Byl to Sixtus V., činorodý papež z řádu františkánů, který v polovině ledna roku 1587 dal rozkaz k završení Svatopetrského chrámu kupolí. Nejdůležitějším architektonickým úkolem své doby pověřil Giacoma della Portu ? tehdejšího hlavního architekta svatopetrské huti ? a svého oblíbeného stavitele ? inženýra, Domenica Fontanu. Architekti sledovali návrhy obdivovaného Michelangela poměrně přesně až na jednu změnu: zatímco plášť Michelangelovy kupole sledoval ideální půlkruhovou křivku, jeho nástupci zvolili převýšení o jednu šestinu. Až na malé doplňky byla kupole dokončena těsně před smrtí Sixta V. roku 1590.
Tím však k podobě hlavního chrámu všeho křesťanstva nebylo ještě řečeno poslední slovo. Mezi Michelangelovou centrálou a chátrající lodí konstantinovské baziliky ještě stála dělící zeď. Na konci 16. století se rozpoutala živá debata, jak mají práce na staveništi pokračovat. Nejradikálnější názor zastával kardinál Cesare Baronio, věhlasný církevní historik a věrný následovník Filipa Neriho: se zaujetím archeologa protestoval proti stržení zbytku lodi Konstantinovy baziliky. Proti němu stáli obdivovatelé Michelangela, který se po smrti stal svrchovanou autoritou. V okruhu zastánců ?buonarrotiánského mýtu? vzniká z hlediska dějin estetiky zajímavé pojetí non finita ? nedokončeného díla, které je třeba respektovat jako výraz tvůrčího záměru autora. V tomto smyslu přicházelo v úvahu jedině dokončení chrámu tak, jak se domnívali, že by jej dokončoval Michelangelo ? a to ještě nejspíš až se souhlasem římské Akademie.
Zřejmě již v 70. letech 16. století sepsal Tiberio Alfrano zajímavé pojednání o podobě staré a nové stavby, o to vzácnější, že bylo doplněno velmi podrobným nákresem staré baziliky s popisem všech oltářů a důležitých míst a také s přesným náčrtem dosud postavených částí nového chrámu. Alfrano však podotýká jednu důležitou věc: podle něj by měl mít hlavní křesťanský chrám spíše symbolickou podobu latinského kříže než centrální rozvrh ? obvyklejší u pohanských chrámů. Netají se však ani obdivem k Michelangelově stavbě: srovnává ji s Jeruzalémským chrámem, vidí v něm shromaždiště věřících celého světa a předstupeň slávy Nebeského Jeruzaléma.
Když v květnu roku 1605 nastoupil na papežský stolec Pavel V., stává se dokončení baziliky jeho prestižním zájmem. Přestože za jeho předchůdce, Klementa VIII. byla opravena střecha konstantinovského pětilodí, jeho celkový stav byl špatný ba nebezpečný. Z dochovaných zpráv lze usoudit, že po té, co Pavel V. sdělil kardinálskému kolegiu vysokou částku nutnou, pro případné restaurování staré baziliky, neměl už námitky proti jejímu stržení nikdo. Papež nařídil kardinálu Pallottemu, který stál v čele zvláštní Kongregace pro baziliku, aby ze starého chrámu přemístili všechno zařízení: oltáře, náhrobky a dokonce i mozaiky. V té době byl také pověřen Giacomo Grimaldi, archeolog a kanovník u sv. Petra, aby všechny práce dokumentoval ilustracemi: tak vznikla vzácná dokumentace, obsahující zprávy jak o původním tak o novém umístění všech cenných památek Vatikánské baziliky. Mimo jiné se tak vyšlo vstříc předpisům pro liturgické prostory platným po Tridentském koncilu: všechny náhrobky, památníky a podobné monumenty, ne přímo související s liturgií, byly vykázány buď do soukromých kaplí nebo na jinak vyhrazená místa. Nic totiž nemělo rušit hlavní prostor, jehož výlučnou dominantou měl být hlavní oltář se svatostánkem.
Roku 1607 byl vypsán konkurz na nového architekta, který chrám sv. Petra dokončí. Přihlásili se téměř všichni významnější architekti té doby. Ze soutěže vyšel vítězně Carlo Maderno, původem z Bissone u Lugana, v dnešním Švýcarsku. Z variant zachovaných projektů lze vyčíst, co vedlo nakonec kardinály k rozhodnutí pro dostavbu lodi: Michelangelova stavba, přes všechny novinky, kterými ovlivnila další generace architektů, postrádala některé prostory, z praktického hlediska důležité. Bylo třeba připojit sakristii, chór kanovníků a fasádu s loggií požehnání.
Od podzimu roku 1607 se začalo budovat hlavní průčelí chrámu. Do roku 1611 tak vzniklo jedno z děl architektury vzbuzující neustálou polemiku: především proto, že její monumentální kulisa postavená před dlouhou hlavní lodí baziliky, která navázala na východní rameno michelangelovské centrály, zakrývá při pohledu z prostranství před chrámem všemi obdivovanou kupoli. Ve skutečnosti se však Carlo Maderno nechával vést úctou k Michelangelovi.
Podle starých plánů, které sice nejsou přímo z Michelangelovy ruky, ale vznikly krátce po jeho smrti, se usuzuje, že plánoval portikus po vzoru římského Panteonu, nesený dvěma řadami sloupů: v první měly být čtyři, v druhé jich mělo být šest. Maderno se návrhem inspiroval: rytmizace jeho fasády je vlastně variací na Michelangelovo téma - jakoby se pokoušel stlačil sloupy do jediného prostorového plánu. Hrou třičtvrtěsloupů, polosloupů a pilastrů v kolosálním měřítku zvládl ohromnou šířku průčelí a v jemné gradaci ke středu se dokázal vyhnout nebezpečí, že výsledek dopadne jako běžná palácová fasáda. Další prvek odrážející jeho úctu k velkému předchůdci, dnes už bohužel neoceníme. Později přidané vnější osy fasády totiž zakryly pohled na michelangelovské závěry příčné lodi ? které podle Madernova původního záměru měly v daleké perspektivě rámovat jeho průčelí.
Přestože Maderno ctil Michelangela kde jen mohl, nelze mu upřít značnou invenci v utváření dnešního interiéru. Vytvořil totiž trojlodí zvláštního charakteru. Jeho boční lodi, kterým slouží jako úběžníky oltáře na pilířích křížení, vnímáme jako samostatné lodě jen díky ohromným rozměrům chrámu. Ve skutečnosti jsou spíše průchody mezi vtaženými pilíři, které vynášejí mohutnou valenou klenbu římského typu. Každý prostor mezi nimi je vlastně předsíní kaple, je zaklenut oválnou kupolkou a původně měl rafinovanou světelnou režii díky důmyslně vybudovaným světlíkům, které přispívaly k dojmu odlehčení této nosné části stavby.
Maderno upadl v nemilost mnoha badatelů proto, že byl podle jejich náhledu ničitelem michelangelovského záměru. Při bližším zkoumání však stále více vychází najevo, že byl nápaditým architektem a se zakázkou, podmíněnou mnoha předem danými limity, si dobře poradil. Jeho stavba je bezpochyby jedním z nejvýznamnějších výkonů římského raného baroka. Díky němu mohl také 28. června roku 1621 Pavel V. s hrdostí ohlásit občanům města Říma, že hrubá stavba hlavního křesťanského chrámu byla dokončena.
(Zajímavou fotogalerii baziliky sv. Petra naleznete zde.)
Další články z podrubriky Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma
odeslat článek
vytisknout článek
