VaticanNews.va

   13. 8. 2020

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.7741
Poslechem z webových stránek.4826
Četbou textů na webových stránkách.7387
Poslechem i četbou.4539


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Křest udělovaný pozměněnými svátostnými formulemi je neplatný

Takaši Pavel Nagai – k pětasedmdesátému výročí svržení atomové bomby na Nagasaki

Ježíš je podaná ruka Otcova


Cirkev cz Liturgie cz Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů NAVRCHOLU.cz
 
Homilie

  

19.5.2006 

Boží synovství

6. neděle velikonoční

Tomáš Špidlík

Když jsem přišel poprvé do Říma, dovolil jsem di v kostele žert. Přišel jsem do lateránské baziliky, kde měla být slavná bohoslužba. Zahlédl jsem, že je v první lavici volné místo a šel jsem si tam kleknout. Ale přišel ke mně jeden ze sakristánů a šeptal mně do ucha, že je to místo reservované pro jednoho synovce pana kardinála vikáře. Já jsem s velkou vážností odpověděl: ?Synovec pana kardinála? Ale já jsem syn Boží.? Řekl jsem to s takovou autoritou, že mne sakristán ponechal na místě.

Říká se, že je privilegium moderní doby vědomí, že jsme si všichni rovni. Nejsem si tím tak docela jist. I dnes se přijímá jako docela samozřejmé, že někdo smí tam, kam my nesmíme, že si může koupit to, co my si koupit nemůžeme. I dnes mají jedni lidé vliv, rozuhodují o osudech jiných, kteří se nemohou bránit. Organizovaná společnost všecky ty rozdíly chrání a legalizuje. V primitivních dobách, kdy si většinu životních potře obstarával jednotlivec sám, možná existoval větší pocit nezávislosti jedněch od druhých. Platilo sice vždycky pěstní právo, silnější ovládl slabší. Ale nemělo-li se vždycky používat jenom násilí, bylo vždycky velmi těžké dokázat, proč by měl jeden člověk mít moc nad druhzým. Královské rodiny si často nevěděly jiné rady, než se opřít o mythus, že jsou božského původu, že jeden z jejich předků byl syn božstva. Tak se někteří pokoušejí vysvětlit vznik dynastií.

Boží synovství rozhodně není výraz, který by se objevil poprvé v evangeliu. Nedivíme se, že se ho zalekl Pilát, když šlo o Ježíše /srov. Jn 19,8/, že uvěřil v jeho odůvodněnost setník u kříže /Mt 27,54/. Oba tu ovanul znenadání dech staré mytologické tradice. Bylo docela oprávněné hluboké pohoršení židovské velerady /Mt 26,63-65/. Nakolik měli úmysl hájit Boží transcendentnost, nedostupnost, byli docela v tradici Starého zákona.

Bůh tam často a důrazně zjevuje, že je podstatně jiný než člověk. Jak by mohl mít lidského syna? Ale z druhé strany Tvůrce nikdy nepřerušil styk se svými tvory, zvláště s člověkem je stále ve spojení. Bylo potřeba tyto vztahy nějak vyjádřit, dát jim jméno vzaté z lidské řeči a z lidské zkušenosti. Starý zákon tyto výrazy hledá. Jsou obrazné, vzaté ze struktury tehdejší společnosti. Pro pastevce bylo snadné nazvat Boha pastýřem, lid ovcemi /srov. Ž 22,1/. Tam, kde bylo myšlení royální, Bůh je králem /srov. Ž 10,6/. Ale Židé přenesli do náboženství i vztahy rodinné. Izraelský národ se cítí jako milovaný syn Boha, který je jeho Otec /Ž 88,27/.

Toto Boží synovství, které známe ze Starého zákona, není rozhodně ve smyslu mytologickém. V tom se židovské náboženství zásadně liší od pohanských tradicí jiných národů. Proto se obyčejuně tvrdí, že se mu má rozumět jenom ve smyslu obrazném a morálním. Z jedné strany se tak vysvětluje Boží starostlivost o lidi, laskavost, z druhé strany se zdůrazňuje člověku povinnost, že má Boha ctít a zůstat mu věrný.

Je jednoduché říci, že je nějaký výraz jenom obrazný. Obraz sám však není realita jednoduchá. Předpokládá různost, ale předpokládá i totožnost dvou věcí. Něco se nemůže stát obrazem toho, co je docela odlišné. Naopak, čím víc je tu společných znaků, tím je obraz dokonalejší. Už na počátku stvořil Bůh člověka k svému obrazu a podobenství /Gn 1,26-27/. V historii lidstva se ten obraz často zatemňuje, ale dějiny spásy předpokládají, že i stále roste a zdokonaluje se. Bylo-li synovství Boží ve Starém zákoně jenom obrazné, stalo se, že ten obraz dorostl do plnosti a pravdivosti v plnosti času spásy. Ježíš sám o sobě přísežně potvrdil před synedriem, že je skutečně Boží syn /Mt 26,63/. Od Otce na zemi přišel a k Otci se vrací, když své dílo dokonal /srov. Jn 16,28/.

V tom tajemství zůstala neuvěřitelnou zvláště ta okolnost, že je současně synem člověka, že jako člověk o sobě tvrdí, že je Boží syn /Jn 10,33/ a že i nám, kteří jsme lidé, dal moc stát se spolu s ním dětmi Božími /Jn 1,12/. V jakém stupni? Novozákonní tajemství se už nikdo neodváží interpretovat slovy: obrazně, morálně. Teologie užívá od nejstarších dob výrazu: adoptivně. Kristus je Syn Boží vlastní, my jsme byli přijati, adoptováni.

To slovo přesně vyjadřuje, že tu jde o milost, kterou nám Bůh dal. Není to ovšem jenom nějaká adopce legální, vnější. Jde tu o skutečné přijetí do Boží rodiny. Podle slov sv. Pavla vlil Bůh do našeho srdce svého Ducha, který v nás volá: ?Abba, Otče!? /Gal 4,6/. Synovství Boží tedy i k nám přišlo od Boha a k Bohu nás vede.

Ale je tu i jedna údivná okolnost. I v nás je synovství Boží současně i úsilím lidským, analogicky se rodí z člověka. Na to poukazuje jedna překvapující episoda z Nového zákona. Matouš mluví o tom, že přišla navštívit Ježíše jeho vlastní matka a příbuzní: ?Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?... Ten, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebi, je můj bratr, má sestra, má matka? /Mt 12,48-50/.

Kristus tu vyjádřil málo slovy hluboké zjevení. Neztratí na své výraznosti, když se jen málo slovy vysvětlí. Ježíš má na zemi skutečnou matku a příbuzné. Je s nimi spojen společenstvím krve, které je pouto rodinných vztahů zde na zemi. Společnou ?krví? mezi Otcem a Synem v nebi je Boží vůle. Trinitární teologie nás učí, že jsou tři božské osoby, ale nají jen jedno poznání a jedno chtění, jednu mysl a jednu vůli. My se zde na zemi modlíme: ?Otče náš, jenž jsi na nebesích...? Prosíme současně: ?Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi!? Připodobňujeme své myšlení a chtění vůli Boží, která je obrazně řečeno ?krví?, poutem rodiny Boží. Stáváme se tedy syny Božími jako Kristus, jeho bratřími.

Přizpůsobit svou vůli Boží vůli je asketické úsilí, vyžaduje to napětí, úsilí, práci. Adoptivní Boží synovství v nás se tedy současně s milostí Ducha sv. rodí i z člověka, jeho morální snahou.

Jednoduše a přitom pádně to vysvětlil svým způsobem už Origenes. Mluví o tzv. přívlastcích Krista. Jeho totiž ztotožňujeme se všemi ctnostmi. On je pravda, spravedlnost, láska, milosrdenství. My se o tyto ctnosti snažíme. Když je v jistém stupni dosáhneme, říká se o nás, že máme pravdu, máme spravedlnost, lásku, milosrdenství. protože Kristus pravda je, když my ji máme, máme v sobě Krista. Ten pak, kdo má v sobě Krista, je synem Božím.

Staří stoičtí filosofové diskutovali o tom, má-li se člověk snažit o to, aby byl dobrý z motivu, že za to dostane nějakou odměnu. Odpovídali na tu otázku negativně. Zdálo se jim ponížením ctnosti, kdyby byla prostředkem k něčemu dalšímu. Ona sama o sobě už stačí. Virtus sibi ipsi praemium. To, že jsi spravedlivý, dobrý, rozumný, už je dostatečná odměna. Nic jiného nežádej!

Kdybychom tu stoickou zásadu převzali tak, jak zní, vypadala by vznešeně, ale zůstala by přece jenom prázdná. V té souvislosti, jak ji vidí Origenes, nabývá pravého a hlubokého smyslu: získat ctnost znamená zrodit v sobě Krista, stát se Božím synem. To pak už je dostatečná odměna.

 odeslat článek     vytisknout článek


Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2020 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Kardinál Brandmüller: Vyhýbat se hermeneutice podezřívání

Papež: Víra nás nabádá odporovat lhostejnosti

Jen modlitba a dialog může odvrátit občanskou válku, říká arcibiskup Minska

Papež pokřtil dvě děvčátka ze Středoafrické republiky

Nebýt němými hlasateli, říká nový misijní biskup Mongolska

Nestyďme se křičet jako Petr: Pane zachraň mě!

Náš život je milostí Ducha svatého povolán stát se modlitbou

Papež: Hume byl ušlechtilá duše ve službách míru

Takaši Pavel Nagai – k pětasedmdesátému výročí svržení atomové bomby na Nagasaki

Křest udělovaný pozměněnými svátostnými formulemi je neplatný

Papež: Užití atomovové energie k válečným cílům je nemorální

Papežský reskript o jurisdikci východních katolických patriarchů pro Arábii

 Nově na webu
Svatý otec: Uzdravit svět – 2. Víra a lidská důstojnost

Publicistika: Čeho se bát a čeho ne

Publicistika: Druhý vatikánský koncil: úskalí interpretace

Rozhovory: Kardinál Koch: Ekumena dnes potřebuje především vědět, kam chce dojít

Homilie: Přináším přísliby pokoje, nikoli trápení (Jer 29,11)

Archiv zpráv srpen 20
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31      

Starší zprávy >

Náš tip

Takaši Pavel Nagai – k pětasedmdesátému výročí svržení atomové bomby na Nagasaki

Hořkosti v kněžském životě

Žena je vrcholem tvorstva, z ní plyne spása