VaticanNews.va

   16. 2. 2019

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.5400
Poslechem z webových stránek.3449
Četbou textů na webových stránkách.5397
Poslechem i četbou.3250


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Alžírský spisovatel: Neidealizujte si islám

Úděsná norma a zrušení výhrady svědomí

Ke změně kvality liturgie nepostačuje změna liturgických knih


Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů Návštěva papeže v České republice NAVRCHOLU.cz
 
Svatý otec

 Cesty mimo Itálii 

28.5.2006 

Pane, proč jsi mlčel?

Benedikt XVI. ? návštěva koncentračního tábora v Osvětimi 28. 5. 06

Česká sekce RV

Mluvit na tomto místě hrůzy, tolika zločinů spáchaných na Bohu a na člověku, které nemají v dějinách obdoby, je téměř nemožné a zvláště obtížné a tíživé pro křesťana, pro papeže pocházejícího z Německa. Na místě jako je tohle se nedostává slov, nakonec zbude jen ustrnulé mlčení ? mlčení, jež je vnitřním křikem k Bohu: ?Pane, proč jsi mlčel? Jak jsi mohl toto všechno připustit? A za tohoto mlčení se ve svém nitru hluboce skláníme před nesčetným zástupem těch, kteří zde trpěli a byli posláni na smrt; toto mlčení se však později stává nahlas vyslovenou žádostí o odpuštění, o smíření, prosbou k živému Bohu, aby už nikdy nic podobného nepřipustil.

Před 26 lety, 7. června 1979, toto místo navštívil papež Jan Pavel II, jenž tehdy prohlásil: ?Dnes sem přicházím jako poutník. Je známo, že jsem zde byl mnohokrát... Kolikrát! Mnohokrát jsem sestoupil do kobky smrti Maxmiliána Kolbeho, zastavil se před zdí smrti a kráčel mezi troskami krematorií v Birkenau. Nemohl jsem sem jako papež nepřijít?. Jan Pavel II. zde stál jako syn onoho národa, který vedle národa židovského musel na tomto místě a během války vůbec trpět nejvíce: ?V 2. světové válce přišlo o život šedesát milionů Poláků, což je pětina národa,? připomněl tehdy papež. Zde pak všechny slavnostně vyzval k respektování lidských práv a práv národů, stejně jako to před ním učinili jeho předchůdci Jan XXIII. a Pavel VI., a dodal: Tato slova pronáší syn národa, jenž ve svých dávných i nedávných dějinách zakusil mnohá příkoří. A neříká to, aby obviňoval, nýbrž aby připomínal. Mluví jménem všech národů, jejichž práva jsou potlačována a opomíjena...?

Papež Jan Pavel II. zde byl jako syn polského národa. Já jsem zde jako syn národa německého, a právě proto mohu a musím říci jako on: nemohl jsem sem nepřijít. Musel jsem přijít. Byla a je to povinnost vzhledem k pravdě a k těm, kdo trpěli, je to povinnost před Bohem být zde jako nástupce Jana Pavla II. a jako syn německého národa ? syn toho národa, nad nímž skupina zločinců získala prostřednictvím lživých slibů moc s odvoláním na perspektivu velikosti, znovuzískání národní cti a důležitosti, s vyhlídkou na blahobyt a také silou teroru a zastrašování, což způsobilo, že náš národ mohl být využit a zneužit jako nástroj jejich nezřízené touhy ničit a ovládat. Ano, nemohl jsem sem nepřijít. 7. června 1979 jsem zde byl jako mnichovsko-freisingský arcibiskup, jeden z mnoha biskupů, co doprovázeli papeže a modlili se spolu s ním. V roce 1980 jsem se s delegací německých biskupů na toto místo hrůzy vrátil ještě jednou, zděšený nad takovým zlem a vděčný za to, že nad těmito temnotami vyšla hvězda smíření. A to je důvodem, proč jsme zde i dnes ? chceme prosit o milost smíření především s Bohem, který jediný může otevřít a očistit naše srdce, ale také s lidmi, jež zde trpěli, a nakonec naléhavě prosit o milost smíření pro všechny, kdo v této hodině našich dějin vinou nenávisti a násilí rozdmychaného nenávistí znovu trpí.

Kolik na tomto místě vyvstává otázek! Znovu a znovu se ptáme: kde byl tehdy Bůh? Proč mlčel? Jak mohl strpět to nezměrné ničení, tento triumf zla? Napadnou nás slova 44. žalmu, nářek trpícího Izraele: ?Když jsi nás rozdrtil na strastiplném místě, a přikryl jsi nás temnotou... Pro tebe jsme přece stále vražděni, mají nás jen za jateční ovce! Vzbuď se, proč spíš, Pane? Probuď se, neodháněj nás navždy! Proč skrýváš svou tvář, zapomínáš na naši bídu a útisk? Vždyť do prachu je sražena naše duše, na zemi leží naše tělo. Povstaň nám na pomoc a vysvoboď nás pro svou lásku!? (Ž 44, 20, 23-27). Toto úzkostné volání trpícího Izraele k Bohu v dobách krajní tísně je zároveň voláním o pomoc těch, kteří během dějin ? včera, dnes i zítra ? trpí pro lásku k Bohu, pro lásku k pravdě a k dobru, a je jich mnoho, i dnes!

My nemůžeme odhalit tajemství Boha ? vidíme pouze zlomky a nepřísluší nám soudit Boha a dějiny. Nehájili bychom totiž člověka, ale pouze přispívali k jeho zničení. Ne ? nakonec musíme zůstat u pokorného a naléhavého volání k Bohu: Probuď se! Nezapomeň na svého tvora, člověka! A naše volání k Bohu musí být zároveň křikem, který proniká našim srdcem, abychom v nás probudili skrytou přítomnost Boha, aby jeho moc, jež do našich srdcí vložil, v nás nebyla zavalena a udušena bahnem sobectví, strachu z lidí, lhostejnosti a prospěchářství. Vyrážíme tento křik před Bohem a zároveň k našemu srdci právě v tuto hodinu, kdy dochází k novým neštěstím, kdy se zdá, že se z lidských srdcí znovu vynořují všechny temné síly ? na jedné straně zneužívaní Božího jména pro ospravedlňování slepého násilí vůči nevinným lidem, na straně druhé cynismus, který nezná Boha a vysmívá se víře v Něho. My voláme k Bohu, aby pobízel lidi, aby se polepšili, aby uznali, že násilí nevede k míru, nýbrž vyvolává jen nové násilí ? spirálu ničení, v níž všichni nakonec mohou být jen poraženými. Bůh, v něhož věříme, je Bohem rozumu ? ale rozumu, který není neutrální matematikou vesmíru, nýbrž který je jedno s láskou, s dobrem. Prosíme Boha, voláme k lidem, aby tento rozum, rozum lásky a uznání síly smíření a pokoje převládl nad okolními hrozbami iracionality a falešného rozumu, odloučeného od Boha.

Místo, kde se nacházíme, je památným místem, místem Šoah. Minulost není nikdy pouze minulostí. Týká se i nás a ukazuje nám cesty, na které se nesmíme vydat a na které ano. Jako Jan Pavel II. i já jsem kráčel podél náhrobních kamenů, jež oběti tohoto místa připomínají v různých jazycích: běloruštině, češtině, němčině, francouzštině, řečtině, hebrejštině, chorvatštině, italštině, jidiš, maďarštině, holandštině, norštině, polštině, romštině, rumunštině, slovenštině, srbštině, ukrajinštině, židovské španělštině, angličtině. Všechny tyto pamětní desky mluví o lidské bolesti, jejich prostřednictvím můžeme pochopit, jak cynická byla ona moc, co jednala s lidmi jako s věcmi a neuznávala člověka jako Boží obraz. Některé kameny vybízejí k tomu, abychom se u nich blíže pozastavili. Jednou z nich je deska v hebrejštině. Mocipáni Třetí říše chtěli zahubit všechen židovský lid. Vymazat ho ze seznamu národů země. Slova žalmu: ?Jsme stále vražděni, mají nás za jateční ovce? se tehdy hrozivě naplnila. Tito násilní zločinci v podstatě chtěli s vyhlazením tohoto národa zabít onoho Boha, který povolal Abraháma, jenž ve svém proslovu na hoře Sinaji stanovil směrodatné principy lidstva, které zůstanou platné navždy. Jestliže je tento lid svou prostou existencí svědectvím onoho Boha, co mluvil k člověku a bere ho za svědka, měl tedy onen Bůh konečně zahynout a moc měla začít patřit pouze člověku ? jim samotným, jež se považovali za silné, jež se dokázali zmocnit světa. Zničením Izraele chtěli nakonec vyrvat i kořeny, z nichž vyrůstá křesťanská víra, a definitivně ji nahradit jimi vytvořenou vírou, vírou vlády nad člověkem, vládou silnějšího.

Dalším významným náhrobním kamenem je kámen v polském jazyce. V první fázi a především mělo dojít k likvidaci kulturní elity a tak k vymazání národa jako nezávislého historického subjektu. Měla být zachována jeho existence, ale na nejnižší úrovni, na úrovni otroků. Jiný kámen, který vybízí k zamyšlení, je psán v jazyce Sintiů a Romů. I tyto kočovné národy měly být odsouzeny k zániku. V obecných dějinách ? podle ideologie, jež uznávala pouze to, co je prokazatelně užitečné, byly započítány k nepotřebným. Vše ostatní pak mělo být označeno jako lebensunwertes Leben - život nehodný toho, aby byl žit. Pamětní deska v ruštině pak připomíná obrovské množství ruských vojáků, jež se stali obětí střetu s nacistickým režimem hrůzy. Zároveň však také nabízí možnost k zamyšlení nad tragickým významem jejich poslání ? národy osvobozené od jedné diktatury se staly obětí diktatury nové, totiž Stalina a komunistické ideologie. Také všechny ostatní pamětní desky v mnoha evropských jazycích vypovídají o utrpení lidí celého světadílu. Jistě by se hluboce dotklo našeho srdce, kdybychom na oběti nevzpomněli jen takto všeobecně, nýbrž kdybychom viděli tváře jednotlivých osob, které zde, v temnotě teroru zahynuly. Cítím jako osobní povinnost zastavit se i před kamenem německým. Pohlíží z něj na nás tváře Židovky Edith Steinové a Němky Terezie Benedikty od Kříže, která spolu se svou sestrou zmizela v hrůze noci německo-nacistického koncentračního tábora; jako křesťanka a židovka přijala svůj úděl, že zemře spolu se svým národem a za něj. Němci, jež tehdy byli dopravováni do Osvětimi a Birkenau a jež zde zemřeli, byli viděni jako Abschaum der Nation ? jako vyvrhelové společnosti. Avšak nyní je s vděčností pokládáme za svědky pravdy a dobra, které ani v našem národě nevymizelo. Děkujeme těmto lidem, že se nepodřídili moci zla a stojí nyní před námi jako světla v temné noci. S hlubokou úctou a vděčností se skláníme přede všemi, kdo jako tři mladíci tváří v tvář hrozbě babylonské pece dokázali odpovědět: ?Pouze náš Bůh nás může osvobodit. Ale i kdyby nás neosvobodil, věř, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme? (Dan 3, 17).

Ano, ze těmito pamětními deskami se skrývá osud nesčetných lidských bytostí. Burcují naši paměť, burcují naše srdce. Nechtějí v nás vyvolávat nenávist, naopak, chtějí nám ukázat, jak strašné je dílo nenávisti. Chtějí, aby rozum uznal zlo jako zlo a odmítl je, chtějí v nás vzbudit odvahu bojovat o dobro, postavit se zlu na odpor. Chtějí, abychom pocítili to, co ústy Antigony vyjadřuje Sofoklés tváří v tvář hrůze, jež ji obklopuje: ?Nejsem zde proto, abych nenáviděla spolu s ostatními, nýbrž abych spolu s nimi milovala?.

Díky Bohu, s očišťováním paměti, ke kterému nás vede toto místo hrůzy, kolem něj vyrůstají početné iniciativy, jež chtějí posílit dobro a učinit přítrž zlu. Před chvílí jsem mohl požehnat Centru pro dialog a modlitbu. V naší bezprostřední blízkosti žijí svůj skrytý život sestry karmelitky, které jsou zvláštním způsobem spojeny s tajemstvím Kristova kříže a připomínají nám víru křesťanů, že Bůh sám sestoupil do pekla utrpení a trpí spolu s námi. V Osvětimi je také Centrum sv. Maxmiliána a Mezinárodní vzdělávací centrum o Osvětimi a holokaustu. Dále je tu Mezinárodní dům pro Setkání mládeže. Při jednom ze starých Domů modlitby existuje Židovské centrum. A konečně vzniká tady také Akademie pro lidská práva. Můžeme tedy doufat, že z místa hrůzy se stane místo konstruktivní reflexe a že díky připomínání zla mu budeme moci odolávat a necháme zvítězit lásku.

V Osvětimi a Birkenau lidstvo prošlo ?temným údolím?. Právě proto bych chtěl návštěvu tohoto místa zakončit modlitbou důvěry, Žalmem Izraele, který je zároveň také modlitbou křesťanů: ?Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout. Občerstvuje mou duši, vede mě po správných cestách pro svoje jméno. I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou. Tvůj kyj a tvá hůl, ty jsou má útěcha... přebývat smím v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy? (Ž 23, 1-4).

Přeložil J. Koláček, SJ

Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
31.1.12 Polská biskupská konference pozvala Benedikta XVI. na návštěvu Polska.
28.5.07 Výročí pouti Benedikta XVI. do Osvětimi
17.10.06 Benedikt XVI. v poselství pro polskou televizi vzpomínal na Jana Pavla II.
30.5.06 Pohledy a bilance na cestu do Polska
29.5.06 Poláci čekají na nové setkání s papežem



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2019 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Záznam aktuálního pořadu

Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Svatý stolec zbavil duchovenského stavu bývalého kardinála McCarricka

Strach z cizího je pochopitelný, jistotou je pouze Pán

Francouzští biskupové brání rodinu: matka a otec, nikoli rodič

Newmanova kanonizace už nevzbuzuje nevoli anglikánů

Ke změně kvality liturgie nepostačuje změna liturgických knih

Papež: Boj proti hladu nesmí být jenom slogan

Novým komořím Svaté církve římské je kardinál Kevin Farrell

Úděsná norma a zrušení výhrady svědomí

Papež: V dialogu s Bohem není prostor na individualismus

Bl. John Henry Newman bude svatořečen

Papež se setkal s prezidentem Microsoftu

Papež navštíví Mezinárodní fond pro rozvoj zemědělství

 Nově na webu
Svatý otec: Osvobozeni od strachu

Publicistika: Milost sbratřuje i ateisty

Publicistika: Spojené státy americké mění přístup k potratům

Rozhovory: Obviňují mne, že se nechávám používat od muslimů, ale i od novinářů

Homilie: Na kříži se Bůh zjevil jako agapé

Archiv zpráv únor 19
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728   

Starší zprávy >

Náš tip

Lidské bratrství

Nemůžeme si dovolit uprostřed soužení ztrácet víru

O teologii manželství