Milí posluchači, po dvou dnech se vám opět hlásím z pouti do Santiaga a zdravím z Leónu. Na naší trase z Burgosu máme za sebou 200 km, ale do poloviny cesty zbývá ještě 50. Do Santiaga je to odtud rovných 300 km. Většina poutníků vnímá León jako jistý přelom na cestě: ti kdo putují na etapy, kvůli nedostatku, tady často končí, a jiní začínají. Někteří si dopřejí jednodenní přestávku, aby si znavené tělo odpočinulo po plahočení jednotvárným terénem, který pocítili na posledních několika desítkách kilometrů nohy každého z nás, a s pláněmi Castílie se loučí s ozdobami všeho druhu. Celá naše dosavadní cesta vedla v poměrně velké nadmořské výšce ? přes osm set metrů. Díky tomu jsou rána poměrně chladná.
Za Leónem cesta začíná stoupat k horskému pásmu, které jsme v posledních dnech sledovali na obzoru po pravé ruce. Včera jsme ukončili úsek nové poutnické cesty, postavený na náklady EU. Jak jsem už zmiňovala, je to dílo vskutku záslužné, poněvadž není nic horšího pro nohy poutníka než šlapat po asfaltu a navíc v rovině místy tak dokonalé, že Polabí je proti tomu docela vzrušující pahorkatina.
Každých pár kilometrů se zásluhy EU neskromně připomínají, jako investice do ?evropské kulturní cesty?. Přirozeně, kdyby se přiznalo, že jde vedle Říma o hlavní poutní trasu křesťanské Evropy, nedostaly by španělské vesničky ani korunu, o euro nemluvě. I poutníci jsou nesmělí, když dojde řeč na motivy, které je na pouť ke sv. Jakubu přivedly. Jsou jistě i tací, pro které jde o sportovní výkon, ale většina vnímá pouť jako cestu do vlastního nitra, cestu k něčemu jednoduchému a původnímu, odkud se dá čerpat, cestu k pramenům, ke kořenům.
Odřené nohy vás bezpečně zbaví myšlenek na spoustu nepotřebných věcí, kterými se obvykle zabýváme. Chleba a víno jsou vaší základní potravou, ve vesnicích potkáte stáda ovcí vedená pastýřem. Zkrátka symbolické obrazy evangelií dostávají velmi skutečnou podobu. A na lidech je to vidět. V sobotu večer se nás sešlo nečekané množství, když v jedné z vesnic ztracené v polích přemluvil mladý italský kněz místní držitele klíčů, a zazvonil na zvon někdejší poustevny sv. Rocha. Ta totiž teď nahrazuje v Bercianos del Real Camino kostel, který se rozpadl. Asi proto, že byl částečně z vepřovic. A tak se u sv. Rocha zpívalo španělsky, italsky a nakonec i díky zpěvům z Taizé latinsky. A podobně tomu bylo i v Mansillas de las Mulas při včerejší nedělní mši.
Poutní cesta tedy ožívá se vším všudy. Na návsích vesniček se objevují zbrusu nové kříže a Boží muka. V Mansillas dokonce doplněné o sousoší znavených poutníků v životní velikosti.
A když se na vás místní obyvatelé při pozdravu usmějí, cítíte v tom kus požehnání.
Ale vraťme se k dnešní cestě. Když vystoupíte na vrcholek nad Leónem, odkud kdysi vítaly poutníky věže katedrály, narazíte na nepříjemnou křižovatku dálniční sítě a na trochu pompézní budovu Caja de España, španělské banky. V emblému má býka připraveného zaútočit a není jasné kdo má uskakovat. Kdo je toreador a kdo oběť té naší uhoněné civilizace. Ale pak, když vám paní v budce s informacemi pro poutníky hned na začátku města laskavě vysvětlí, kde můžete složit hlavu, a když už bez batohů a zaprášených bot usednete v korunovační bazilice španělských králů u sv. Isidora nebo v leónské katedrále, je vám na tom světě docela dobře.
Ještě jednou zdravím z Leónu a o jeho krásách se vám pokusím vyprávět zítra.
Zvukový záznam si můžete poslechnout zde.
Další články z podrubriky Cesta do Compostely
odeslat článek
vytisknout článek
