Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
Včera odpoledne jsem se setkal s diecézním společenstvím ve Vigevanu a středem této mojí pastorační návštěvy byla eucharistická slavnost na dómském náměstí. Dnes mám to potěšení navštívit vaši diecézi a vrcholným mementem tohoto našeho setkání je také zde mše svatá. Srdečně zdravím spolubratry, kteří se mnou koncelebrují: milánského arcibiskupa, kardinála Dionigi Tettamanziho, pastýře vaší diecéze biskupa Giovanni Giudici a emeritního biskupa Giovanni Voltu, a další preláty z Lombardie. Těší mne zdejší přítomnost představitelů vlády a místní samosprávy. Srdečně zdravím kněze, jáhny, řeholníky a řeholnice, vedoucí laických sdružení, mladé, nemocné a všechny věřící a myslím zároveň na veškeré obyvatelstvo tohoto starobylého a ušlechtilého města a diecéze.

Církev nám ve Velikonoční době neděli po neděli představuje určitý úryvek kázání, kterým po Velikonocích apoštolé, a zejména Petr vyzývali Izrael k víře v Ježíše Krista, Zmrtvýchvstalého, a tím zakládali Církev. V dnešním čtení apoštolé stojí před Veleradou ? před onou institucí, která, protože sama odsoudila Ježíše k smrti, nemohla tolerovat, aby tento Ježíš, prostřednictvím apoštolů, nyní začal opět působit; nemohla tolerovat, aby se jeho uzdravující moc znovu prezentovala a kolem jeho jména se shromažďovaly osoby, které v Něho věřily jako ve slíbeného Vykupitele. Apoštolé jsou obviněni. Obžaloba zní: ?Chcete na nás přivolat pomstu za krev onoho člověka?. Na toto obvinění Petr odpovídá krátkou katechezí o podstatě křesťanské víry: ?Ne, nechceme vám přičítat za vinu jeho krev. Účinek Ježíšovy smrti a vzkříšení je zcela jiný. Bůh jej učinil ?vůdcem a spasitelem? všech, a také vás, celého Izraelského lidu. A kam vede tento ?vůdce?, co přináší tento ?spasitel?? Vede k obrácení ? říká nám sv.Petr - vytváří prostor a možnost ke zpytování, lítosti a novému začátku. On dává odpuštění hříchů a uvádí nás do správného vztahu k Bohu a tím i ke správnému vztahu k sobě i k druhým.

Tato krátká Petrova katecheze neplatila jen pro Veleradu, ale je určena nám všem, poněvadž Ježíš Zmrtvýchvstalý žije i dnes. Je určena všem pokolením. Pro všechny lidi je On ?vůdcem?, který jde v čele a ?spasitelem?, který činí náš život spravedlivým. Dvě slova ?konverze? a ?odpuštění hříchů?, která odpovídají dvěma Kristovým titulům ?vůdce? (řecky archegós) a ?spasitel?, jsou klíčovými slovy Petrovy katecheze, slovy, která mají nyní dojít také k našim srdcím. Co nám chtějí říci? Cesta, kterou musíme projít, cesta, kterou Ježíš ukazuje, se nazývá ?konverze?, ?obrácení?. Ale co je to? Co je zapotřebí dělat? V každém životě má konverze svou vlastní formu, protože každý člověk je něčím nový a nikdo není pouhou kopií druhého. Během dějin křesťanství nám však Pán poslal určité vzory obrácení a při pohledu na ně můžeme nacházet orientaci. Mohli bychom při tom hledět na samotného Petra, kterému Ježíš ve večeřadle řekl: ?Ty, potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry? (Lk 22,32). Mohli bychom se dívat na Pavla jako na velkého konvertitu. Město Pávie mluví o jednom z největších konvertitů dějin Církve: svatém Aureliovi Augustinovi, který zemřel 28.srpna roku 430 v přístavním městě Hyppo ? v Africe - obklíčeném tehdy Vandaly. Po mnoha zmatcích rozbouřených dějin získal Langobardský král jeho ostatky pro město Pávie, takže nyní patří určitým způsobem tomuto městu a v něm a z něho k nám všem, k lidstvu zvláštním způsobem mluví.

Ve své knize ?Vyznání? Augustin působivě popisuje cestu své konverze, jež byla dovršena křtem, který mu udělil biskup Ambrož v Milánském dómu. Kdo si přečte Vyznání, může sdílet cestu, kterou musel Augustin projít během svého dlouhého vnitřního boje, aby nakonec o Velikonoční noci roku 387 přijal z křestního pramene svátost, která způsobila v jeho životě velký obrat. Sledujeme-li pozorně průběh života sv.Augustina, zjistíme, že konverze přece jen nebyla dílem jediného okamžiku, ale byla právě cestou. A je možné vidět, že tato cesta nekončila u křestního pramene. Stejně jako před křtem, zůstal i po něm Augustinův život, byť jinak, cestou konverze ? až k jeho poslední nemoci, když si nechal připevnit na zdi texty kajících Žalmů, aby je měl stále před očima, když si sám sobě zakázal přijímat Eucharistii, aby si znovu prošel cestu pokání a přijal spásu z rukou Kristových jako dar Božího milosrdenství. Můžeme tak právem hovořit o Augustinových ?konverzích?, které byly vlastně jedinou velkou konverzí během hledání Kristovy tváře i potom na cestě spolu s Ním.

Chtěl bych dnes krátce promluvit o třech velkých etapách této cesty obrácení, třech ?konverzích?. První základní konverzí byla vnitřní cesta směrem ke křesťanství, ku přitakání k víře a ke křtu. Jaký byl podstatný aspekt této cesty? Augustin byl jednak synem své doby, hluboce podmíněn zvyklostmi a vášněmi, které jí dominovaly, jakož i všemi otázkami a problémy mladého člověka. Žil jako všichni ostatní, ale přece v něm bylo něco jiného, výjimečného: stále zůstával osobou, která hledá. Nikdy se nespokojil s životem, jaký se prezentoval a jakým všichni žili. Byl neustále soužen otázkou pravdy. Chtěl nalézt pravdu. Chtěl dosáhnout poznání toho, co je člověk, odkud pochází svět, odkud my sami pocházíme, kam jdeme a jak můžeme dosáhnout života, pravého života. Chtěl nalézt správný život a nežít jen slepě, bez smyslu a bez cíle. Touha po pravdě je pravým klíčem k jeho životu. Vedla jej skutečně vášeň k pravdě. A je tu ještě jedna zvláštnost. Nestačilo mu nic, co neneslo jméno Kristovo. Lásku k tomuto jménu ? říká nám ? pil spolu s mateřským mlékem (srov. Conf 3,4,8). A v jiném svém textu říká, že vždycky věřil ? někdy spíše vágně, někdy zřetelněji ? že Bůh existuje a že se o nás stará. Avšak opravdu poznat tohoto Boha a důvěrněji se seznámit s oním Ježíšem Kristem a přitakat mu, říci mu ?ano? se všemi důsledky ? to byl velký vnitřní boj jeho mladých let. Vypráví nám, že prostřednictvím platónské filosofie pochopil a uznal, že ?na počátku bylo slovo? ? Logos, stvořitelský rozum. Filosofie, která mu ukázala, že principem všeho je stvořitelský rozum, mu však neukazovala žádnou cestu, jak k němu dojít. Tento Logos zůstával vzdáleným a nedotknutelným. Pouze ve víře Církve pak našel druhou podstatnou pravdu: Slovo, Logos, se stalo tělem. A lze se ho dotknout, dotýkáme se ho. Pokoře Božího vtělení ? a to je obrovský krok - musí odpovídat pokora naší víry, která odkládá domýšlivou pýchu, sklání se a stává se součástí společenství těla Kristova a jedině tak vstupuje do konkrétního, ba tělesného společenství s Bohem, živým Bohem. Nemusím říkat kolik se z toho všeho týká nás: zůstávat osobami, které hledají, nespokojovat se s tím, co všichni říkají a dělají. Neodvracet pohled od věčného Boha a Ježíše Krista. Stále znovu se učit pokoře víry v tělesné Církvi Ježíše Krista, vtěleného Logu.

Svou druhou konverzi nám Augustin popisuje na konci své desáté knihy Vyznání slovy: ?Tísněn svými hříchy a tíží svojí ubohosti, přemítal jsem ve svém srdci a rozmýšlel o útěku do samoty. Tys mi v tom však zabránil a utěšil jsi mne těmito slovy: ?Kristus zemřel za všechny, aby ti kteří jsou naživu, nežili už sobě, ale pro toho, který umřel za ně?? (2 Cor 5,15; Conf 10,43,70). Co se stalo? Po svém křtu se Augustin rozhodl vrátit se do Afriky a tam spolu se svými přáteli založil malý klášter. Nyní měl být jeho život věnován zcela rozhovoru s Bohem, reflexi a kontemplaci krásy a pravdy jeho Slova. Prožil tak tři šťastné roky, v nichž měl za to, že dosáhl cíle svého života; v tomto období vznikla řada cenných filosofických a teologických děl. Roku 391 ? čtyři roky po svém křtu - se vydal hledat do přístavního města Hyppo svého přítele, kterého chtěl získat pro mnišský život. Avšak během nedělení liturgie, které se účastnil v katedrále, byl poznán. Biskup toho města, muž řeckého původu, který nemluvil dobře latinsky a s námahou se potýkal s kázáním, ve své homilii ne náhodou řekl, že pojal úmysl vybrat kněze, kterého by pověřil úkolem kázat. Reakce lidu byla okamžitá. Ihned se chopili Augustina a násilím jej předvedli, aby byl vysvěcen na kněze ke službě v onom městě. Hned po tomto vynuceném svěcení, Augustin psal biskupovi Valeriovi: ?Cítil jsem se jako někdo, kdo neumí držet veslo, ale kterému bylo i přesto svěřeno druhé místo po kormidelníkovi? A tady pramenily mé tiché slzy, v den mého svěcení? (srov. Ep 21,1s). Krásný sen kontemplativního života se rozplynul a Augustinův život se tím zásadně změnil. Nyní už tu nebyl pro meditaci konanou o samotě, ale musel žít s Kristem pro všechny. Musel tlumočit své poznatky a své subtilní myšlenky do myšlení a jazyka prostého lidu svého města. Celoživotní velké filosofické dílo, o němž snil, zůstalo nenapsáno. Namísto toho nám bylo dáno něco cennějšího: Evangelium tlumočené do jazyka každodenního života i s jeho bolestmi.. Svou každodennost nyní ? ve dvou svých kázáních - popisuje takto: ?Napravovat nepořádné, těšit malomyslné, podporovat slabé, vyvracet protivníky.. podněcovat lhostejné, tišit znesvářené, pomáhat potřebným, osvobozovat utiskované, projevovat uznání dobrým, tolerovat špatné a milovat všechny? (srov. Serm 340,3). ?Pokračovat v kázáních, diskutovat, znovu získávat, povzbuzovat, být k dispozici všem ? to je obrovský úkol, velká tíže a nezměrná námaha? (Serm 339,4). To byla ta druhá konverze, kterou musel tento muž v souženích a zápasech opět uskutečnit: stále znovu být pro všechny a nikoli pro vlastní dokonalost; stále znovu, spolu s Kristem dávat vlastní život, aby druzí mohli nacházet Jeho, pravý Život.

A je tu třetí rozhodující etapa cesty konverze svatého Augustina. Po svém kněžském svěcení, požádal o chvíli odpočinku, aby mohl studovat hlouběji Písmo svaté. Jeho první cyklus homilií po této přestávce k reflexi se týkal Kázání na hoře. Vysvětloval v něm cestu správného života, ?dokonalého života?, který nově ukázal Kristus a prezentoval jej jako putování na svatou horu Božího Slova. V těchto kázáních lze znovu zaznamenat veškeré nadšení nalezené a žité víry: pevné přesvědčení, že pokřtěný, který žije naplno Kristovo poselství, může být dokonalý podle Kázání na hoře. Asi dvacet let po té Augustin napsal knihu nazvanou Retractationes, ve které kriticky prochází svá do té doby napsaná díla a opravuje je tam, kde mezitím došel k novým poznatkům. S odkazem na ideál dokonalosti ze svých homilií o Kázání na hoře, poznamenává: ?Pochopil jsem mezitím, že jen jediný je skutečně dokonalý a že slova z Kázání na hoře jsou naprosto realizována v jednom jediném: v samotném Ježíši Kristu. My všichni však ? my, včetně apoštolů ? se musíme každý den modlit: odpusť nám naše viny jako i my odpouštíme našim viníkům? (srov. Retract I 19,1-3). Augustin došel k poslednímu stupni pokory ? nejenom pokory začlenit své velké myšlenky do pokorné víry Církve, nejenom pokory tlumočit své obrovské poznatky do prostého zvěstování, ale také pokory uznat, že jemu samému a celé putující Církvi byla a je trvale potřebná milosrdná dobrota Boha, který odpouští každý den; a my ? dodává ?stáváme se podobnými Kristu ? jedinému Dokonalému ? v té největší míře, když se jako On stáváme osobami milosrdnými.

Děkujme nyní Bohu za velké světlo, které září z moudrosti a pokory svatého Augustina a prosme Pána, aby nám všem dával den po dni nezbytnou konverzi a vedl nás tak k pravému životu.

Amen.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie