Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
svatý biskup Ambrož, o němž dnes budu mluvit, zemřel v Miláně v noci ze 3. na 4. dubna roku 397, na Bílou sobotu, když začínalo svítat. Den před tím, v pět hodin odpoledne se ponořil do modlitby, ležel na lůžku s rukama rozpajtýma jako na kříži. Podílel se tak na slavném velikonočním trojdenní, na smrti a vzkříšení Pána. ?Viděli jsme, jak pohybuje rty,? dosvědčuje Paolino, věrný jáhen, který na vybídnutí Augustina napsal jeho životopis, ?ale neslyšeli jsme jeho hlas.? Jednu chvíli se zdálo, že se situace náhle zhoršila. Honorát, biskup z Vercelli, který byl v domě, aby asistoval Ambrožovi a spal v horním poschodí, byl probuzen hlasem, který opakoval: ?Honem vstaň! Amborž umírá....? Honorát ve spěchu sestoupil - pokračuje Paolino ? a podal světci Tělo Páně. Sotvaže je Ambrož přijal a polkl, vypustil ducha a nesl sebou dobré viatikum. Tak se jeho duše posilněna mocí onoho pokrmu, nyní těší ze společnosti andělů?

V onen Velký pátek roku 397 rozpřažené ruce umírajícího Ambrože vyjadřovaly jeho mystickou účast na smrti a vzkříšení Pána. To byla jeho poslední katecheze: jeho slova mlčela, on ale ještě mluvil svědectvím života.

Ambrož ještě nebyl nějak starý, když zemřel. Neměl ani šedesát let, protože se narodil kolem roku 340 v Trevíru, kde byl jeho otec prefektem tří Galií. Rodina byla křesťanská. Po smrti otce ho jeho matka ještě jako chlapce přivedla do Říma a připravovala ho na civilní kariéru tím, že mu zajistila solidní řečnické a právnické vzdělání. Kolem roku 370 byl poslán do Milána, aby spravoval provincie Emilii a Ligurii. A právě tehdy tam vzplál boj mezi pravověrnými a ariány, především po smrti ariánského biskupa Ausencia. Ambrož zakročil, aby uklidnil rozpálené mysli dvou proti sobě stojících frakcí a jeho autorita byla taková, že navzdory tomu, že byl prostým katechumenem byl provolán za milánského biskupa.

Až do té chvíle byl Ambrož nejvyšším vládním úředníkem severní Itálie, kulturně velmi dobře vybavený, ale stejně bez jakékoli důkladnější znalosti Písem, a proto se nový biskup usilovně pustil do studia. Naučil se znát a komentovat bibli z děl Origena, nesporného mistra ?alexandrijské školy.? Tímto způsobem Ambrož přenesl do latinského prostředí meditace o Písmech, které začal Origenes; zaváděl na Západě praxi lectio divina. Metoda lectio divina pak vyhraňovala celou jeho kazatelskou spisovatelskou činnost. Je ho spisy vyvěrají právě z modliteního naslouchání Božímu slovu. Začátek jedné Ambrožovy katecheze výborně ukazuje, jak svatý biskup aplikoval Starý zákon na křesťanský život: ?Když se četly historie patriarchů a průpovědi přísloví, jednali jsme každý den o morálce,? říká biskup svým katechumenům a nově pokřtěným z Milána, ?abyste si, jimi vychovaní a poučení, zvykli vstupovat na cestu Otců a následovali jejich cestu poslušnosti Božím přikázáním.? (I misteri 1, 1) Tak Ambrožovo kázání, které představuje nosné jádro jeho nesmírného literárního díla, vychází z četby posvátných knih, abychom žili v souladu s Božím zjevením.

Je zřejmé, že osobní svědectví kazatele a úroveň příkladnosti křesťanské komunity podmiňují účinnost kázání. Z toho hlediska je příznačný úryvek z ?Vyznání? sv. A ugustina. Co pohnulo srdcem mladého afrického řečníka, skeptického a rozervaného, a co ho přimělo k obrácení, nebyly především pěkné homilie biskupa Ambrože ( i když je hodně obdivoval). Bylo to spíše svědectví milánské církve, která se svorně modlila a zpívala jako jediné tělo. Církev schopná odporovat svévolným činům císaře a jeho matky, kteří se v první dnech roku 386 znovu pokusili zabavit kultovní budovu (chrám) pro ariánské obřady. ?V budově, která měla být zabavena,? vypráví Augustin, ?zbožný lid bděl a byl ochoten zemřít se svým biskupem?. Toto svědectví je ve Vyznáních cenné, protože naznačuje, že se něco hýbalo v nitru Augustina, který pokračuje: ?Také my, i když ještě duchovně vlažní, jsem se podíleli na vzrušení celého lidu (Vyznání 9,7).

Ze života a příkladu biskupa Ambrože se Augustin naučil kázat. Můžeme se odvolat na proslulou africkou řeč, která si zaloužila, aby byla po mnoha stoletích citována koncilní konstitucí Dei Verbum: ?Proto všichni příslušníci duchovního stavu,? nábádá Dei Verbum v článku 25, ?především Kristovi kněží a další, kteří se jako jáhni nebo katecheté věnují službě slova, musí zůstat v trvalém styku s Písmem vytrvalou duchovní četbou a důkladným studiem, aby se nikdo z nich nestal ?jenom navenek povrchním kazatelem, kterému se uvnitř nenaslouchá?.

Drazí bratři a sestry, chtěl bych vám předložit jakousi ?patristickou ikonu?, která vyložena ve světle toho, co jsme řekli, účinně reprezentuje ?srdce? Ambrožova učení. V šesté knize Vyznání Augustin vypráví o svém setkání s Ambrožem; byla to jistě velmi důležitá událost v dějinách církve. Doslovně tam píše, že kdykoliv zašel za milánským biskupem, nacházel ho pravidelně zaměstnaného se zástupy lidí, kteří byli plni problémů a pro jejich potřeby nešetřil časem ani silami; nebo když nebyl s nimi (a to bývalo jen na velice krátkou chvíli), buď občerstvoval tělo nezbytným pokrmem nebo živil ducha čtením. A zde Augustin nestačí žasnout, protože Ambož četl Písmo se zavřenými ústy, jen přelétal řádky očima (srov. Vyznání 6, 3). Vždyť v prvních křesťanských staletích byla četba chápána jen jako prostředek hlásání, a číst hlasitě také usnadňovalo čtemáři chápání toho, co čte. Že mohl Ambrož jen očima přelétat stránky, to naznačovalo udivenému Augustinovi zvláštní schopnost a důvěrnou znalost Písma. A tedy v té četbě, při níž nepohnul rty, kde srdce usiluje dosáhnout plné pochopení Božího slova ? to je ?ikona? toho, o čem mluvíme ? lze zahlédnout metodu ambrosiánské katecheze: je to samo Písmo, důvěrně asimilované, jež dává obsahy, které je třeba hlásat, aby to vedlo k obrácení srdcí.

Tak podle učení Ambrože i Augustina katecheze je neoddělitelná od svědectví života. Katechetovi může také posloužit to, co jsem napsal v ?Úvodu do křesťanství? o teologovi: Kdo vychovává k víře, nemůže riskovat, aby se jevil jako nějaký klaun, který jen ?profesionálně? hraje nějakou roli . Spíše, abychom užili oblíbeného obrazu Origena, spisovatele, kterého si Ambrož zvláště cenil, musí být jako milovaný učedník, který položil svou hlavu na srdce Mistra a tam se naučil způsobu, jak má myslet, mluvit a jednat. A koneckonců pravý učedník je ten, kdo hlásá evangelium nejvěrohodnějším a nejúčinnějším způsobem.

Jako apoštol Jan, biskup Ambrož, který se nikdy neunavil opakováním slov: Omnia Christus est nobis! Kristus je pro nás vším! - zůstává autentickým svědkem Pána. Jeho vlastními slovy, plnými lásky k Ježíšovi, zakončeme naši katechezi : ?Omnia Christus est nobis! Chceš-li zahojit ránu, On je lékař, spaluje-li tě horečka, On je pramen; jsi-li drcen nepravostí, On je spravedlnost; potřebuješ-li pomoc, on je síla; bojíš-li se smrti, On je život, toužíš-li po nebi, On je cesta, jsi-li v temnotách, on je světlo... Okuste a vizte, jak dobrý je Pán: blažený je člověk, který v Něho doufá (De Virginitate 16, 99).

Přeložil Josef Koláček.

Další články z podrubriky Generální audience