Nový portál Vatikánského rozhlasu

Už čtyři roky vyšetřuje probíhající komise italského parlamentu záležitosti, které odhalují temné pozadí prvních let pontifikátu Jana Pavla II: rozsudek smrti podepsaný Brežněvem, atentát pečlivě připravovaný za asistence tajných služeb východního bloku, únosy dvou školaček s vatikánským občanstvím a dobře fungující síť špehů ve Vatikánu. V nejbližších dnech komise zveřejní oficiální zprávu, která ukazuje, v jak obtížných podmínkách zahajoval Jan Pavel II. svůj pontifikát a jak všehoschopnému nepříteli se odvážil vypovědět válku.

Když Brežněv rozhodoval o smrti Jana Pavla II., neptal se jako Stalin kolik má papež divizí. Vůdce tehdy ještě silného Sovětského Svazu dobře věděl, že slovanský papež nemá armádu, ale na jeho straně stojí přinejmenším Polsko, které mělo v sovětském bloku strategický význam. Jak tvrdí Paolo Guzzanti, předseda vyšetřovací komise italského parlamentu, na konci 70. let Moskva ještě připouštěla možnost rychlé invaze vojsk Varšavské smlouvy do západní Evropy. Po Polsku a Německu by sice mohly zbýt jen radioaktivní ruiny, ale Starý kontinent by byl navždy získán pro komunistickou revoluci. Stratégové ovšem dobře věděli, že úspěch může přinést jedině rychlá, maximálně dvoutýdenní akce. K tomu potřebovali loajální Polsko. Prvním krokem měla být smrt polského papeže.

Pátrání komise italského parlamentu potvrzuje první výpovědi Mehmeta Aliho Agcy hned po zadržení. Turecký atentátník v nich přiznal, že pracoval na zakázku sovětských služeb, že atentát měli krýt turečtí ultranacionalisti ze skupiny Šedých Vlků a že ho naverboval Antonov z bulharských bezpečnostních služeb. Doznání Aliho Agcy byla logická a jasná až do chvíle, kdy ho navštívil muž označovaný jako bulharský ?soudce? ? ve skutečnosti vysoký důstojník bulharských speciálních služeb. Návštěva zapůsobila: a v Turkově hlavě začal znovu pracovat rozum a pud sebezáchovy. Od té chvíle se Agca důsledně choval jako choromyslný, tvrdil, že je reinkarnací Ježíše Krista apod. Hlubokou změnu v jeho chování přijala s uspokojením média, ochotně přebírající názory připravené a šířené východoněmeckými tajnými službami Stasi. Právě těm svěřil sovětský Velký bratr odpovědnost za mediální dezinformaci a zahlazování stop po atentátu.

Aby Ali Agca nadobro zapomněl svá stará přiznání, Stasi zorganizovala v roce 1983 únos dvou školaček, jejichž otcové byli laickými zaměstnanci Vatikánu. Mirella Gregori a Emanuela Orlandi zmizely beze stopy. Rukojmí měly posloužit jako garance mlčení Aliho Agcy. Kdyby turecký terorista změnil názor a hledal výhody výměnou za informace, Šedí vlci by ho mohli kdykoliv vyměnit za dvě vatikánská děvčata a nedostatek diskrétnosti si s ním vyřídit osobně. Ali Agca si to dobře uvědomoval.

Neznámý osud dvou unesených Italek je snad nejdramatičtější kapitolou pontifikátu Jana Pavla II. a jeho boje proti systémům zla. Senátor Guzzanti stále věří, že se podaří rozluštit tajemství unesených. Nepřestává proto přesvědčovat Agcu ke spolupráci a nabízí výměnou za pravdu veškeré bezpečnostní záruky.

Komise italského parlamentu zatím mnoho detailů o svém pátrání nezveřejnila. Než bude oficiální zpráva zveřejněna, musí ji schválit všech 40 členů komise. Veřejnost byla seznámena jen s hlavními závěry: Neexistují žádné rozumné důvody k pochybnostem o tom, že inciátorem útoku na papeže byl Brežněv a jeho hlavním vykonavatelem sovětská vojenská rozvědka (GRU; Glavnoje Razvedyvalnoje Upravlenije), za spolupráce tajných služeb dalších zemí východního bloku. Mezi důkazy, které italská komise předala novinářům, je fotografie, na níž se bezprostředně po útoku objevuje nedaleko Agcy bulharský agent Sergej Antonov. Snímek byl známý už v době procesu s Antonovem v osmdesátých letech. Tenkrát se ovšem obhájcům Agcova bulharského spolupracovníka podařilo přesvědčit soud, že na fotografii není Antonov, nýbrž americký turista maďarského původu. Po dvaceti letech byla fotografie podrobena počítačové analýze a dva nezávisle pracující kriminalisté potvrdili se sto procentní jistotou, že jde skutečně o Antonova. Italská parlamentní komise, tzv. Komise Mitrokhin, se nezabývá pouze atentátem na papeže, ale působením východních zvláštních služeb v Itálii obecně. Netěší se oblibě ani u médií ani u politiků, a to především proto, že demaskuje bývalé agenty KGB v Itálii, mezi nimiž najdeme řadu známých politiků a novinářů, a také roli italské komunistické strany ve špionáži. Některé její exponenty patřící dnes do různých levicových skupin by bylo možné soudit za vlastizradu, zejména v případech, kdy se vědomě podíleli na přípravách sovětské invaze.

Komise nabízí také pohled do zákulisí nejznámějších akcí Rudých Brigád, včetně kauzy Aldo Mora, italského premiéra uneseného a zavražděného v roce 1978. Vyčítá předsedům vlád z devadesátých let ? Prodimu, D´Alemovi a Dinimu, že se snažili zatemňovat zprávy o personálních údajích italských agentů KGB.

Nespokojenost budí také výsledky pátrání ohledně atentátu na papeže. Premiér Berlusconi si nechce pokazit dobré vztahy s Putinem, bývalý premiér Andreotti se obává, aby zpráva nevrhla stín na osoby, které přispěly k pozitivním změnám v Sovětském Svazu, mimo jiné na Gorbačova, který patřil na přelomu 70. a 80. let do úzkého vedení komunistické strany SSSR.

Parlamentní zpráva popisuje v ne právě nejlepším světle také Američany. Připomíná mimo jiné, že v osmdesátých letech šéf CIA v Římě, Aldrich Ames, byl zároveň agentem KGB, a odpykává si za to doživotní vězení. Ukazuje dále, že Američanům v osmdesátých letech nezáleželo na celé pravdě o atentátu. Reaganova administrativa se údajně obávala, že odhalení skutečného zákulisí Agcova činu by mohlo vést k nekontrolovatelnému vývoji událostí v Polsku.

Celá kauza ukazuje, že vypořádání se s tajnými agenty a spolupracovníky komunistických diktatur není jen problémem zemí východního bloku. A už vůbec není problémem zanedbatelným. Jednou z hlavních charakteristik Zlého je totiž schopnost rychlé proměny podob. A k těm jistě nejlépe dochází v ústraní, tam, kde chyběla odvaha volat chybující k odpovědnosti. Zametat smetí pod koberec se dlouhodobě nevyplácí.