Transubstanciace? ?O čem to vlastně mluví?? ptal se jeden dobrý věřící, když toho slova užil několikrát v duchovním kázání. Jiný, kdo byl vyspělejší v katechismu, mu odpověděl povýšeně: ?To byste měl vědět, jde tu přece o základní vysvětlení Eucharistie. Chodíte často k příjímání a ani nevíte, že je eucharistický chléb transsubstanciován při mešním proměňování?? ? ?Ne, to nevím a ani mne to nemůže zajímat. Věřím, že při sv. přijímání dostávám Krista Pána. Co bych k tomu potřeboval dodávat??
Je zajímavé, že podobnou odpověď dal i velký holandský katolický teolog P. Schoonenberg při jiné příležitosti, a to lidem vzdělaným v náboženství. Nějakou dobu totiž přednášel teologii na universitě v Amsterdamu protestantským posluchačům. Snažil se jim vysvětlit, jaký je ve víře rozdíl mezi katolíky a jinými křesťany. Musel se tedy dotknout i termínu transsubstanciace. Evangelíci se otevřeně přiznali, že jim to slovo nic neříká. Katolický teolog se tomu nedivil a ani se příliš nesnažil, aby jim je vysvětlil. Dodával prostě: ?Věříme, že je v proměněné hostii přítomen sám Kristus. To je naše víra. Ve středověku se ji snažili vysvětlit filosofickými slovy, ale to není důležité. Nesmíme se přít o slova, ale hledět se dohodnout o věci samé.? Měl však velký věřící katolický myslitel potíže u církevních představených se svým zjednodušeným výkladem. I novináři totiž jeho vysvětlení v časopise zjednodušili tímto titulem: ?P. Schoonenberg prohlásil, že není nutné věřit v transsubstanciaci?. To ovšem nemínil říci, musel se tedy hájit, aby se otázka vyjasnila.
Je tedy dobré, když se pokusíme o vyjasnění výrazu i my. Filosofickým slovem substance vyjadřuje scholastika to, čím věci jsou. Ten latinský výraz jsme počeštili termínem ?podstata?. Kůň např. může být bílý nebo černý, velký nebo malý, zdravý nebo kulhavý, ale jisté vlastnosti musí mít, aby byl koněm. Totéž platí i o jiných věcech. Když je někdy uměle křížen jeden druh ovocného stromu s jiným druhem, zadíváme se na ovoce s pochybnostmi: ?Je to zajímavé, listy jsou jako z pomerančovníku, naprosto se jim podobají, ale ovoce není pravý pomeranč. Koupili jsme ten mladý stromek jako pomerančovník, ale podoba nás oklamala. Máme tu něco jiného.? Máme tedy zkušenost, že vnější podoba nám nezaručuje podstatu věcí.
Aplikujme tuto zkušenost na Eucharistii. Hostie, kterou klademe na oltář, je pšeničný chléb. Nastalo proměnění svátostnými slovy: ?Toto je mé tělo.? Vnější podobou hostie zůstává chlebem. Má stejnou barvu, velikost, chuť jako předtím. Přesto však věříme, že je tu na oltáři přítomen sám Kristus, kterého pak přijímáme v podobě jídla. Vnější podoba a vnitřní podstata jsou odlišné. Chléb se ?přepodstatnil?, latinsky říkáme, že tu nastala transsubstanciace. Jde tu ovšem o zázrak, který může vykonat jenom sám Bůh, Duch sv., který je činný v církvi, ve svátostné modlitbě kněží.
Je těžké tuto víru přijmout? V dobách fanatických náboženských rozepří jistí puritáni zesměšňovali katolickou víru o skutečné přítomnosti Krista na oltáři tak, že přirovnávali mešní proměnění k trikům cirkusových kouzelníků. Ti vezmou např. hadrovou kuklu, přikryjí ji plachetkou, řeknou ?hokuspokus?, odkryjí plachetku a najde se pod ní živý králíček. Že tu šlo o blasfémní urážku katolíků, je vidět z toho, že čarodějský výraz hokuspokus je zpotvořením latinského Hoc est corpus, Toto je mé tělo. Cirkusoví kouzelníci chtějí být komickými, proto jejich přeměny bývají pokud možno naprosto nečekané a pro denní život zbytečné. Takový rys ovšem nemůže patřit svátostnému proměnění v kostele. Jak to osvětlit?
Řekli jsme, že i v přírodě vznikají nějaké nové druhy křížením. Ale i to se může dělat dobře nebo špatně. Nedovedným křížením stromů vznikne neužitečné a nejedlé ovoce, nepodobné původnímu. Dobří odborníci naopak tímto způsobem zušlechtí to, co už bylo v možnostech druhu, pláňata se stávají chutnými plody. Tímto příkladem se sice dostáváme dost daleko od myšlenky, kterou rozvádíme, ale přesto nám něco z ní lépe objasní. Chléb je chléb. Co má společného s Kristem, jímž se má na oltáři stát? Zdá se, že nic nebo pramálo. Ale přesto je tu v hloubce jeden základ vší existence: slovo Boží. Slovem Božím bylo všechno stvořeno na počátku a Boží slovo vše udržuje při životě. Je tedy to slovo jakoby základ, první podstata všeho. To slovo vyslovuje Bůh Otec. Ten ovšem nemá lidská ústa. Jeho mluvou je jednorozený Syn. O něm vydává svědectví evangeliu Janovo (1): ?Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha a to slovo bylo Bůh?.
V plnosti času se Slovo Boží stalo tělem, Syn Boží se stal člověkem, aby spasil nás, a všecko tvorstvo odcizené Bohu přivedl nazpět k Otci. Ztotožňuje se s lidmi a nakonec se ztotožní se vším, aby byl Bůh ve všem, co je jeho dílem. O Eucharistii se dá říci, že už jakoby předbíhá vývoj světa. V chlebě a víně už je skutečná Osoba Krista Boha. Svět tu došel do poslední dokonalosti svého vývoje.
Řekneme-li tedy, že se při mši chléb a víno přepodstatnily, že tu je transsubstanciace, potvrdíme tím, že stvoření došlo k poslední dokonalosti, které může dosáhnou a ke které bylo povoláno od počátku. Tím se stala Eucharistie pro nás lékem, aby dovedla i nás k té plnosti, ke které jsme povoláni především my lidé. Prohlásíme pak spolu se sv. Pavlem: ?Žiji, ale už nežiji já, ale žije ve mně Kristus? (Gal 2,20).
Užili jsme přirovnání s křížením ovocných stromů. Užívá ho i sv. Pavel. Říká, že jsme byli jakoby naštěpováni do Krista (srov. Řím 6,5). Dospěli jsme tím, co je podstatou našeho povolání, přepodstatnili jsme se, stali jsme se Božími Syny. Proto se jako přípravu k přijetí Eucharistie liturgie modlí Otče náš. A my si musíme uvědomit, že jsme v hloubce své vlastní podstaty Boží.
odeslat článek
vytisknout článek
