"Člověk má mnoho možností, jak podporovat pokrok v poznání pravdy a tak činit svou existenci stále lidštější," napsal Jan Pavel II. ve své encyklice Fides et Ratio, ve které se zabývá, jak název sám napovídá, vztahem rozumu a víry. Dr. Jiří Skoblík z Katolické teologické fakulty UK se v našem rozhovoru zamýšlí právě nad tímto dokumentem:
Pane doktore, už uplynulo několik let od vydání encykliky Fides et Ratio. Jaký byl podle vás hlavní smysl a cíl tohoto dokumentu?
Domnívám se, že papež měl před očima jako cíl obnovit v klimatu skepse důvěru v poznávací schopnosti člověka.
Mohl byste krátce shrnout nejdůležitější body této encykliky?
Navrhuji, abychom se tímto dokumentem zabývali pomocí tří myšlenkových ohnisek. První se týká víry, druhé filozofie a třetí kultury. A ke každému ohnisku bych navrhl tři krátké teze.
Pokud se týče víry, dokument říká, že je cennou formou poznání, která je bohatší než evidence. Rozumí se tím evidence přirozeného řádu, který právě víra obsahově překračuje.
Druhá teze je tato: Víra závisí také na sociálním motivu, který ji neznehodnocuje. To je velmi důležitá myšlenka. Většina věřících je vázána spíše sociálně než ideově na svou víru. To znamená, že má nesmírný význam někam duchovně patřit, do nějakého společenství.
Třetí bod je následující: Víra bez rozumu strádá, ale právě tak naopak. Tahle teze je páteří celého dokumentu. Víra a rozum jsou kolegové nebo kooperátoři a jeden bez druhého je ochuzen.
Druhé ohnisko je filozofie. I tam bych navrhl tři teze. První zní takto: Filozofie je pro Zjevení nevyhnutelná. To je vlastně parafráze na klasický teologický princip, podle kterého milost navazuje na přirozenost.
Druhá teze: Filozofie se obohacuje teologií získáním odvahy k transcendenci. Vzpomínám si, jak kdysi jeden západní marxista v Praze řekl, že marxisté se mohou učit od křesťanů smyslu pro transcendenci člověka. Tedy překročení toho pouze přítomného obzoru, kterého člověk dosáhl.
Třetí teze je následující: Filozofie má za úkol vypracovat moderní ontologii, tedy filozofii bytí, která nesmí upadnout ? a to je velice cenná myšlenka ? do bezkrevného opakování zastaralých schémat. To je nebezpečí, kterému podléhají lidé, kteří se bojí "pustit zábradlí", že upadnou. Proto se křečovitě drží nehybné petrifikované tradice, aniž by měli odvahu ? bez toho, že by ji opustili nebo zradili ? udělat kroky dopředu.
A třetí ohnisko se potom týká kultury. Tady bych navrhl následující tři teze, vytažené z tohoto dokumentu. První: Kultura se při obezřetném setkání s jinými kulturami obohacuje. Myslím si, že je velice cenné, že je v dokumentu zmínka o Indii. V Praze je mnoho lidí, kteří jsou silně přitahováni duchovní nabídkou Orientu. Dokument to neodmítá, ale chce, aby toto setkání kultur ve skutečnosti tu výchozí pozici neochuzovalo, nýbrž doopravdy obohacovalo.
Druhá teze je tato: Křesťanství se nemůže zříci plodů řecko-latinského génia. To vlastně souvisí s tou první tezí. Dalo by se říci, že forma, jakou je určitý obsah řečen, je tak úzce s tím obsahem svázaná, že dokument varuje před tím, abychom opustili formu a přitom se domnívali, že se neopustí obsah. Tady bych navrhl jako příklad spor o transsubstanciaci a místo toho nabídka pojmu transsignifikace a nebo transfinalizace, jak to ventiloval Pavel VI.
A potom třetí princip: Kultura je přesvědčena, že absolutní pravda neznamená intoleranci. Navázal bych tady encyklikou Veritatis splendor, kde se říká, že v člověku existuje něco, co kulturu přesahuje. V tomto dokumentu je uvedeno, že je to dosud nekultivovaná pravda jeho bytí jako ochrana před zotročením některou z lidských kultur. Myslím, že je to jako doplnění zmíněné teze velmi vhodné.
Tak to by byla taková stručná snaha nastínit několik hlavních myšlenek dokumentu Fides et ratio.
Přejděme nyní k jinému tématu. Jaký smysl má pro vás jako teologa dialog s přírodovědci nebo filozofy, tedy s jakýmisi "představiteli rozumu"?
Z hlediska morální teologie bych tady velmi rád připomněl zajímavý a cenný výrok italského profesora Sandro Spinsantiho, který se zamýšlí nad sexuální etikou zpracovávanou v církvi. Ten výrok není už nejnovější, ale pořád je velmi zajímavý. Ve smyslu vaší otázky říká asi toto: Teolog se nebude inspirovat pouze křesťanskou doktrínou o sexu, je si však vědom toho, že novost a komplexnost artikulace problematiky, které musí na tomto poli čelit ? a to je právě sféra empirie a tedy úkol mezioborového dialogu ? mu ještě nedovoluje systematický pohled. Teolog má dá pozor na to, aby nedošlo k deformaci údajů o vědecké a teologické pravdě o člověku tím, že by chtěl dospěl k urychlené konkluzívní syntéze. To je varování, aby se neuteklo z toho dosud nezpracovaného empirického materiálu příliš rychle k nějakým žádoucím a svůdným závěrům, pak už čistě eticko-teologické povahy.
Myslíte si, že mezioborový dialog v České republice má dostatečně dobrou úroveň? Jste s ním spokojen?
Můžu vám popsat zkušenosti z lékařských kruhů. V České republice existuje řada etických lékařských komisí, zejména pak centrální na Ministerstvu zdravotnictví. A tam velice vítají spolupráci teologů. Zejména, když opravdu přinese nějaký obohacující pohled, tak jsou za to vděčni.
Domníváte se, že v české a moravské církvi je dostatek teologů, kteří jsou schopni fundovaně s přírodovědci diskutovat?
Jestliže nejsou, tak je tu jedna neobyčejně nadějná věc. V současné době se snažíme vytipovat skutečně nadějné studenty, posílat je na kvalitní zahraniční studia a tak zabezpečit do budoucna dobře školené kádry, které by úkol, o kterém mluvíte, dokázali dobře zvládat.
***
Doc. ThDr. Jiří Skoblík přednáší morálku na Katolické teologické fakultě UK v Praze.
Další články z podrubriky Víra a rozum