Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
Slavíme dnes Krista, Světlo světa, a jeho zjevení národům. V den Narození Páně znělo poselství liturgie takto: ?Hodie descendit lux magna super terram ? Dnes zazářilo na zemi velké světlo? (Římský misál). V Betlémě se toto ?velké světlo? ukázalo malé skupince lidí, nepatrnému ?zbytku Izraele?: Panně Marii, jejímu snoubenci Josefovi a několika pastýřům. Skromné světlo ve stylu pravého Boha, plamének zapálený v noci: křehké novorozeně, jež pláče v tichu světa.. Jeho skryté a neznámé narození však provázel hymnus chval nebeských zástupů, které zpívaly slávu a pokoj (srov. Lk 2,13-14).

Takto se ono světlo, byť skromné v tom, jak se na zemi ukázalo, mocně promítalo v nebi. Narození Židovského Krále bylo zvěstováno východem hvězdy, která byla vidět zdaleka. Dosvědčilo to ?několik mudrců?, kteří přišli z Východu do Jeruzaléma těsně po Ježíšově Narození za časů krále Heroda (srov. Mt2,1-2). Opět se oslovují a odpovídají nebe a země, kosmos a dějiny. Starobylá proroctví nacházejí odezvu v jazyce hvězd. ?Vyjde hvězda z Jakuba, povstane žezlo z Izraele? (Nm 24,17), předpovídal pohanský věštec Bileam, který byl přivolán, aby zlořečil Izraeli a namísto toho mu dobrořečil, protože mu Bůh zjevil, že je to ?lid požehnaný? (Nm 22,12). Chromancius z Akvileje ve svém komentáři k Matoušově evangeliu klade do souvislosti Bileama a Mudrce: ?On prorokoval, že Kristus přijde, a oni jej odhalili očima víry?. A dodává důležitý postřeh: ?Hvězda vyšla všem, ale ne všichni pochopili její smysl. Stejně tak se náš Pán a Spasitel narodil pro všechny, ale ne všichni jej přijali? (ivi. 4,1-2). Tady se v historické perspektivě ukazuje význam symbolu světla v souvislosti s narozením Krista. Vyjadřuje to zvláštní Boží požehnání Abramovu potomstvu, které bylo určeno všem národům země.

Evangelní událost, kterou si připomínáme v Epifanii (Zjevení Páně) ? návštěva mudrců u Betlémského Dítětě - nás tak odkazuje k počátkům dějin Božího lidu, tedy k povolání Abrama. Jsme ve dvanácté kapitole knihy Genezis. Prvních 11 kapitol jsou jako velké fresky, které odpovídají na některé základní otázky lidstva: jaký je původ kosmu a lidského rodu? Odkud pochází zlo? Proč existují různé jazyky a civilizace? V počátečních Biblických příbězích je řeč o první ?smlouvě?, kterou Bůh uzavřel s Noem po potopě. Jde o univerzální smlouvu, která se týká celého lidstva: nová smlouva s Noemovým klanem je zároveň paktem s ?každým živým tvorem? ? abychom použili biblického výrazu, tzn. s každou živou bytostí. Tato smlouva, kterou můžeme definovat jako prehistorickou a která obnovuje požehnání dané prarodičům Adamovi a Evě je zásadní, protože zůstává základem veškerého plánu, který Bůh později v dějinách uskuteční, počínaje Abramem. Ale ještě před povoláním Abrama se objevuje další velká a velmi důležitá freska, pokud jde o pochopení Epifanie: Babylonská věž. Písmo svaté praví, že na počátku ?byla celé země jednotná v jazyku i slovech? (Gn 11,1). Potom lidé řekli: ?Pojďme, vystavme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi, a proslavme se, abychom se nerozptýlili po celé zemi? (srov. Gn 11,7-8). To je smysl Babylonu, jenž byl určitým druhem prokletí, podobný vyhnání z pozemského ráje.

V tomto bodě začínají dějiny požehnání Abramovým povoláním. Začíná se velký Boží plán učinit z lidstva rodinu prostřednictvím smlouvy s novým lidem, který vyvolil proto, aby byl požehnáním pro všechna pokolení země (srov. Gn 12,1?3). Tento Boží plán dosud probíhá, začal se přibližně před čtyřmi tisíci lety a vyvrcholil momentem tajemství Krista před dvěma tisíci lety. Tehdy nastaly ?poslední časy? v tom smyslu, že tento plán byl v Kristu plně zjeven a realizován, ale žádá si být přijat dějinami, které navždy zůstanou dějinami věrnosti Boha a, bohužel, také nevěrnosti nás lidí. Církev, nositelka požehnání, je svatá, a je složena z hříšníků, poznamenaná napětím mezi ?již? a ?ještě ne?. V plnosti časů přišel Ježíš Kristus, aby tuto smlouvu naplnil . On sám, pravý Bůh a pravý člověk, je Svátostí věrnosti Boha svému plánu spasit celé lidstvo.

Příchod mudrců z Východu, kteří se chtěli poklonit novorozenému Mesiáši, je příznakem zjevení univerzálního Krále národů a všech lidí, kteří hledají pravdu. Je to počátek hnutí, které odporuje Babylonu: vede od zmatení k porozumění, od rozdělení ke smíření. Objevujeme určité pouto mezi Epifánií a Letnicemi. Je-li Narození Pána, který je Hlavou, také Narozením Církve, jeho těla, spatřujeme v mudrcích národy, kteří se přidružují ke zbytku Izraele a předpovídají velké znamení ?polyglotické Církve?, kterou uskutečnil Duch svatý padesát dní po Velikonocích. Je vždycky lákavé pohlédnout na dějiny spásy v celé její šíři a žasnout nad nádherou Božího plánu, který je v dějinách projekcí jeho trojiční existence, věrné a neústupné Lásky, která se z generace na generaci nikdy nezpronevěřuje své smlouvě. Je to ?tajemství?, o němž mluví svatý Pavel ve svých listech, včetně úryvku z listu Efesanům, který byl dnes čten. Apoštol tam tvrdí, že toto tajemství mu ?bylo oznámeno ve zjevení? (Ef 3,2).

Toto ?tajemství? je nadějí dějin, je to tajemství požehnání, které chce dosáhnout všech národů a všech lidských bytostí, aby mohly žít jako bratři a sestry, děti jediného Otce. Zde spočívá pravda o člověku a o celých jeho dějinách. Takovýto plán, předpověděný proroky, byl zjeven v Ježíši Kristu a nyní se uskutečňuje skrze Církev. Je však poznamenán ostny rozdělení a útisku, které zraňují lidstvo v důsledku hříchu a konfliktu egoismů. Církev je ve službách tohoto ?tajemství? požehnání celého lidstva a své poslání vykonává plně pouze tehdy, když sama odráží světlo Krista Pána, a tak pomáhá národům světa na cestě pokoje a autentického pokroku. Stále totiž zůstává v platnosti Slovo Boží vyjevené skrze proroka Izaiáše: ?tma zahalí zemi a temnota národy, nad tebou však zazáří Hospodin, jeho velebnost se zjeví nad tebou? (Iz 60,2). To co prorok oznamuje Jeruzalému naplňuje Kristova Církev: ?Národy budou kráčet v tvém světle a králové v tvé vycházející záři? (Iz60,3). A refrén Žalmu 66 opakuje: ?Ať tě Bože velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ? (v. 4-6). Opravdu: národy mohou poznat cestu spásy, pokud nad Božím lidem zazáří světlo Pánovy tváře. I tady se ukazuje, jak je Boží požehnání pro Izrael určeno všem národům a dosahuje všech národů. Tato pravda zůstává nezměněna v Církvi jen s jedinou a podstatnou novinkou, že v Ježíši Kristu Bůh ukázal svou tvář, ?projevila se dobrota Boha a jeho láska k lidem? (Tit 3,4), jak píše svatý Pavel Titovi.

S Ježíšem Kristem se požehnání udělené Abramovi rozšířilo na všechny národy, na univerzální Církev jakožto nový Izrael, který přijímá do svého lůna celé lidstvo. Také dnes však zůstává pravdou, co říká prorok: ?temnota zahalí národy?. Nelze totiž říci, že globalizace je synonymem světového řádu. Je vším jiným. Boje o ekonomickou nadvládu, hromadění energetických, vodních a surovinových zdrojů ztěžují práci těch, kteří se na různých úrovních snaží budovat svět spravedlivý a solidární. Je zapotřebí větší naděje, která umožní dávat přednost obecnému blahu všech před luxusem nemnohých a bídou mnohých. ?Touto velkou nadějí může být pouze Bůh ? jak píši v encyklice Spe salvi - nikoli jakýkoli bůh, ale onen Bůh, který má lidskou tvář? (č.31). Bůh, který se zjevil v Betlémském Dítěti a v Ukřižovaném-Zmrtvýchvstalém. Je-li velká naděje, lze vytrvat ve střízlivosti. Chybí-li pravá naděje, hledá se štěstí v opojení, v povrchnosti a ve výstřelcích, což vede ke zničení sebe sama i světa. Umírněnost proto není pouze nějakým asketickým pravidlem, ale také cestou spásy lidstva. Je nyní zřejmé, že pouze přijetím skromného životního stylu, provázeného seriózním nasazením za spravedlivé rozdělování bohatství, bude možno ustanovit řád spravedlivého a udržitelného rozvoje. Proto je třeba lidí, kteří chovají velkou naději a mají tak velkou odvahu. Odvahu mudrců, kteří podstoupili dlouhou cestu sledováním hvězdy a kteří dovedli pokleknout před Dítětem a nabídnout mu svoje drahocenné dary. Všem je nám zapotřebí této odvahy, zakotvené v pevné naději. Kéž nám ji vymůže Maria a provází nás na naší pozemské pouti svou mateřskou ochranou. Amen.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie