Je jaro 1997, odjíždím na velikonoční svátky domů. Na Hod Boží mně volá do Přibyslavi můj zástupce a skvělý spolupracovník, Dr. Milan Čoupek, že prezident Václav Havel musel být v Innsbrucku náhle operován. On sám je na místě, ale má přítomnost je nezbytná.
Václav Havel s manželkou chtěli toho jara strávit v rakouských Alpách jarní dovolenou se sluncem a sněhem, daleko od hlučícího davu. Ukázalo se, že prezidentova zvýšená teplota nebyla způsobena obyčejným nachlazením, ale velmi vážným zánětem v břišní dutině. Prezident byl převezen rychlou záchrannou službou do Innsbrucku. Profesor Bodner a jeho tým okamžitě pochopili, že jde o život, a okamžitě operovali.
Skočil jsem do auta a odjel neprodleně z Přibyslavi do Vídně. Protože řidič i služební auto byli již s Dr. Čoupkem na místě a jiné vozidlo s řidičem nebylo v 21 hodin večer k dispozici (byla neděle), pokračoval jsem dál do alpské metropole nočním rychlíkem. Na nádraží mě vezla moje žena Ludmila, nikoli bez obav z vídeňského provozu i topografie. Zvládla to na výbornou a patří proto právem do tohoto příběhu.
Odjezd z nádraží Wien Westbahnhof 22.30, příjezd do Innsbrucku kolem 6.00. Vzít si lehátko bylo tedy samozřejmé. Ale spánek z pochopitelných důvodů nepřicházel. Kolem půlnoci mě vyhnala marná snaha usnout do uličky. Nebyl jsem sám. Netušil jsem, že v jednom ze sousedních kupé se o totéž, také marně, pokouší paní Marie Woodhamsová, vídeňská dopisovatelka a zpravodajka českého rozhlasu. Také vyšla do uličky a potkali jsme se. Byla to náhoda?
Konečně Innsbruck, ještě za tmy, před svítáním. Pan Dr. Čoupek s řidičem panem Lysým už na mě čekali. Bylo toho hodně co zařizovat. Nejrůznější povolení pro členy prezidentova týmu, zejména ochranku, tiskového mluvčího a několik dalších lidí, pomoc při vydávání průkazů pro vjezd vozidel prezidentova týmu do objektu nemocnice, pomoc při akreditaci týmu České televize a několika dalších českých žurnalistů, pomoc s organizací pravidelných tiskových konferencí profesora Bodnera s novináři a zejména hotel a přestěhování do něj pro paní Havlovou, která byla doposud ubytována v nemocničním pokoji poblíž prezidentova pokoje. Po několika probdělých nocích byla značně vyčerpaná a bylo to na ní vidět. Vše komplikováno proslulou rakouskou byrokratickou důkladností a tím, že velikonoční svátky pro mnohé ještě neskončily.
Následujícího rána jsem se při snídani sešel s paní Havlovou a jejími lidmi u jednoho stolu, bydlel jsem totiž v tomtéž hotelu. Mluvili jsme, jak jinak, o prezidentově zdraví. Snažil jsem se být optimistický a povzbudit paní Havlovou, která byla skleslá a uplakaná:
- Uvidíte, paní Havlová, že dnes už to bude lepší.
- Myslíte?
- Určitě, profesor Bodner je světová kapacita!
- Kéž byste měl pravdu!
- Náš šestiletý Honzík se za uzdravení pana prezidenta každý večer modlí. A od něj to platí. Rozhodně víc než od nás, dospělých, kteří jsme v životě udělali tolik kompromisů!
- Vidíte, to mě nenapadlo. Jak ráda bych vám věřila. Snad máte pravdu, - říká paní Havlová a mezi slzami se usmívá.
- Tím jsem si jist, paní Havlová. Optimismus je povinnost!
Optimismus byl vskutku na místě. Těch lidí, kteří se tenkrát modlili, byly miliony. Nejen v zemích českých. A takových čistých dětí, které právě vyšly z ruky Boží, byly statisíce. <>Proste a bude vám dáno! Páně prezidentův stav se velmi rychle zlepšoval, prezidentův tým začal pracovat na místě a naše přítomnost zakrátko přestala být nutnou. Všem spadl ze srdce těžký kámen.
Před návratem do Vídně jsem se ještě zajel podívat do zvonařské dílny rodu Grassmayrů. Toužil jsem po tom už dávno. Mnohem dřív, než od památného lití zvonu v Křemži. Nikdy na to nebyl čas. Tentokrát jsem si mohl ten dárek dopřát. Má radost z uzdravení našeho pana prezidenta i z toho, že jsem k tomu snad i přispěl, byla ještě znásobena návštěvou slavných zvonařských dílen a muzea zvonů. Dozvěděl jsem se, co je to žebro zvonu a jaký má jeho profil vliv na zvuk, jaký vliv na zvuk má materiál, z něhož je zvon odlit - to jsem si mohl dokonce na modelech z duralu, mosazi, oceli a bronzu, paličkou vyzkoušet. V dílnách jsem přes skleněnou stěnu viděl, jak se dělá forma. Viděl jsem i obrovité zvony, mnohem vyšší než dospělý muž, zcela nové, opravené i před opravou. Smekám klobouk před tímto uměleckým řemeslem a jeho innsbruckými představiteli par excellence. Grassmayrovské zvony můžeme slyšet po celém světě. Zachovaly se funkční exempláře z roku 1600. Na památku jsem si tam tehdy koupil malý zvoneček odlitý ze zbytků nejlepší, pravé a nefalšované zvonoviny. Letos, dá-li Pán Bůh, nám bude již posedmé od těch neobvyklých jarních dnů roku Spásy 1997, hlásit příchod Jezulátka pod střechu našeho přibyslavského domu.
Základní tón neméně památného Grassmayrova zvonečku je dvoučárkované fis. Je náhodou, že Paganiniho La Campanella je napsána právě ve fis moll? Čím déle jsem na světě, tím více se přikláním k přesvědčení, že nic není náhoda. Jasné a svítivé fis zvonečku z Innsbrucku nám přináší každé Vánoce radost a je to radost dvojnásobná: radost z tehdejší radosti, radost z příchodu Radosti. Je to radost s příběhem, je to příběh o radosti.
Další články z podrubriky Ze zápisníku diplomata
odeslat článek
vytisknout článek
