VaticanNews.va

   20. 1. 2019

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.5293
Poslechem z webových stránek.3382
Četbou textů na webových stránkách.5298
Poslechem i četbou.3210


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Papež: Mezi jedincem a lidským společenstvím dochází ke schismatu

Boží Slovo není ideologie

Papež: Víra se předává rodinným dialektem


Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů Návštěva papeže v České republice NAVRCHOLU.cz
 
Svatý otec

 Homilie 

13.4.2006 

Kněžství znamená přátelství s Kristem

Homilie Benedikta XVI. při liturgii svěcení olejů

Česká sekce RV

Zelený čtvrtek je dnem, kdy Pán dal dvanácti apoštolům kněžský úkol slavit v chlebu a vínu svátost jeho Těla a Krve až do jeho druhého příchodu. Místo velikonočního beránka i všech dalších obětí Staré smlouvy nastupuje dar jeho Těla a jeho Krve, dar sebe sama. Nový kult se tak zakládá především na skutečnosti, že Bůh nám dává dar a my, naplněni tímto darem, se stáváme jeho; stvoření se vrací ke Stvořiteli. Stejně tak dostalo nový význam kněžství, není už dědičnou záležitostí, ale je situováno do tajemství Ježíše Krista. On je vždycky Tím, kdo dává a pozvedá nás k sobě. Jedině On může říci: ?Toto je moje Tělo ? toto je má Krev.? Tajemství kněžství v církvi spočívá v tom, že my, ubohé lidské bytosti, v síle Svátosti můžeme mluvit s jeho ?Já?: in persona Christi. On chce vykonávat své kněžství naším prostřednictvím. Toto rozechvívající tajemství, které se nás dotýká vždy znovu, při každém slavení této Svátosti, si zvláštním způsobem připomínáme na Zelený Čtvrtek. Aby každodennost neopotřebovala to, co je velké a tajemné, potřebujeme takovou výslovnou připomínku, potřebujeme se vracet do oné hodiny, kdy On vložil své ruce na nás a dal nám účast na tomto tajemství.

Zamysleme se tedy znovu nad znameními, jejichž prostřednictvím nám byla dána tato Svátost. Základem je pradávné gesto vkládání rukou, ve kterém si mě On přivlastnil a řekl mi: ?Patříš mi.? Tím ale zároveň řekl: ?Jsi pod ochranou mých rukou. Jsi pod ochranou mého srdce. Jsi střežen v mých dlaních a právě tak stojíš v nesmírnosti mé lásky. Zůstaň v mých rukou a dej mi své.?

Pamatujme, že naše ruce byly pomazány olejem, který je znamením Ducha Svatého a jeho síly. Proč právě ruce? Lidské ruce jsou pracovním nástrojem, jsou symbolem schopnosti člověka stavět se ke světu, totiž ?vzít ho do svých rukou?. Pán na nás vložil ruce a nyní chce naše, aby se ve světě staly jeho. Chce, aby nebyly už více nástrojem k zmocňování se věcí, lidí a světa pro sebe, činily jej naším vlastnictvím, ale chce, abychom předávali jeho božský dotyk, dali se do služby jeho lásky. Chce, aby byly nástrojem služby, a tedy výrazem poslání celé naší osoby, která se stává Jeho zárukou a přináší Ho lidem. Představují-li lidské ruce symbolicky jeho schopnosti a obecně možnost technicky disponovat světem, pomazané ruce mají být znamením Jeho schopnosti dávat, tvůrčí možnosti utvářet svět láskou, a proto bezpochyby potřebujeme Ducha Svatého. Ve Starém zákoně je pomazání znamením přijetí služby ? král, prorok, kněz činí a dává víc než to, co pochází od něj samého. V jistém smyslu je zbaven sebe sama ve prospěch služby, v níž se dává k dispozici někomu většímu než je sám. Když se dnes v evangeliu o Ježíši mluví jako o Pomazaném Bohem, znamená to právě to, že jedná jako vyslaný Otcem a v jednotě s Duchem Svatým a že právě tak přináší na svět nové kralování, nové kněžství, nový způsob, jak být prorokem, který nehledá sebe sama, ale žije pro Toho, pro něhož byl svět stvořen. Dejme mu dnes opět své ruce k dispozici a modleme se, aby nás vždy znovu bral za ruku a provázel nás.

Ve svátostném gestu vkládání biskupových rukou na nás vkládal ruce samotný Pán. Toto sakramentální znamení shrnuje celou existenciální pouť. Stejně jako první učedníci jsme se kdysi setkali s Pánem i my a zaslechli jsme jeho slova: ?následujte mě!? Možná jsme ho zpočátku následovali trochu nejistě, ohlíželi se nazpět a ptali se, zda je to skutečně cesta pro nás. V určitém okamžiku naší pouti jsme možná udělali Petrovu zkušenost po zázračném rybolovu, vyděsila nás jeho velikost, velikost úkolu a nedostatečnost naší bídné osobnosti, takže jsme měli chuť ustoupit: ?Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný!? (Lk 5, 8). On nás ale ve své velké dobrotě bral za ruku, přitáhl nás k sobě a řekl: ?Neboj se! Jsem s tebou. Já tě neopouštím, ty neopouštěj mě!? Každému z nás se snad vícekrát stalo totéž, co Petrovi, když, kráčeje po vodě vstříc Pánu, náhle postřehl, že ho voda nenese a že se začíná topit. A jako Petr jsme volali: ?Pane, zachraň mě!? (Mt 14, 30). Majíce před očima běsnění živlů, jak jsme vůbec mohli projít burácejícími a zpěněnými vodami uplynulého století a tisíciletí? Pohlédli jsme však k Němu... a On nás uchopil za ruku a dal nám nový ?rozměr?, totiž lehkost pocházející z víry, která nás táhne nahoru. A poté nám podal ruku, která nás podpírá a drží. On nás podpírá. Stále znovu obracejme k Němu svůj zrak a vztahujme k Němu své ruce. Dovolme, aby nás jeho ruka uchopila ? a pak už se nebudeme potápět, nýbrž budeme sloužit životu, který je silnější než smrt, a lásce, která je silnější než nenávist. Víra v Ježíše, Syna živého Boha, je prostředkem, díky němuž se stále znovu chytáme Ježíšovy ruky a skrze nějž nás On bere za ruce a vede nás. Jednou z mých oblíbených modliteb je otázka, kterou nám liturgie vkládá do úst před svatým přijímáním: ?... nedovol, abych byl kdykoliv oddělen od tebe.? Prosme, abychom se nikdy nevzdálili společenství s jeho Tělem, S Kristem samotným, abychom se nikdy nevzdálili eucharistickému tajemství. Prosme, aby On nikdy naši ruku nepustil...

Pán na nás položil svou ruku. Význam tohoto gesta vyjádřil slovy: ?Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.? (Jan 15, 15). Už vás nenazývám služebníky, ale přáteli, v těchto slovech bychom mohli dokonce vidět ustanovení kněžství. Pán nás činí svými přáteli, svěřuje nám všechno, svěřuje nám sebe sama, takže můžeme mluvit s jeho ?Já? ? in persona Christi capitis. Jaká důvěra! On se opravdu vydal do našich rukou. Základní znamení kněžského svěcení jsou v podstatě projevem těchto slov: vkládání rukou, předání knihy svého slova, které nám On svěřuje; předání kalichu, ve kterém nám předává své nejhlubší a nejosobnější tajemství. Součástí toho je také moc rozhřešovat. Činí nás účastnými také na svém vědomí o bídě hříchu a všech temnotách světa a dává nám do rukou klíč, který otevírá dveře vedoucí k Otcovu domu. Už vás nenazývám služebníky, ale přáteli. Zde je hluboký význam toho, co znamená být knězem, totiž stát se přítelem Ježíše Krista. Za toto přátelství se musíme každý den znovu zasazovat. Přátelství znamená pospolitost v myšlení a vůli. V tomto společenství mysli s Ježíšem se musíme cvičit, říká sv. Pavel v Listu Filipanům (srov. 2, 2-5). A toto společenství mysli není výhradně intelektuální záležitostí, je pospolitostí citů a vůle, a tedy také jednání. To znamená, že musíme poznávat Ježíše stále osobněji, tak, že mu budeme naslouchat, žít s Ním a zdržovat se v Jeho přítomnosti. Poslouchat ho v lectio divina, tedy čtením Písma Svatého ? nikoliv akademickým, nýbrž duchovním způsobem. Tak se naučíme setkávat s Ježíšem, jenž k nám mluví. Musíme zvažovat a přemýšlet o jeho slovech a jeho jednání před Ním a s Ním. Čtení Písma Svatého je modlitbou, musí být modlitbou ? musí vyvstávat z modlitby a k modlitbě vést. Evangelisté nám říkají, že Pán se často po celé noci uchyloval na ?horu?, aby se sám modlil. Takovou ?horu? potřebujeme také my, je to vnitřní návrší, na které musíme vystupovat, hora modlitby. Jedině tak se toto přátelství může rozvíjet. Jedině tak můžeme vykonávat svou kněžskou službu, jedině tak můžeme nést Krista a jeho evangelium lidem. Aktivismus může být dokonce heroický, ale vnější jednání nakonec zůstává bez plodů a ztrácí účinnost, pokud nemá základ v hlubokém vnitřním spojení s Kristem. Čas, který tomu věnujeme, je tedy skutečně časem pastorační aktivity, autentické pastorační aktivity. Kněz musí být především mužem modlitby. Svět ve svém fanatickém aktivismu často ztrácí orientaci. Jeho jednání a schopnosti se stávají ničivými, pokud chybějí síly k modlitbě, z níž prýští voda života, jež je s to oživit vyprahlou zemi.

Už vás nenazývám služebníky, ale přáteli. Jádrem kněžství je být přáteli Ježíše Krista. Jedině tak můžeme mluvit skutečně in persona Christi, i když naše vnitřní vzdálenost od Krista nemůže zpochybnit platnost Svátosti. Být Ježíšovým přítelem, být knězem znamená být mužem modlitby. Tak Jej poznáváme a vycházíme z neznalosti vlastní pouhým služebníkům. Tak se učíme žít, trpět a jednat s Ním a pro Něho. Přátelství s Ježíšem vždy znamená také přátelství s jeho věrnými. Ježíšovými přáteli můžeme být jedině ve společenství s celým Kristem, s hlavou a tělem, v úrodném vinném keři církve, oživované svým Pánem. Jedině v ní je Písmo Svaté, díky Bohu, živým a aktuálním Slovem. Bez živoucího subjektu církve, která přetrvává věky, se Bible rozbíjí na nesourodé spisy a stává se knihou minulosti. V současnosti je výmluvná jedině tam, kde je ?Přítomnost?, tam, kde Kristus stále zůstává současný, v těle své církve.

Být knězem znamená stávat se přítelem Ježíše Krista, stále více, celou naší existencí. Svět potřebuje Boha ? ne jakéhokoliv boha, ale Boha Ježíše Krista, Boha, který se stal tělem a krví, který nás miloval až k smrti za nás, který vstal z mrtvých a vytvořil sám v sobě prostor pro člověka. Tento Bůh má žít v nás a my v Něm. To je naše kněžské povolání, jedině tak může naše působení, jakožto kněží, přinášet plody. Tuto homilii bych chtěl zakončit slovy Andrey Santory, kněze římské diecéze, jenž byl zavražděn v Trebzonu, když se modlil, kardinál Ce je tlumočil během našich Duchovních cvičení. A ta slova zní: ?Jsem tady, abych žil mezi těmito lidmi a aby totéž mohl udělat Ježíš, půjčuji mu své tělo... Ke spáse můžeme dojít jedině když nabídneme své tělo. Zlo ve světě můžeme unést a bolest sdílet, když je vstřebáme do vlastního těla až do dna, jako to udělal Ježíš.? Ježíš přijal naše tělo. Dejme mu své, aby tak On mohl přicházet do světa a proměňovat ho. Amen!

Přeložila Johana Bronková

Další články z podrubriky Homilie

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
29.3.18 O kněžské blízkosti Bohu i lidem
13.4.17 Duch učí celé pravdě a nebojí se ji dávat po doušcích
24.3.16 Bůh to přehání s milosrdenstvím, my můžeme přehánět s vděčností
2.4.15 Odpočinek je také věcí Boží
17.4.14 Kněžská radost je střežena lidem Božím



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2019 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Záznam aktuálního pořadu

Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Svatý otec: V Kristově kříži nacházíme sílu nést si vzájemně svá břemena

Papež zrušil komisi Ecclesia Dei. Její agenda přechází do kompetence Kongregace pro nauku víry.

Administrativní změny ve správě papežské schóly

Kardinál Parolin: Myslím, že všichni chceme změnit svět a není nikdo, kdo by nechtěl

Papež František zahájil týden modliteb za jednotu křesťanů

Vědomím přináležitosti reagujte na skartační kulturu, vybízí papež mladé domorodce

Papež František k atentátu v Bogotě: Slepé násilí urážející Stvořitele

Tři ortodoxní rabíni navštívili emeritního papeže

Skončilo pracovní jednání doktrinálních komisí asijských episkopátů

Kardinál Arborelius: Vlažní muslimové konvertovali, když se jim dostalo Kristovy lásky

V Moskvě vyroste historicky první arménský katolický kostel

Boží Slovo není ideologie

 Nově na webu
Svatý otec: Pohrdat dary jiných bratří je těžký hřích

Publicistika: Shromáždění Pastýřů s konkrétním cílem

Publicistika: Don Bosko – „skrytý přenašeč“ evangelní radosti

Rozhovory: Dovolili jsme si přispět naší troškou písku do mlýna

Homilie: Na kříži se Bůh zjevil jako agapé

Archiv zpráv leden 19
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031   

Starší zprávy >

Náš tip

Nemůžeme si dovolit uprostřed soužení ztrácet víru

O teologii manželství

Božím lidem je třeba se stát