V duchovním vývoji člověka lze postřehnout jisté poměrně charakteristické etapy, i když obvykle nejsou příliš jasně vyznačené. Jednou z takových velmi podstatných etap je potřeba vnitřního soustředění a odstupu od víru světa v určitém životním období. To není ještě znamení zvláštního povolání ke kontemplativnímu životu, ani to není zbabělost, útěk z boje o svět a lidstvo, ale je to jedna z vývojových etap, kterou můžeme zahlédnout i v životě nějvětších apoštolů a lidí činu.
Člověk na tuto milost často neodpovídá. Je zvyklý na život ve společnosti a posuzuje tuto touhu po tichu a pokoji spíš negativně. Proto často přijímá halasný život společenosti jako osud a považuje podobnou touhu za egoismus nebo dokonce za patologický útěk od skutečnosti vyvolaný právě konfliktem s okolím. Mnoho lidí promarní svou příležitost právě proto, že nepochopí smysl této etapy. Duchovní život se v nich pak nemůže rozvinout a výsledkem je, že se život odehrává jen na povrchu. Obětovali se, protože jim připadala důležitá apoštolská práce nebo služba, ale v posledním důsledku z toho může být velká prohra, protože se nerozhodli věnovat čas na ono nejnutnější soustředění, a proto nebudou moci nikdy vydat plně dozrálé plody. Dávají ze sebe velmi mnoho, ale ne to, co v Božích plánech měli dávat.
Nutnost věnovat určitý čas dozrávání je obecným biologickým zákonem, který lidé naneštěstí respektují velmi málo. Právě proto duchovní vývoj zaznamenává tolikerá zpomalení a právě proto je plochost tak obecně rozšířeným jevem. Stojí za nimi totiž převážně osoby duchovně nedozrálé, jalové a nevykrystalizované. Přitom všichni známe velmi dobře přírodní zákony. Nedonošené dítě , které nemohlo projít normální období v mateřském lůně, bude slabé a později bude muset tento nedostatek dohánět.
Další články z podrubriky Postní zamyšlení
odeslat článek
vytisknout článek
