena. Větší slouží za hlavní shromaždiště, menší kupolový tvoří prosvětlenou prostorovou cézuru před apsidou s oltářem. Nejvýraznějším motivem jsou ovšem mohutné korintské sloupy, nad kterými se zalamuje neméně výrazné kladí. Podobné zdobily například Maxenciovu baziliku a v architektově představě snad navazovaly i na slavnou tradici místa, na Oktaviánin portikus, postavený krátce před narozením Krista (27-23 př. n. l.). Rainaldimu se podařilo jedinečným způsobem vnést těmito veskrze klasickými prostředky do těla stavby nový rytmus. Díky tomu se před návštěvníkem procházejícím středem chrámu otevírají stále nové prostory, v postranních kaplích představují malířská plátna různé způsoby, jakými nebe sestupuje na zem, zasahuje a povolává smrtelníky ? a přece žádná z těchto dílčích scén neruší tah kupředu, gravitaci oltáře, který zůstává úběžníkem, rámovaný opticky navrstvenými sloupy, jež tvoří mnohonásobný vítězný oblouk.
Chrám Santa Maria in Campitelli skrývá řadu skvostů římského pozdního baroka. Hned za baptisteriem, umístěným - jak chtěly potridentské předpisy ? hned u vchodu kostela - , v druhé kapli vpravo najdeme dílo Sebastiana Concy ? obraz Sv. Michaela archanděla vyhánějícího ďábla. Další kaple tvoří svého druhu první příčnou loď kostela. Je zasvěcena sv. Anně. Marně bychom tu ovšem hledali prostor pro freskovou výzdobu, tak oblíbenou ještě v prvních desetiletích 17. století. Ruka architekta doslova zrušila plochu zdi a vymodelovala velkolepé kulisy, mezi nimiž se vznáší jediný oltářní obraz od Lucy Giordana, zlehka přidržovaný andělskými postavami. Zachycuje Jáchyma a Annu s dcerkou Marií, nad níž se vznáší Nebeský otec a jas vycházející z holubice Ducha svatého nás ujišťuje o slavném privilegiu Matky Boží, o světle v dějinách lidstva, kterého se nikdy nedotkl hřích.
Protější kapli zdobil původně obraz Narození sv. Jana Křtitele od Giovanni Battisty Gaulliho, zv. Baciccio. V 19. století, po blahořečení Giovanni Leonardiho, jemuž byla kaple zasvěcena, se dostal na levou stěnu presbytáře. Výzdobu kaple ojednal kardinál Paluzzo Altieri, synovec papeže Klementa X.
Další z velkých oltářních pláten, ve třetí kapli vlevo zachycuje Obrácení sv. Pavla na cestě do Damašku, dílo dlouholetého Bacicciova spolupracovníka, Ludovica Gemignaniho z 80. let 17. století.
Navzdory veškeré monumentalitě a odvážnému počínání architekta, všechny prostředky slouží k tomu, aby přivedly návštěvníka k maličkému zobrazení Marie s dítětem nad hlavním oltářem. Už skvělá kompozice průčelí, přestože je rozvinuta ve třech osách, zdůrazňuje střední vstup a složitá hra rozeklaných štítů nakonec předznamenává baldachýn nad uctívaným zobrazením. Zobrazení Madony s dítětem (provedena technikou přihrádkového emailu) tradice považuje za dílo VI. století, badatelé ji datují do XI. století a dvě tonda s apoštoly Petrem a Pavlem po stranách ještě o dvě století později. Jejich barokní expozice se inspirovala dvěma díly, které bychom mohli označit za poslední výkřiky tehdejšího umění: totiž Svatopetrským baldachýnem a oltářem Katedry, rovněž ve Vatikánské bazilice. Středověké zobrazení Madony se vznáší mezi anděly uprostřed oblaků a rámují je tordované sloupy, po vzoru těch, které nesou baldachýn nad hrobem sv. Petra. A jak hlásá nápis na soklu: Maria je tu vzývána jako Romanae Portus Securitas, Bezpečný přístav Římanů.
Další články z podrubriky Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma