Nový portál Vatikánského rozhlasu

Na závěr našeho povídání o filozofii Karola Wojtyly se zahloubáme do druhé části jeho spisu Osoba a čin, abychom pochopili jeho pohled na jeden konkrétní problém: autonomii svědomí, tedy jeho schopnost tvořit mravní zákony.

Karol Wojtyla na tomto místě zmíní teorii Imanuele Kanta, který tvrdil, že mravní svědomí má tvořivý charakter vztahující se na ustanovení mravních norem, což mělo být znamením mravní samostatnosti lidské osoby. To by znamenalo, že její neohraničená svoboda ustanovuje mravní zákony sama, rozhoduje o tom, co je správné a co je morálně špatné. Kant tím neohrozí mravnost, ale objektivní mravní řád, aby si každý člověk mohl ustanovit svoji morálku, jejíž míra je osobní svoboda a rozum.

Tento názor zapříčiní dvojaký individualismus a hrozí narušením morální a bytostné rovnováhy osobnosti každého člověka. Wojtyla je si toho vědom a hledá argumentaci vycházející z vědomí o tom, co sami prožíváme. Vždyť přece naše zkušenost o morální pravdě spočívá v rozpoznání mravního zákona, který nás přesahuje. Svoboda splní svoji opravdovou roli jen když přijme podmínku, že bude jednat podle pravdy o dobru. Naše svoboda není určená k tomu, abychom mohli dělat, co se nám zachce; svoboda bez hranic, osvobozená od jakéhokoli omezení, ale je svobodou pro službu k uskutečnění hodnot lidské osoby.
Tímto způsobem musíme hledět i na roli mravního svědomí, které ve vlastním slova smyslu nemá neomezenou normativní moc. Cítit morální povinnost nevychází ze zákonodárné moci, ale z jejího zakořenění v pravdě o tom, co je správné.

Popíráme tímto autonomii svědomí? To by znamenalo, že mravní svědomí hraje zcela ustrnulou, mechanickou a nedynamickou roli uprostřed tak aktivního procesu, jímž je sebeurčení a realizace osobnosti. Jestliže se má svědomí chovat podle zákonů a pomáhat svým úsudkem k jejich uskutečnění, tak jen slepě poslouchá příkazy a jeho funkce je čistě mechanická. Tento názor nesouhlasí s Wojtylovým dynamickým pojetím uplatňování mravního zákona a vztahu mezi svědomím, svobodou a pravdou o dobru uvnitř bytostné struktury člověka, která je transcendentní a schopná uskutečnění sebe sama. Považovat za správný Kantův postoj by v tomto případě znamenalo upadnout do omylu, který ztotožňuje svědomí s mravním zákonem. Obdobně přestali idealističtí filozofové rozlišovat mezi svobodou a mravním řádem. Pokud je osoba jedinečnou svými činy charakterizovanými jejich dynamikou, vedoucími k realizaci sama sebe, tak svědomí nemůže jen mechanicky uplatňovat, aplikovat dané zákony objektivního mravního řádu.
Wojtyla tedy přizná svědomí určitý stupeň tvořivého charakteru. Tvořivost v této souvislosti znamená, že svědomí je normou sama sebe, vytváří své vlastní zákony. Toto míní také termín autonomie svědomí, etymologicky pocházející z řečtiny a znamenající ?zákon sama sebe?.

Jak však máme rozumět tomuto tvrzení, předem absolutně popíraného? V jakém zorném úhlu můžeme hledět na svědomí jako autonomní? Mravní svědomí tvoří své vlastní zákony, týkající se konečné, blízké mravní normy jako aplikace objektivního mravního řádu v konkrétní situaci každé osoby. To znamená, že její tvořivost nepřesahuje hranice pole pravdivosti norem, jak to nazývá Wojtyla. Svědomí nedává svůj úsudek přesahující svoji kompetenci tím, že by neomezeně vytvářelo mravní řád. Jedná se o tvořivost shodující se s ontologickým rozměrem osoby. Tato vnitřní autonomie je plně podřízená obecnému mravnímu řádu a nachází se ve vztahu se skutky samotné osoby a zároveň je okamžikem realizace osoby skrze sama sebe. To však neznamená, že vždy jednáme správně, neboť sami jsme si mnohokrát vědomi naší slabosti, když máme uposlechnout hlas svědomí.

Wojtyla píše: ?Mravní svědomí vykonává kreativní roli v tom, co se vztahuje na pravdivost norem, to znamená takových principů jednání a chování, které formují objektivní jádro mravnosti a nebo zákona. Jeho tvořivost jde dál, než jednoduché rozpoznání normy nebo příkazu, který dává zrod smyslu povinnosti vycházející z pasivní poslušnosti.?

Není to tedy vědomí, které tvoří skutečnost věcí, a není to svědomí, které vytváří zákon a mravní řád. To by poškodilo správný poměr vztahů existujících mezi osobou a společností a na jiné úrovni mezi lidským tvorem a Stvořitelem.
Osoba jednající podle normy odpovídající pravdě zůstává svobodnou a zároveň se nachází v poli pravdy, která chrání tuto svobodu. V tomto světle vidíme nutnost, aby lidská osoba jednala v plné a vyzrálé vnitřní svobodě. Tato je zdrojem opravdového uskutečnění se a autentického štěstí.

Na závěr snad jen jednou větou shrnu to, o čem Karol Wojtyla přesvědčí čtenáře svých filozofických spisů: jeho personalistická antropologie a přístup k etice vede k vyváženému obrazu lidské osoby, k hluboké úctě před každým člověkem a především k objevení filozofických principů a cest k opravdovému naplnění života odpovídající lidské přirozenosti.

Připravil J. Brabec