Ve Starém zákoně se objevují dva postoje k
hmotným statkům a bohatství. Na jedné straně je to pozitivní hodnocení materiálních statků, které jsou k životu nezbytné. V takovém případě je hojnost (nikoli bohatství nebo luxus) vnímána jako Boží požehnání. V mudroslovných knihách Písma se chudoba popisuje jako jeden z negativních následků lenosti a nedostatku přičinlivosti (srov.
Přísl 10,4), ale také jako přirozená záležitost (srov.
Přísl 22,2).
Na druhé straně jsou hmotné statky a bohatství odsuzovány: Nikoliv však samy o sobě, nýbrž kvůli nesprávnému nakládání s nimi. Prorocká tradice pranýřuje podvody, lichvu, vykořisťování, křiklavé formy nespravedlnosti především na účet těch nejchudších (srov.
Iz 58,3-11;
Jer 7,4-7;
Oz 4,1-2;
Am 2,6-7;
Mich 2,1-2).
Každý člověk, osvobozený od zla a opětně uvedený do společenství s Bohem, může s pomocí jeho Ducha pokračovat v Ježíšově díle: usilovat o spravedlnost vůči chudým, podporovat utiskované, utěšovat zarmoucené, aktivně usilovat o nastolení nového sociálního pořádku, v němž by se člověku nabízelo reálné řešení problému materiální chudoby a kde by byly co nejúčinněji vyloučeny ty síly, které brání nejchudším vyjít ze své bídy a nesvobody.
Hospodářské aktivity a hmotný pokrok musí
sloužit člověku a společnosti. Jestliže se těmto záležitostem člověk věnuje s vírou, nadějí a láskou Kristova učedníka, pak se také tato oblast lidského a společenského života může proměňovat v místo spásy a posvěcení.
Statky, i když jsou vlastněny oprávněně, si stále podržují univerzální určení. Je nemorální každá forma nepatřičného hromadění statků, které je v otevřeném protikladu k jejich univerzálnímu určení, jež Hospodin dal všem statkům. Křesťanská spása totiž představuje úplné osvobození člověka, osvobození z nouze, ale také osvobození vzhledem k vlastnictví samotnému: Kořenem všeho zla je láska k penězům. Mnoho těch, kteří se po nich pachtili, zbloudilo ve víře.
Vztah mezi morálkou a ekonomikou je nezbytný a niterný. Ekonomická aktivita a mravní jednání se vzájemně vnitřně prostupují. Nezbytné rozlišování mezi morálkou a ekonomií neznamená oddělování obou oblastí, nýbrž vyplývá z jejich významné vzájemnosti.
Předmětem ekonomiky je vytváření bohatství a jeho postupné zvyšování jak co do množství, tak i co do kvality. Takové vytváření bohatství je mravně správné, je-li zaměřeno k celkovému rozvoji člověka v solidaritě a k rozvoji společnosti, v níž tento člověk žije a působí. Rozvoj totiž nelze redukovat pouze na pouhé hromadění statků a služeb.
Sociální nauka církve považuje svobodu osoby na ekonomickém poli za základní hodnotu a za nezcizitelné právo, které je nutno podporovat a chránit.
Podnikání musí sloužit společnému dobru společnosti vytvářením užitečných statků a služeb.
Sociální nauka církve uznává oprávněnost zisku jako prvního kritéria správné funkce podniku: ?Vyrábí-li podnik se ziskem, znamená to, že se správně uplatňují kritéria produkce.
Jestliže při vyvíjení ekonomické a finanční aktivity je zaměření na spravedlivý zisk přijatelné, pak používání lichvy je morálně odsouzeno: ?Ti, kdo při obchodování používají lichvářských a vykořisťovatelských metod, které vyvolávají hlad a smrt jejich bratří, nepřímo páchají vraždu, za kterou jsou odpovědni.?
Podnikatelé a ředitelé se nesmějí zaměřovat výhradně na dosahování ekonomického cíle podnikání, na ekonomickou efektivitu, na požadavky ?péče? o kapitál jako souhrn výrobních prostředků, protože právě jim přísluší zvláštní a prvořadá povinnost týkající se konkrétního respektování lidské důstojnosti pracovníků, kteří v daném podniků působí.
Každý ekonomický subjekt, jednotlivec i společnost, musí usilovat o určitou strategii, aby veškeré zdroje využíval co nejšetrnějším způsobem, jak tomu velí nezbytnost principu hospodárnosti. Na tomto principu a na celkové výkonnosti ekonomického systému závisí pak účinné řešení obecného a zásadního problému omezenosti zdrojů ve vztahu k soukromým i veřejným potřebám jednotlivců a společnosti.
Další články z podrubriky O Kompendiu sociálního učení církve