Nový portál Vatikánského rozhlasu

Obrácení ? 2. neděle postní ?Je doba, abychom se vážně obrátili?, tím napomenutím začal postní kazatel svou řeč. Nevšiml si, že jsou pod kazatelnou kluci, kteří se rádi pošklebují. Ti se začali obracet materiálně, zády k oltáři a tváří k děvčatům. Na štěstí nad nimi bděl kostelník a ukončil jejich mimiku pohrůžkou pohlavků. slovo obrácení je v duchovním životě známé, ale je to metafora všeobecného rázu. Někdo šel po jisté cestě, zjistil, že jde špatně, vrátí se tedy nazpět, obrátil se. není to příjemné, ale je to nutné. Cesta je obraz života. I tu se jde často špatným směrem. Proto bývá člověk napomenut: ?Půjdeš-li takto dál, skončíš špatně.? Toto napomenutí slyší nemocný, který zanedbává životosprávu, kterou mu určil lékař. Otec ji dává synovi, který špatně hospodaří s tím, co zdědil. Dává ji tedy i církev těm, kdo žijí nemorálně, vyzývá hříšníky k obrácení.

Obrátit se na cestě znamená vrátit se nazpět, odkud jsme vyšli. To ovšem není konečné řešeníl. Musí se najít cesta nová. Ale jak ji najde ten, kdo neví, kam má namířeno. To je situace mnoha lidí dneška. Stále se obrací: mění zaměstnání, místo, manželky. Sami si pak postesknou: ?Takhle už to nejde dál! Už je mně tak dost smutno a ještě začít s pokáním??

Z těch málo poznámek vidíme, že mají slova, kterých se v kostele zvlášť v postní době tolik užívá, ne příliš dobrý zvuk. Je potřeba si je lépe ujasnit. Pocházejí z biblického slovníku. Písmo ovšem nebylo psáno česky, proto se musíme obrátit k originálnímu jazyku, kde byly řečeny poprvé. Slovo obrácení odpovídá výrazu hebrejskému. Tam náprava chybného života se vyjadřuje obrazem, který jsme právě rozbírali: změnit pomýlenou cestu. Ukázali jsme, že to potřebuje bližšího vysvětlení, aby se nedošlo k nedorozumění. Slovem pokání pak překládáme výraz řecký, kterého užívá evangelium: metanoia. Ale je to překlad ještě neurčitější než výraz obrácení. Povězme si tedy, co naznačuje v originále.

Řecké metanoia je složeno ze dvou částí: je tu slovo noia, které znamená myšlenku, názor na něco, a předtím je vsazena předpona meta, která označuje něco, co je za tím. Celek tedy znamená změnu myšlení, náhledu. Dělat pokání tedy znamená na prvním místě začít se dívat na věci jinak. Pro toho, kdo se začne dívat na svět a na události jinak než předtím, všecko se nápadně změní. Smějeme se např. tomu, co nás dříve rozčilovalo, nebo naopak nás tíží a znepokojuje to, co jsme dřív nebrali dost vážně. V tom smyslu dělá pokání např. ten, kdo se zanedbával léčit, až když uslyšel je tu nebezpečí rakovinného nádoru.

Už staří stoičtí filozofové poukazovali na to, jak je důležité změnit myšlení při všech životních problémech. Často se nám stává, že jsme nespokojeni se situací, do které jsme se dostali. Nemoudří lidé se hned rozčílí a chtějí všechno změnit. Pochopitelně se jim to nedaří a jsou nespokojenější než předtím. Proto vybízeli antičtí filozofové, aby člověk změnil na události svůj názor. Do krajnosti šli v tomto směru tzv. cynikové. Radili: Neberte si nic k srdci a nic vás nebude trápit. Dodnes říkáme cynik člověkovi, který se směje tomu, co druzí berou smrtelně vážně. O pověstném Diogenovi se vypravuje, že spal v sudě a smál se svým spoluobčanům, kolik se napracují, aby měli pěkné bydlení. On se místo toho klidně vyhříval na slunku. Když pak ho navštívil dobyvatel světa Alexander Veliký a ptal se ho, co by pro něho mohl udělat, dostal stručnou odpověď: ?Uhnout trochu na stranu, protože mně zastiňuješ slunko.? Ten příklad se vyprávěl v antických školách, aby se žáčci učili být otrlými a nebáli se všelicos umět s úsměvem vydržet. Je to ovšem příklad tuze křiklavý a málo ušlechtilý. Křesťanům se podařilo dát mu jemný smysl obrazný. Slunce našeho života je Bůh. Kdo se umí těšit z jeho paprsků, z jeho stálé prozřetelnosti, toho netíží denní starosti, bere je lehce a s odvahou.

V tomto smyslu má hluboký smysl napomenutí duchovních autorů, abychom dělali stálé pokání. Není to odvracení se od světa, od povinné práce, od lidí, s kterými žijeme, ale je to stále lepší pochopení cíle, ke kterému vedou. Znamená to vidět, jak vidí Bůh. Ten pak při stvoření sám řekl, že je všechno dobré. Tak také viděli svět tři apoštolové, kteří vystoupili s Kristem na horu Tábor a s údivem zjistili, jak je všechna skutečnost proměněná.

Zažil jsem jednou okázalou slavnost proměnění Páně. Bylo to v Rumunsku, ještě za času totalitárního režimu, ale přesto to bylo okázalé. Lidé chápali ten den jako svátek klášterů. Venkované přijížděli v pomalovaných selských vozech, tažených ověnčenými koňmi, k velkému klášteru, kde se na nádvoří sloužila liturgie za účasti biskupů a mnoha kněží. Zpěv byl slyšet daleko v okolí. Ptal jsem se, proč je právě toto tajemství svátkem klášterů. Dostalo se mě tradičního vysvětlení. Mnišský život je život stálého pokání. Oblékají se do tmavých smutečních šatů a modlí se za odpuštění hříchů. Ale bylo by velkým omylem si myslet, že je to život smutný. Má tu naopak převládat neustálá radost, protože se snaží vidět svět tak, jak jej vidí Bůh, jak tedy skutečně je. Mají upnout pohled na to, co je tu krásné, trvalé, věčné a nemají se trápit pro to, co rychle přejde a co jenom zastiňuje na chvilku paprsky slunce ? Krista.

Když chápeme obrácení a pokání v tomto smyslu, pak to nejsou slova, která by nás měla postrašit a znechutit, ale naopak dávat nám odvahu do života. Okolnost, že se mluví o pokání nejvíc v postní době je také charakteristická: je to příprava k velikonoční radosti.

Jako dodatek k tomu můžeme uvést podivné spojení dvou výrazů, které jsou na první pohled také protichůdné: pokání a sláva boží. Podle předpovědí proroků přijde boží království s velkou slávou. Co je sláva? Český výraz souvisí se slovem. Slavné je tedy to, co je předmětem slov, o čem se všude mluví. Podobný původ má i latinské fama. Řecké doxa patří tomu, co se zdá velkým, co se projevuje navenek. Právě proto moudří lidé považují slávu za něco klamného, bezvýznamného. ?Nejsi větší proto, že se o tobě pěkně mluví,? napomíná knížka Následování Krista. Ale hebrejský výraz pro slávu, kabod, je vážnější. Znamená to, co je opravdu důležité. Proto se modlíme: ?Sláva Otci i Synu i Duchu svatému? a tvrdíme, že jedině Bohu patří sláva.

Když ve Starém zákoně malý židovský národ vítězil v boji se silnými nepřáteli, čteme, že se sláva boží šířila po vší zemi. V Novém zákoně Bůh vítězí nad jediným opravdovým nepřítelem, to je nad zlobou a hříchem. Lidé, kteří dělají pokání, vítězí spolu s ním a tím se už i dnes sláva boží šíří po celé zemi. Církev je svatá, ne proto, že by se v ní nevyskytovali lidé hříšní, ale protože stále hřích přemáhá, putuje tedy k poslednímu a definitivnímu dni vítězství, které je cíl toku dějin.