Mezi siluetami kostelů nad císařskými fóry se tyčí štít kostela sv. Dominika a Sixta. Někdy u něj najdeme přízvisko z Magnanapoli, které prý vzniklo zkomolením názvu lázní Balnea Pauli. Už v 10. století jsou zprávy o kostele P. Marie ?Balneapolim.? Dnes upoutá na první pohled díky velkému dvouramennému schodišti, na němž není vzácností shlédnout panoptikum svatebního pozérství římské aristokracie. Travertiny průčelí oslnivě odrážející sluneční paprsky ohlašují ale zejména dominikánský ostrov uprostřed Říma. Hned vedle totiž stojí slavná univerzita bratří kazatelů, Angelicum, mezi jejíž absolventy pařil např. i Karol Wojtyla.
Skromný středověký kostelík a komplex přiléhajících budov, ve kterém se v 15. století zabydlely dominikánky, se dočkal úplné přestavby, když na Svatopetrský stolec usedl papež z řádu bratří kazatelů, Pius V. Ten v roce 1568 věnoval 4000 zlatých skudů na nové sídlo pro sestry dominikánky od kostela sv. Sixta při via Appia naproti Caracallovým lázním.
Přestavba komplexu padla do období plného reformního nadšení po Tridentském koncilu a půdorys kostela a další náležitosti velmi věrně zrcadlí tehdy rozšířené přesvědčení, že vnější podoba má přesně odrážet tvary vnitřní. Proto má kostel Sv. Dominika a Sixta dvě části, jednu vyhrazenou řeholnicím, skrytou zvědavým pohledům za mřížkou nad oltářem, a druhou pro další účastníky bohoslužeb. Podle dokumentů začal na stavbě pracovat lombardský architekt Domenico di Dario da Mezzana, vystřídaný později Giacomem Della Porta. Když se v roce 1575 dominikánky usadily v nově vybudovaném klášteře, slavily první bohoslužby už ve svém zadním kostele. Přední, přístupná část kostela byla dokončena jedním ze členů rozvětvené rodiny architektů a stavitelů z kantonu Ticino, Nicolem Torrianim. V dokumentech se objevuje od roku 1628 také jméno Carla Maderny a později Orazia Torrianiho, na něhož připadly dokončovací práce a zejména vnitřní výzdoba kostela. Impozantní dvouramenné schodiště nad oválným půdorysem postavil po polovině 17. století Vincenzo Della Greca. Když se na konci 19. století snižovala úroveň terénu kvůli stavbě via Nazionale, bylo nutné schodiště prodloužit a beztak převýšené průčelí kostela ještě vyrostlo.
Prostou dvouetážovou fasádu kostela člení jen rytmus zdvojených korintských pilastrů a sochy v nikách. Autorem soch svatých Dominika a Sixta je Marco Antonio Canini (1654), zatímco o něco starší sochy sv. Tomáše Akvinského a Petra mučedníka vytesal Stefano Maderno (1636). Jediné výrazně plastické části výzdoby fasády, totiž portál a štít, zdobený motivy pochodní, svícnů a křížem, jsou dílem Vincenza Della Greca, autora schodiště. Rozeklaný štít portálu zdobí dominikánský emblém: pes s pochodní a nad ním je v nice zobrazena P. Maria Růžencová (zřejmě též od Caniniho), jejíž svátek zavedl po bitvě u Lepanta již zmíněný mecenáš kostela, papež Pius V.
Až na novou dlažbu a obložení původně bílých pilastrů, zachoval interiér kostela původní vzhled. Prozrazuje vystříbený vkus sester, které výzdobu v 17. století objednávaly a také přízeň mocných mecenášů. Byl mezi nimi jeden z nejproslulejších patronů Gian Lorenza Berniniho, kardinál Scipione Borghese. Rozvrh kostela je prostý a odpovídá velmi dobře potridentkým předpisům. Nekomplikovaný obdélný půdorys doplňují po stranách trojice kaplí ? tedy lichý počet, jak to výslovně doporučuje traktát Karla Boromejského o posvátných stavbách. Kaple jsou velmi mělké pravoúhlé výklenky, vyhovující dalšímu z požadavků milánského arcibiskupa, totiž aby ze všech míst kostela bylo vidět na hlavní oltář se svatostánkem. Loď kostela člení klidný rytmus korintských pilastrů, stejně jako na průčelí, a půlkruhově zaklenutých arkád kaplí. Vítězný oblouk, vyznačuje presbytář jako prostor jiného druhu. Má půdorys blížící se ideálnímu čtverci a představuje klidovou zónu, s nižší klenbou, místo, kde se zastavuje všechen pohyb, aby nerušil a dal prostor vnitřnímu zraku kontemplace.
Nad architekturou hlavního oltáře, tradičně připisovanou Berninimu, ačkoli proto nejsou zachované dokumenty, bývala deska Madony Acheropita. Obraz, o němž se věřilo, že je nadpřirozeného původu, daroval papež Honorius III. sv. Dominikovi. Později se dostal k dominikánkám od sv. Sixta, které si ho přinesli do svého nového kostela s sebou. Po té, co je v roce 1928 vystřídala u sv. Sixta a Dominika mužská komunita, vzali uctívané zobrazení také do nového sídla do kláštera na Monte Mario. Na jeho místě dnes najdeme renesanční terakotu Madony s dítětem.
Postranní kaple kostela zdobí obrazy od Giovanni Lanfranca, Francesca Allgriniho nebo Madona od Benozza Gozzoliho. Zastavme se však jen u jedné z nich, v první kapli vpravo, zasvěcené sv. Máří Magdaléně. Podle kresby zachované v Uffiziích stál za jejím návrhem osobně Gian Lorenzo Bernini. Její realizace ale připadla na jeho nejslavnějšího žáka, Antonia Raggiho. V sousoší ?Noli me tangere? ? Nedotýkej se mě, zachytil napětí okamžiku popsaného ve 20. kapitole Janova evangelia (20, 11-18). Máří Magdaléna v kleče vzhlíží k postavě, ve které rozpoznala Krista. Na tváři jí ještě leží stín jeho oplakávané nepřítomnosti, řásnění šatu jako by odráželo vnitřní vzrušení a ruka přebíhající slova, se natahuje k němu, jakoby se chtěla přesvědčit, že nejde o přízrak. Kristus se přibližuje k Magdaléně, vztahuje pravici a jejich prsty se téměř dotýkají. Raggi opakuje gesto Boha Stvořitele oživujícího Adama, jak ho vymaloval na slavné fresce v Sixtinské kapli Michelangelo. I tady jsme svědky nového života překonávajícího smrt, svědky toho, jak tento přerod dozrává i v Magdaléně, skrze utrpení přetavené láskou. Jsme očitými svědky toho, co je křesťanská naděje, ve které povstává nový člověk. A nad ním v tichosti spočívá žehnající ruka Boží.
Další články z podrubriky Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma