Nový portál Vatikánského rozhlasu

Otče, nedávno jste opublikoval dva články o kardinálu Newmanovi. Mohl byste nám říci několik slov o jeho pojetí cesty k víře?

Kardinál Newman, jak mnozí asi budou vědět, žil v 19. století a byl to velmi slavný konvertita z anglikánství ke katolicismu. Polovinu života prožil jako anglikán, polovinu jako katolík. V minulém roce jsme si připomněli již sté výročí od jeho narození.

Newman byl člověkem, který o víře velmi přemýšlel. Jedno z jeho klíčových přesvědčení je, že v otázce víry je velmi důležitá lidská dispozice. Ve svém mládí, když mu bylo asi 23 let, diskutoval o víře se svým mladším bratrem. Argumenty, kterými se snažil svého bratra přesvědčit o existenci Boží, byly zbytečné a neužitečné. Nakonec mu řekl: "Tvoje odmítání víry vychází z chybného postoje srdce, a ne z rozumu." Jinými slovy: "V této otázce je chybný tvůj postoj." Osobní postoj je tedy v oblasti víry naprosto základní věcí. Obvykle se zde nejedná o čistý intelekt, ale často je to otázka naší duchovní svobody, toho, nakolik jsme svobodní, abychom naslouchali a přijímali...

Zdá se, že velmi důležité je mít "smysl pro ticho"...

Ano, to je jedna z cest k víře. Podle mě se jedná o nejméně čtyři sbíhající se cesty. Jednu z nich bychom mohli nazvat duchovní cestou, cestou náboženské zkušenosti. Mnoho lidí, přestože se necítí být náboženští, prožívá náboženské zkušenosti: zkušenost mystéria, zkušenost hloubky, zkušenost krásy, zkušenost něčeho, co hýbe jejich city a dává jim tušit, že existuje něco víc, než to, co vnímáme svými smysly. To je tedy jedna z cest, které říkám duchovní cesta.

Existuje také cesta intelektu, který bychom neměli podceňovat. Papežská encyklika Fides et Ratio (Víra a rozum) velmi silně hájí tvrzení, že rozum může být cestou k víře, jestliže se jedná o správný druh rozumu. Velmi dobrým příkladem může být Tomáš Akvinský, který se dívá okolo sebe a neustále se nejrůznějšími způsoby táže: "Proč, proč, proč? Proč to existuje? Kam to směřuje? apod." Jedná se o jakési "objektivní" tázání.

Existuje také cesta, kterou bych nazval cestou srdce. Je to cesta kardinála Newmana. Člověk se snaží naslouchat vlastním touhám a je přesvědčen, že musí existovat něco, co by bylo schopno naplnit jeho srdce, něco, co přesahuje běžný všední život.

Čtvrtou cestou je cesta svědomí. V nitru každého z nás je hluboká zkušenost dobra a zla, jakéhosi boje mezi dobrem a zlem: cítíme, že nás duše zve k větší velkomyslnosti, ale naše "já" se tomu brání. I tato cesta může být pro člověka možností uvěřit.

Mluvil jste o náboženské zkušenosti. Problém je v tom, že si lidé tuto zkušenost neuvědomují, protože ji nenaslouchají...

Ano. To je dáno tím, jakým způsobem žijeme v moderní společnosti. Ztratili jsme schopnost se zastavit. Mnozí lidé si nedokážou najít čas na jakoukoli formu klidu, na hledání prostoru k zamyšlení, aby tak mohli vstoupit do svého nitra a zaslechnout Boží hlas, nebo aby mohli slyšet své niterné já (podle mého názoru existuje povrchní "já" a niterné "já"). Jedná se o jednu z velkých těžkostí moderního stylu života: stáváme se vězni sebe samých.

Ve své knize Free to believe jste cestu k víře rozdělil na tři části. První je o tom, že je třeba opustit své chybné postoje, různé druhy vězení, která nám brání uvěřit.Ve druhé části popisujete různé způsoby hledání Boha. A ve třetí se zamýšlíte nad vírou jako nad setkáním s Kristem, který nám zjevuje Boží lásku. Zastavme se ještě chvíli u části, kterou jste ve své knize nazval Příběhy hledání (Quest stories). Proč jste vlatně rozdělil tuto část na různé způsoby hledání Boha?

Měl jsem na mysli ony čtyři cesty poznávání Boha, o kterých jsem již hovořil. Máme různé temperamenty. Někteří lidé jsou více "objektivní", jiní jsou velmi citliví, ještě jiní jsou "více duchovní", pro jiné jsou více důležité vztahy... Způsoby hledání, o kterých píši, odpovídají našim různým temperamentům, různým druhům osobnosti. Klíčovým momentem je to, že se tyto různé cesty ? cesta srdce, intelektu, svědomí a duše ? při hledání Boha sbíhají. To je velmi důležité pro to, aby byla víra možná.

Jak by měli křesťané pomoci dnešním lidem, aby našli smysl života a náboženskou víru?

Víra od samého počátku křesťanské tradice nebyla nikdy individuální cestou, ale je to také vždy dar křesťanské komunity. Boží slovo totiž přijímáme ve společenství a prostřednictvím církevní tradice. Jeden velký anglický spisovatel, Friedrich von Hügel, to na začátku dvacátého století vyjádřil velmi prostě: "Věřím, protože mě to naučili, protože to je pravda a protože to odpovídá na mé nejhlubší potřeby." A tady máme jiné tři cesty k víře. Jeden je více institucionální: člověk si zde uvědomuje, že patří k nějaké tradici. Druhá cesta je více intelektuální: je to cesta toho, kdo si klade otázky a hledá na ně odpověď. Třetí je duchovní: věřím, protože to odpovídá mým nejhlubším potřebám. Friedrich von Hügel pochopil, že tyto tři dimenze víry, institucionální (spojená s tradicí), reflexivní (intelektuální) a duchovní (mystická) se nedají oddělit.

Křesťanské společenství by tedy mělo lidem nabídnout všechny tyto tři rozměry: učit, naslouchat Božímu slovu a modlit se. Když lidé v daném společenství dokážou naslouchat sobě samým, zažijí rozjímání nad Božím slovem, které by bylo osobní, tak to pro ně může být velká pomoc na jejich cestě k víře.

Zmínil jste se o tom, že zde musí být přítomen osobní rozměr. Ve své knize Free to believe hovoříte především o zkušenosti lásky...

Velice prostě to můžeme vyjádřit takto: Víra znamená říci "ano" na jiné "ano". Je to naše "ano", naše odpověď na "ano" lásky, kterým k nám v Ježíši Kristu hovoří Bůh. Boží "ano" přichází první, je velmi jasné a univerzální. Naše "ano" je více konkrétní, temné a nevýrazné.

Ale pokud je tomu tak, jak jsme řekli, pak začátek celé cesty víry je Boží zjevení. Je to stálé přícházení Boha k nám. Je to milostný příběh (love story). Bůh k nám přichází v lásce, aby za nás zemřel. Jak řekl kanadský teolog Lonergan, "víra je vědění, které se zrodilo v náboženské lásce." Je to zvláštní druh vědění, které se zrodilo z překvapení. Když jste milováni, všechno je pro vás překvapením. A když dokážete rozpoznat, že jste milováni, změní to všechno.

***

Michael Paul Gallagher (*1939) je kněz a irský jezuita. Nejprve přednášel literaturu na University College v Dublinu a poté pracoval několik let v Papežské radě pro kulturu ve Vatikáně. V současné době je profesorem fundamentální teologie na Gregoriánské univerzitě v Říme. Je autorem řady odborných článků a několika knih: Letters on Prayer (Dopisy o modlitbě),  Where is Your God? (Kde je tvůj Bůh?), Free to believe (Svobodný uvěřit) aj.

Další články z podrubriky Víra a rozum