Jestliže se uznává, že přirozený zákon je základem i vymezujícím principem pozitivního práva, pak to zároveň znamená, že je oprávněné odporovat autoritě, která by závažně a opakovaně pošlapávala principy přirozeného zákona. Sociální nauka vypočítává kritéria pro uplatňování
práva na odpor: Odpor vůči útlaku politické moci může oprávněně sáhnout ke zbraním jen tehdy, když jsou splněny všechny následující podmínky: 1. v případě jistého, závažného a dlouhodobého porušování základních práv; 2. když byly vyčerpány všechny pokusy dosáhnout změny jinými cestami; 3. když se tím nevyvolají ještě horší nepořádky; 4. když je oprávněná naděje na úspěch; 5. není-li možné rozumně předvídat lepší řešení.
Kvůli ochraně společného dobra má právoplatná autorita právo i povinnost ukládat tresty, které mají být přiměřené k závažnosti deliktů. Trest neslouží výhradně k ochraně veřejného pořádku a k zajištění bezpečnosti osob, ale zároveň představuje prostředek k nápravě provinilce. Zmíněná náprava má rovněž mravní hodnotu odčinění, když provinilý člověk svůj trest dobrovolně přijímá. Působení úřadů, jejichž úkolem je zjišťovat trestní odpovědnost, která má vždy osobní charakter, se musí vyznačovat přesným zjišťováním pravdy, přičemž je nutno plně respektovat práva a důstojnost lidské osoby.
Církev vnímá jako znamení naděje to, že ?stále vzrůstá odpor veřejného mínění proti trestu smrti. Dnešní společnost má možnosti, jak se kriminalitě účinně bránit tak, že provinilce zneškodní, aniž by mu zcela uzavírala cestu k nápravě.
Církev si váží systému demokracie, protože zajišťuje účast občanů na politickém rozhodování, zaručuje jim možnost volit a kontrolovat členy vlastní vlády a v případě potřeby je pokojnou cestou vyměňovat. Církev proto nemůže schvalovat vytváření úzkých vládnoucích skupin, které si na základě svých specifických zájmů nebo ideologických záměrů uzurpují státní moc. Opravdová demokracie je možná pouze v právním státě a na základě pravdivého pojetí lidské osoby.
Autentická demokracie není pouze výsledkem formálního dodržování pravidel, nýbrž také uvědomělého přijetí hodnot, na nichž se zakládají demokratické postupy. Jedná se o důstojnost každé lidské osoby, respektování lidských práv, přijetí ?společného dobra? jako cíle politického života a základu zákonodárství. Pokud neexistuje obecný souhlas se zmíněnými hodnotami, pak se vytrácí smysl demokracie a její stabilita je ohrožena.
Učitelský úřad církve uznává platnost principu, že ve státě mají být jednotlivé pravomoci rozděleny (dělba moci). Je vhodnější, když každá moc má protiváhu v jiných mocích a sférách kompetence a když je tak udržována ve svých správných mezích. Právě v tom spočívá princip právního státu, v němž vládne zákon, a nikoli lidská svévole.
Veřejná správa na jakémkoli stupni ? národním, regionálním, místním ? má jakožto nástroj státu za cíl sloužit občanům. Ti, kdo mají politickou odpovědnost, nesmějí zapomínat na morální rozměr výkonu své funkce ani ho podceňovat. Politická korupce představuje jednu z nejzávažnějších deformací demokratického systému.
Prostředky společenské komunikace je třeba užívat k budování a podpoře lidské komunity v ekonomické, politické, kulturní, vzdělávací a náboženské oblasti.Ve světě hromadných sdělovacích prostředků jsou vnitřní problémy světa komunikací ještě umocňovány prostřednictvím ideologií, honby za ziskem, politické kontroly, rivality mezi jednotlivými skupinami i dalšími společenskými nešvary. Morální hodnoty a principy musí platit i v oblasti společenských komunikačních prostředků.
Vždy platí jediný základní morální princip, totiž že lidská osoba a komunita jsou cílem a měřítkem používání hromadných sdělovacích prostředků. Druhý princip je k prvnímu komplementární: dobro osob nelze realizovat nezávisle na společném dobru komunit, k nimž zmíněné osoby patří.
Stát musí vytvořit takový právní rámec, který by odpovídal svobodné aktivitě společenských subjektů, musí být připraven zasáhnout, když to bude nezbytné, a zároveň musí respektovat princip subsidiarity. Tento princip znamená, že vyšší správní jednotka neodnímá přirozené kompetence jednotce nižší, ale podporuje ji. Rodina podporuje osobu, obec podporuje rodinu, region podporuje obec a stát podpotuje region. Je totiž velmi důležité, aby růst demokratického života vycházel ze sítě vztahů uvnitř vlastní společnosti. Aktivity občanské společnosti ? zejména dobrovolnictví a spolupráce ? představují ten nejvhodnější prostředek k rozvíjení sociálního rozměru osoby, která zde nachází prostor ke svému plnému sebevyjádření.
Svoboda svědomí a náboženská svoboda se týkají jak jednotlivého člověka, tak i společnosti. Obě patří mezi základní a nezcizitelná lidská práva.
Povinnost respektovat náboženskou svobodu ukládá politické komunitě, aby církvím zaručovala nezbytný prostor pro její působení. Církve respektují oprávněnou samostatnost demokratického řádu.
Další články z podrubriky O Kompendiu sociálního učení církve