Drazí bratři a sestry,
Stejně jako minulou středu budeme dnes mluvit o osobnostech rodící se Církve. Posledně jsme se věnovali papežovi Klementovi I., třetímu nástupci svatého Petra. Dnes si povíme o svatém Ignácovi, který byl třetím biskupem Antiochie od roku 70 do roku 107, který je datem jeho mučednictví. Řím, Alexandrie a Antiochie byli v té době metropolemi římského císařství. Nicejský koncil zmiňuje tři ?primáty?: Jednak ten Římský, ale určitý primát mají v jistém smyslu také Alexandrie a Antiochie. Svatý Ignác byl biskupem Antiochie, která se nachází v dnešním Turecku. V Antiochii, jak víme ze Skutků apoštolů, vzniklo kvetoucí křesťanské společenství: prvním biskupem tady byl apoštol Petr ? jak praví tradice ? a tady ?se ponejprv začalo učedníkům říkat ?křesťané?? (
Sk 11,26). Eusebius z Cesareje, historik ze 4.století věnoval celou kapitolu svých
Církevních dějin životu a dílu svatého Ignáce (3,36). ?O Ignácovi se vypráví ? píše ? že byl poslán ze Sýrie do Říma a tam se stal pokrmem dravých zvířat, aby tam vydal svědectví Kristu. Když za doprovodu vojáků procházel Asií hlídán přísnou stráží, kterou Ignác ve svém
Listě Římanům nazývá ?deseti leopardy?(5,1), od města k městu, kamkoli přišel, posiloval křesťanské obce a napomínal je, aby se obzvláště chránili před tehdy vznikajícími herezemi a důrazně jim přikazoval, aby se pevně drželi toho, co jim přenechali apoštolé?. První etapou Ignácovy cesty k mučednictví byla Smyrna, kde byl biskupem svatý Polykarp, učedník svatého Jana. Tady Ignác napsal čtyři listy církvím v Efesu, v Magnesii, v Tralleis a v Římě. ?Když však odešel ze Smyrny ? pokračuje Eusebius ? přišel do Troady, odkud napsal list církvím ve Filadelfii a ve Smyrně a biskupovi Polykarpovi.? Eusebius tak podává seznam listů, které se z Církve prvního století dostaly jako velmi cenný odkaz až k nám. Při četbě těchto listů pocítíme svěžest víry oné generace, která poznala apoštoly. Z těchto listů vysvítá vroucí láska světce. Z Troady nakonec mučedník dorazil do Říma, kde byl ve Flaviově Amfiteátru předhozen za pokrm divokým šelmám.
Žádný církevní Otec nevyjádřil tak intenzivně jako Ignác touhu po jednotě s Kristem a po životě v Něm. Proto jsme v úvodu generální audience četli evangelní úryvek o vinici, kterou je podle Janova Evangelia sám Ježíš. U Ignáce se vlastně potkáváme se dvěma ?duchovními? proudy: první je Pavlův, cele směřující k jednotě s Kristem a druhý je Janův, soustředěný cele na život v Něm. Tyto proudy se sbíhají v napodobení Krista, kterého Ignác často označuje jako ?můj? nebo ?náš Bůh?. Ignác zapřísahá Římské křesťany, aby mu nepřekazili jeho mučednictví, protože netrpělivě čeká na to, až ?dosáhne Ježíše Krista?. A vysvětluje: ?Je pro mne krásnější zemřít v Kristu Ježíši než vládnout nad celým světem. Toužím po Tom, jenž za nás zemřel. Chci toho, jenž pro nás vstal z mrtvých? Nechte mne, abych napodobil utrpení svého Boha? (Římanům 5-6). V těchto vroucích sděleních lásky lze zachytit výrazný kristologický ?realismus?, jenž je typický pro Církev v Antiochii a cele soustředěný na vtělení Božího Syna a na jeho pravé a konkrétní lidství: ?Ježíš Kristus, píše Ignác Smyrnenským, ?opravdu pochází podle těla z rodu Davidova?, ?opravdu se narodil z panny? a ?opravdu byl za nás ukřižován? (1,1).
Neodolatelné Ignácovo vzepětí k jednotě s Kristem zakládá ve vlastním a pravém smyslu ?mystiku jednoty?. On sám se označuje za ?člověka, který chce pro jednotu udělat vše? (Filad. 8,1). Pro Ignáce je jednota především nárokem Boha, který existuje Jeden ve třech Osobách v absolutní jednotě. Často opakuje, že Bůh je jednota a že pouze v Bohu se jednota nachází v čirém a původním stavu. Jednota, kterou mají na této zemi uskutečnit křesťané, není nic jiného než co možno nejshodnější napodobení božského archetypu. Ignác tak rozvíjí vizi Církve, která zblízka odkazuje na některá vyjádření Klementa Římského v listě Korinťanům. ?Je pro vás dobré? ? píše např. křesťanům do Efesu, ?být zajedno s vůlí biskupa jako doposud. Vaše kněžstvo hodné toho jména, žije totiž s biskupem v takové harmonii jako struny na kytaře. Vaše jednomyslnost a láskyplný soulad opěvuje Krista. Každý z vás se staň chórem, nalaďte se podle Boha a ve svorné jednotě zpívejte jedním hlasem.? (4,1-2). A když doporučí Smyrňanům, aby ?ti, kdo patří k církvi, nečinili nic bez biskupa? (8,1), svěřuje se Polykarpovi: ?Rád dám život za ty, kteří jsou zajedno s biskupem, kněžími a jáhny. Kéž je mi dopřáno, abych se s nimi sešel u Boha. Pomáhejte si navzájem, společně trpte, odpočívejte, navzájem se povzbuzujte jako správci, důvěrníci i jako Boží služebníci. Snažte se zalíbit tomu, za koho bojujete, a od koho dostáváte odměnu. Nikdo nebuď zběhem. Váš křest ať je zbraní, víra přilbou, láska kopím, trpělivost celou výzbrojí? (6,1-2).
V Ignácových listech je možno celkově zachytit určitý druh trvalé a plodné dialektiky dvou charakteristických aspektů křesťanského života: z jedné strany hierarchické struktury církevního společenství a z druhé strany základní jednoty, která vzájemně spojuje věřící v Krista. Tyto role nelze následně stavět proti sobě. Naopak. Důraz na společenství mezi věřícími a jejich vlastními pastýři je stále znovu formulován prostřednictvím výmluvných obrazů a analogií: kytara, chór, naladění, koncert, symfonie. Je tu zřejmá zvláštní odpovědnost biskupů, kněží a diákonů při budování společenství. Platí to zejména pro pozvání k lásce a jednotě: ?Buďte jedno,? píše Ignác Magnesijským s odvoláním na Ježíšovu velekněžskou modlitbu, ?společně se modlete, společně proste, buďte jedné mysli a jedné naděje v lásce a svaté radosti? Všichni buďte jako jeden Boží chrám, jak jeden obětní oltář, jako jeden Ježíš Kristus, jenž vyšel od jednoho Otce, s ním je jedno a v jedno se k němu vrátil? (7,1-2). Ignác poprvé v křesťanském písemnictví přisuzuje Církvi přívlastek ?katolická?, tzn. ?univerzální?: ?Kde je Kristus, tam je i katolická církev? (Smyrn. 8.2). A právě ve službách jednoty katolické Církve, křesťanské společenství v Římě plní určitý druh primátu v lásce: ?je hodno Boha, úcty a blahořečení.. předsedá lásce, jež se řídí Kristovým zákonem a Otec jí dal jméno? (Římanům, prolog).
Jak je vidět, Ignác je opravdovým ?učitelem jednoty?: jednoty Boha a jednoty Krista (na rozdíl od různých herezí, které se začínaly šířit a oddělovali v Kristu člověka od Boha), jednota Církve, jednota věřících ?záleží na víře a lásce, nad něž není nic vznešenějšího? (Smyrn. 6,1). Ignácův ?realismus? tedy vybízí věřící včerejška i dneška, vybízí nás všechny k postupné syntéze mezi připodobněním se Kristu (jednota s Ním, život v Něm) a oddaností jeho Církvi (jednota s biskupem, velkomyslná služba společenství a světu). Je prostě třeba dosáhnout syntézy mezi společenstvím Církve v jejím nitru a misijním posláním hlásat Evangelium druhým, tak aby prostřednictvím jedné dimenze mluvila ta druhá, a věřící měli stále více ?ducha jednoty, jímž je Ježíš Kristus? (Magn. 15). S prosbou k Pánu o tuto ?milost jednoty? a v přesvědčení o předsednictví lásky celé Církve (srv. Říman. Prolog), obracím se na vás se stejným přáním, kterým se končí Ignácův list křesťanům z Tralleis: ?Upřímně se navzájem milujte. Můj duch se dává za vás v oběť nejen nyní, ale také až dosáhne Boha. Kéž jste v Kristu shledáni neposkvrněnými? (13). Modleme, aby nám Pán pomohl dosáhnout této jednoty a mohli jsme nakonec být shledáni neposkvrněnými, protože láska očišťuje duše.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
