Ctihodní bratři v biskupské a kněžské službě,
Drazí bratři a sestry!
Jsou to přesně dva roky ? jen s rozdílem několika hodin ? kdy odešel z tohoto světa do domu Otcova milovaný papež Jan Pavel II. Touto slavností chceme především obnovit naše díkůvzdání Bohu za to, že nám jej takřka na 27 let daroval jako otce a bezpečného průvodce ve víře, horlivého pastýře a odvážného proroka naděje, neúnavného svědka a vášnivého služebníka lásky Boží. A zároveň přinášíme tuto eucharistickou oběť za blaho jeho vyvolené duše s nesmazatelnou vzpomínkou na velkou zbožnost, s níž on slavil svatá Tajemství a adoroval svátost oltářní, střed svého života a jeho neúnavného apoštolského poslání.
Rád bych vyjádřil svou vděčnost vám všem, kteří se účastníte této mše svaté. Obzvláště zdravím kardinála Stanislava Dziwisze, krakovského arcibiskupa, a mohu si jen představit pocity, které v tuto chvíli zaplavují jeho nitro. Zdravím také další přítomné kardinály, biskupy, kněze, řeholníky a řeholnice; poutníky, kteří sem přišli z Polska; početnou mládež, která papeže Jana Pavla II. milovala obzvláště a četné věřící, kteří se z různých částí Itálie a světa sešli tady na náměstí svatého Petra.
Druhé výročí zbožného odchodu tohoto milovaného papeže zapadá do kontextu, který je výjimečně příznivý modlitbě a usebrání: včerejší Květnou nedělí jsme totiž vstoupili do Svatého týdne a liturgie nám dává znovu prožít poslední dny pozemského života Pána Ježíše. Dnes nás vede do Betánie, kam právě ?šest dní před Velikonocemi? ? jak poznamenává evangelista Jan ? Lazar, Marta a Maria pozvali Mistra k večeři. Evangelní vyprávění nám podává k meditaci působivou velikonoční atmosféru: večeře v Betánii je předehrou Ježíšovy smrti ve znamení pomazání, které na počest Mistrovi udělila Maria a které On přijal jako předzvěst svého pohřbu (srov. Jan 12,7). Je to však také zvěst o vzkříšení, prostřednictvím přítomnosti vzkříšeného Lazara, výmluvného to svědectví Kristovy moci nad smrtí. Vyprávění o večeři v Betánii podává kromě vystihnutého významu velikonoc hutné pozadí, plné citu a zbožnosti, směs radosti i bolesti: radostná nálada z návštěvy Ježíše a jeho učedníků, z Lazarova vzkříšení a blížících se Velikonoc; hluboká hořkost z toho, že tyto Velikonoce by mohly být poslední, jak dávaly tušit obávané úklady Židů, kteří chtěli Ježíše zabít, i hrozby činěné samotnému Lazarovi, jehož likvidace se plánovala.
V tomto evangelním úryvku je jedno gesto, které přitahuje naši pozornost, a které i nyní významně mluví k našim srdcím: Maria z Betánie v jisté chvíli ?vzala libru drahocenného oleje z pravého nardu, pomazala Ježíšovi nohy a utřela mu je svými vlasy? (Jan 12,3). Je to jedna z oněch podrobností Ježíšova života, které svatý Jan uschoval v paměti svého srdce a které obsahují nevyčerpatelně výmluvný náboj. Hovoří o lásce ke Kristu, lásce nadbytečné a marnotratné jako ona libra ?drahocenného? oleje vylitého na jeho nohy. Fakt, nad nímž se příznačně pohoršil Jidáš Iškariotský: logika lásky se tu střetává s logikou zisku.
Pro nás, kteří jsme se sešli ve vzpomínce na mého ctihodného předchůdce, je toto gesto pomazání, které učinila Maria z Betánie, plné ozvěn a duchovního půvabu. Evokuje v nás zářivé svědectví, které svou bezvýhradnou a nezištnou láskou ke Kristu vydal Jan Pavel II. ?Vůně? jeho lásky ?naplnila celý dům? (Jan 12,3), to znamená celou Církev. Zajisté jsme ji zakusili my, kteří jsme mu byli nablízku, a děkujeme za to Pánu, ale mohli z ní mít užitek také všichni ti, kteří jej znali zdálky, protože láska papeže Wojtyły ke Kristu ? takříkajíc - přetékala do všech částí světa, protože byla mocná a intenzivní. Nejsou toho snad úcta, respekt a cit, které věřící i nevěřící projevili při jeho smrti, dostatečně výmluvným svědectvím? Svatý Augustin komentuje tento úryvek Janova evangelia: ?Dům se naplnil vůní; tzn. svět se naplnil dobrou pověstí. Vůně je dobrá pověst? Jméno Páně je chváleno zásluhou dobrých křesťanů? (In Io.evang. tr. 50,7). Právě taková je pravda: intenzivní a plodná pastorační služba a ještě víc pak kalvárie jeho agónie a klidná smrt našeho milovaného papeže dali lidem naší doby poznat, že mu byl Ježíš Kristus opravdu ?vším?.
Plodnost tohoto svědectví, jak víme, vychází z Kříže. V životě Karola Wojtyły slovo ?kříž? nebylo jen slovo. Již od dětství a mládí zakoušel bolest a smrt. Jako kněz i jako biskup, a zejména jako Papež vzal velice vážně ono poslední povolání, které vzkříšený Kristus adresoval Šimonu Petrovi na březích Galilejského jezera: ?Následuj mne? ty mne následuj? (Jan 21,19.22). Zejména pomalým a neúprosným postupem nemoci, která jej kousek po kousku připravila o všechno a celá jeho existence se stala obětí Kristu, takže se stal živou zvěstí o jeho utrpení, v naději, plné víry ve vzkříšení.
Jeho pontifikát se uskutečňoval ve znamení ?rozhazovačnosti?, jeho velkodušného a bezvýhradného odevzdání se. Co jiného jej vedlo, ne-li mystická láska ke Kristu, k Tomu, který jej 16.října 1978, povolal slovy ceremonáře: ?Magister adest et vocat te? ? Mistr je zde a volá tě? 2.duben 2005 se Mistr vrátil, tentokrát bez prostředníků, aby jej povolal a odvedl domů, do domu Otcova. A on, opět, pohotově odpověděl svým neohroženým srdcem a vzdychl: ?Nechte mne odejít k Pánu?. (srov. S.Dziwisz, Můj život s Karolem, ital.vydání str.223)
Dlouho se na toto poslední setkání s Ježíšem připravoval, jak dokumentují různé náčrty jeho Závěti. Během dlouhých chvil strávených v soukromé kapli s Ním mluvil s naprostou odevzdaností do jeho vůle, svěřoval se Marii a opakoval Totus tuus. Jako jeho božský Mistr prožíval svou agónii v modlitbě. V poslední den svého života, o vigilii Božího Milosrdenství žádal, aby mu přečetli právě Janovo evangelium. Za pomoci osob, které mu asistovaly, se chtěl účastnit všech denních modliteb a liturgie hodin, konat adoraci a meditovat. Zemřel v modlitbě. Doopravdy zesnul v Pánu.
??A celý dům se naplnil vůní tohoto oleje? (Jan 12,3). Vraťme se k této tak působivé poznámce evangelisty Jana. Vůně papežovy víry, naděje a lásky naplnila jeho dům, naplnila náměstí svatého Petra, naplnila Církev a rozšířila se do celého světa. To co nastalo po jeho smrti, bylo pro ty, kteří věří, účinkem ?vůně?, která dosáhla ke všem, blízkým i vzdáleným, a přitáhla je k muži, kterého Bůh postupně zformoval do svého Krista. Proto na něho můžeme vztáhnout slova prvního zpěvu Pánova Služebníka, který jsme slyšeli v prvním čtení: Hle, můj služebník, kterého podporuji, můj vyvolený, v němž jsem si zalíbil. Vložil jsem na něj svého ducha, národům přinese právo..? (Iz 42,1). ?Služebník Boží?: tím byl a tak jej v Církvi nyní nazýváme, přičemž svižně pokračuje jeho beatifikační proces, jehož diecézní zkoumání života, ctností a pověsti svatosti bylo dnes dopoledne zakončeno. ?Služebník Boží?: titul, který mu zvláštním způsobem patří. Pán jej povolal do své služby na cestě kněžství a otevíral mu postupně širší a širší horizonty: od jeho diecéze až k univerzální Církvi. Tato dimenze univerzality dosáhla maximálního rozsahu ve chvíli jeho smrti, události, kterou celý svět prožil s účastí v dějinách dosud nevídanou.
Drazí bratři a sestry, responsoriální žalm nám vložil do úst slova plná důvěry. Zdá se nám, že ve společenství svatých slyšíme znít hlas milovaného papeže Jana Pavla II., který v domě Otcově, čímž jsme si jisti, nepřestává provázet Církev na její pouti: ?Důvěřuj v Hospodina, buď silný, ať se vzmuží tvé srdce, doufej v Hospodina!? (Ž 26,13-14). Ano, ať se vzmuží naše srdce, drazí bratři a sestry, a odváží se doufat! S touto pobídkou v srdci pokračujme ve slavení Eucharistie a vyhlížejme světlo Kristova vzkříšení, které zazáří o Velikonoční vigilii po dramatické noci Velkého Pátku. Totus tuus milovaného papeže ať nás podnítí, následovat jej na cestě sebedarování se Kristu na přímluvu Panny Marie. Kéž nám to vymůže právě Nejsvětější Panna, když jejím mateřským rukám svěřujeme tohoto našeho otce, bratra a přítele, aby spočinul a radoval se pokoji. Amen.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
