Znáte, milí posluchači, ten zvláštní pocit, když přijdete na místo, které jste důvěrně znali, kde by vám kdysi neunikla sebenepatrnější změna ? a najednou je všechno jinak. Stojíte před domem, kde jste bydleli, před supermarketem, který vyrostl na pěšině, kterou jste tisíckrát prošli, zapisujete ty změny do paměti, ale daleko skutečnější pro vás zůstává onen zmizelý svět, který jste přišli hledat. A zastavíte se a ptáte se, co je to čas, co je paměť a co je vůbec člověk a Bůh, který se z věčnosti sklání ke světu. Něco podobného se odehrává v mysli na místech, které mají za sebou velkou historii a dnes z nich nezbylo víc než pár kamenů. V dnešním pokračování našeho pořadu se znovu vypravíme do samého středu antického Říma. Na místo, které bylo svědkem epochálního přerodu v dějinách Evropy, nástupu křesťanské éry, ke kostelíku sv. Cesarea v císařském paláci na Palatinu.
Na vrcholu Palatinu, pahorku, z jehož názvu se odvozuje slovo palác, najdeme dnes monumentální ruiny rezidence římských císařů. Jejich struktura pochází z velké části z doby vlády císaře Domiziana (81-96), tedy z konce prvního století. Náš kostelík stál v místech soukromé císařské rezidence, zvané Domus Augustana, o jejíž velkoleposti dosud svědčí obrovské zbytky struktur obrácených k Cirku Maximu. Vznik kostelíka sv. Cesarea datují badatelé do poslední čtvrti IV. století. Na místo, kde byla kdysi uctívána Minerva a domácí bůžkové, lárové, byly tehdy přeneseny relikvie mučedníků z Terraciny, sv. Cesarea a Juliana.
Kdo byli tito svědci víry, jejichž památka měla být připomínána přímo v císařském paláci? Jak tomu bývá u raněkřesťanských mučedníků, nevíme o nich s jistotou téměř nic, kromě toho, že na ně nebylo zapomenuto. Připomínají je obě nejstarší Martyrologia, římské a hieroniminánské. Zatímco první uvádí příběh mučednické smrti sv. Cesarea k datu 1. listopadu, druhé ho připomíná 21. dubna. Podle badatelů (Duchesne) jde v tomto případě nejspíš o datum vysvěcení našeho kostelíka na Palatinu. Také staré sakramentáře, gregoriánský a gelasiánský z S. Gallo potvrzují jako dies natalis sv. Cesarea datum dnešního svátku Všech svatých.
Terracina je přístavní město asi sto kilometrů jižně od Říma. Její minulost je opředena dávnými mýty, sahá až k Odyseovi, který měl z tamních útesů pozorovat ostrov Aiaie, kde stál palác kouzelnice Kirké. Právě tam měl podle passio, zachovaného v nejstarší verzi z V. století, africký jáhen Cesareus dostat palmu mučedníků. Do Terracini přišel za císaře Claudia a hrdinsky tam vystoupil na obranu mladíka, která měl být obětován bohům u příležitosti slavností prvního ledna. Pohanský kněz Firmius, který měl lidské oběti na starosti, dal ovšem Cesarea uvěznit. Soud mu pak přikázal obětovat Apolonovi. Když se ale přiblížil k pohanské svatyni, chrám se zřítil a pohřbil i kněze Firmia. Také další soud doprovázely zázračné události ? tentokrát duchovního rázu: konzul Leontius se během výslechu obrátil na křesťanství. Přijímá svátosti od kněze Juliana a umírá. To už bylo příliš: Cesareus a Julián jsou svázáni a v pytli vhozeni do moře. Když pak živel vydal těla mučedníků, mnich Eusebius je pohřbil a usadil se v blízkosti jejich hrobu. Na místo proudí davy poutníků, které křtí presbyter Felix. A historie pokračuje a opakuje se, svědkové víry umírají a nad jejich hroby se rodí noví křesťané. Tolik tedy legendické vyprávění.
Jak jsme už řekli, relikvie sv. Cesarea byly přeneseny na konci IV. století do Říma a byly vloženy do oltáře palácové kaple. Po přenesení císařského sídla do Konstantinopole se právě v této kapli vystavovaly obrazy byzantských císařů, zasílané do předních měst impéria.
Kdysi výstavné části antického města postupně ztrácely na významu. Nad ruinami pohanských chrámů a císařských paláců vyrostly kláštery a čtvrti, ve kterých tepal život města, se stále více vzdalovaly. Při kostelíku sv. Cesarea se někdy na přelomu VIII. a IX. století usadili řečtí mniši. Víme o tom bezpečně z Eginardova spisu o přenesení relikvií Marcelina a Petra (Translatio beati Marcellini et Petri) z roku 825. Klášter patřil k řecké enklávě v Římě, kterou dosud dosvědčují jména blízkých diakonií zasvěcených východním světcům. Místo znovu nabývalo na důležitosti a v roce 1145 proběhla v tamním klášteře dokonce volba papeže Evžena III.
V dalších stoletích kostelík sv. Cesarea zcela upadl v zapomnění. Dokonce do té míry, že papež Lev X. na začátku 16. století připsal jeho přízvisko ?in palatií? jiné bazilice, zasvěcené témuž světci na začátku via Appia nedalo brány sv. Sebastiana.
Teprve na začátku 20. století(1907) italský badatel Alfonso Bartoli objevil zbytky kostelíka uprostřed ruin císařského paláce, v místech, kde od druhé poloviny 16. století stála villa Mattei (přestavěná po roce 1840 novogoticky Charlesem Millsem). Někdejší cubiculum v severním křídle Domus Augustana dostalo malou apsidu, vyzdobenou ? stejně jako stěna nad ní ? tehdy ještě matně čitelnými malbami: Bartoli v nich rozpoznal modlící se postavu s rukama vztaženýma k nebesům. Jistě šlo o sv. Cesarea, kterého statečnost přivedla nejen do nebeského dvora, ale také na pozemský palatin.
Další články z podrubriky Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma
odeslat článek
vytisknout článek
