Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
vyprávění o události Letnic, které jsme slyšeli v prvním čtení, klade sv. Lukáš do druhé kapitoly Skutků apoštolů. Kapitola se začíná větou: ?Nastal den Letnic a všichni byli společně pohromadě.? (Sk 2,1). Tato slova se vztahují k předchozímu popisu, kdy Lukáš líčil skupinku učedníků, která se po Ježíšově Nanebevstoupení zdržovala v Jeruzalémě (srov. Sk 1,12-14). Popis je velmi bohatý na podrobnosti: místo, ?kde bydleli? - večeřadlo ? je prostorem ?hořejší místnosti?; je vyjmenováno jedenáct apoštolů, z nichž prvními jsou Petr, Jan a Jakub, ?sloupy? společenství; vedle nich je zmíněno ?několik žen?, ?Marie, matka Ježíšova? a ?jeho bratři?, kteří jsou nyní součástí této nové rodiny, založené nikoli na pokrevních svazcích, ale na víře v Krista.

K tomuto ?novému Izraeli? zřejmě odkazuje i zmínka o celkovém počtu lidí, kterých bylo ?na sto dvacet?, násobek ?dvanácti? členů apoštolského sboru. Tato skupina tvoří autentický ?qahal?, tj. hebrejsky ?shromáždění?, které je podle vzoru první Smlouvy společenstvím svolaným k naslouchání Pánovu hlasu a k putování po jeho cestách. Kniha Skutků apoštolů zdůrazňuje, že ?všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách? (1,14). Modlitba je tedy zásadní činností rodící se církve, prostřednictvím níž získává od Pána svou jednotu a nechá se vést jeho vůlí, jak dokazuje rozhodnutí zvolit někoho, kdo zaujme místo po Jidášovi (srov. Sk 2,25).

Toto společenství se ocitlo na jednom místě, večeřadle, ráno o hebrejském svátku Letnic, svátku Smlouvy, který byl památkou událostí na Sinaji, kde Bůh skrze Mojžíše navrhnul Izraeli, aby se stal znamením jeho svatosti (srov. Ex 19). Podle knihy Exodus byla ona starobylá úmluva doprovázena děsivým projevem Pánovy moci: ?Hora Sinaj ? čteme tam ? byla celá zahalena v kouř jako dým z pece a celá hora se velmi třásla? (Ex 19,18). Prvky větru a ohně nacházíme opět o Letnicích Nového zákona, ale bez ozvěny strachu. Oheň měl podobu jazyků, které se usadily nad každým učedníkem, a všichni byli ?naplněni Duchem svatým? a v důsledku tohoto vylití ?začali mluvit cizími jazyky? (Sk 2,4). Jde o křest společenství ohněm v pravém a vlastním smyslu, o jakýsi nový druh stvoření. O Letnicích je církev ustanovena nikoli lidskou vůlí, ale mocí Ducha Božího. Okamžitě se stává zjevným, že tento Duch uvádí v život společenství, které je zároveň jediné a univerzální a překonává tak Babylonské prokletí (srov. Gn 11,7-9). Pouze Duch svatý, který vytváří jednotu lásky a vzájemného přijetí v různosti totiž může osvobodit lidstvo od neustálého pokušení pozemské vůle k moci, která chce všechno ovládnout a uniformovat.

?Societas Spiritus?, společnost Ducha: tak nazývá svatý Augustin církev ve svém kázání (71,19,32: PL 38,462). Ještě před ním však svatý Irenej formuloval pravdu, kterou bych rád připomněl: ?Kde je církev, tam je také Duch Boží, a kde je Duch Boží, tam je církev a veškerá milost, a Duch je pravda; vzdálit se od církve znamená odmítnout Ducha? a tím ?se vyloučit ze života? (Adv.Haer. III,24,1). Počínaje událostí Letnic zjevuje se plně toto sepětí Ducha Kristova a Jeho mystického Těla, to je církve. Rád bych se pozastavil u jednoho zvláštního aspektu působení Ducha svatého, totiž u propojení rozmanitosti a jednoty. Mluví o tom druhé čtení, když pojednává o harmonii různých charismat ve společenství téhož Ducha. Avšak už ve vyprávění Skutků, které jsme slyšeli, se toto propojení ukazuje s mimořádnou zřejmostí. V události Letnic se stává zjevným, že k církvi patří rozmanité jazyky a kultury, které se ve víře mohou vzájemně chápat a obohatit. Svatý Lukáš chce zřetelně předat základní myšlenku, totiž že již v samotném momentě zrodu je církev ?katolická?, univerzální. Mluví již od začátku všemi jazyky, protože evangelium, které je jí svěřeno je určeno všem národům, podle vůle a příkazu zmrtvýchvstalého Krista (srov. Mt 28,19). Církev, která se rodí o Letnicích, není v první řadě místním společenstvím - Jeruzalémskou církví ? nýbrž církví univerzální, která mluví jazyky všech národů. Z ní se později zrodí všechna další společenství v každé části světa, místní církve jsou všechny a vždycky uskutečněním jediné a jednotné Kristovy církve. Katolická církev proto není federací církví, ale jedinou skutečností: ontologická priorita patří univerzální církvi. Společenství, které by nebylo v tomto smyslu katolické, nebylo by ani církví.

V této souvislosti je třeba dodat další aspekt: teologickou vizi Skutků apoštolů, týkající se cesty církve z Jeruzaléma do Říma. Mezi národy, které byly přítomny v Jeruzalémě v den Letnic, jmenuje Lukáš také jedince, kteří ?připutovali z Říma? (Sk 2,10). V oné chvíli byl Řím ještě vzdálen a pro rodící se církev byl cizinou: byl symbolem pohanského světa jako takového. Avšak síla Ducha svatého povede kroky svědků ?až na konec země? (Sk 1,8), až do Říma. Kniha Skutků apoštolů se končí právě ve chvíli, kdy svatý Pavel prozřetelnostním rozhodnutím dojde do hlavního města impéria a hlásá tam evangelium (srov. Sk 28,30-31). Cesta Božího Slova, započatá v Jeruzalémě, tak dochází svého cíle, protože Řím představuje celý svět a ztělesňuje proto lukášovskou myšlenku katolicity. Uskutečnila se tak univerzální církev, katolická církev, která je pokračováním vyvoleného lidu, jehož dějiny a poslání si bere za své.

V tomto bodě nám Janovo evangelium na závěr nabízí slovo, které se velmi dobře shoduje s tajemstvím církve stvořené Duchem. Slovo, které vyšlo dvakrát z úst zmrtvýchvstalého Ježíše, když se ukázal mezi učedníky ve večeřadle večer o Velikonocích: ?Shalom ? pokoj vám!? (Jan 20,19.21). Výraz ?shalom? není jednoduchý pozdrav; je mnohem více: je to dar pokoje (srov. Jan 14,27) Ježíšem slíbeného a vydobytého za cenu krve, je to plod jeho vítězství v boji proti duchu zla. Je to tedy pokoj ?ne takový, jaký dává svět?, nýbrž takový, jaký může darovat jenom Bůh.

Na této slavnosti Ducha a církve chceme vzdát díky Bohu za to, že daroval svému lidu, jenž byl vyvolen a zformován uprostřed národů, nedocenitelný dar svého pokoje! Zároveň si znovu uvědomujeme odpovědnost církve být konstitutivním znamením a nástrojem Božího pokoje pro všechny národy. Snažil jsem se být nositelem tohoto poselství na své nedávné návštěvě v sídle OSN, kde jsem oslovil představitele všech národů. Nemá se přitom však myslet jenom na ony ?vrcholné události?. Církev uskutečňuje svou službu pokoji Kristově zejména svou řádnou přítomností a působením mezi lidmi, hlásáním evangelia a znameními lásky a milosrdenství, které ji provázejí (srov. Mk 16,20).

Mezi těmito znameními je třeba přirozeně zmínit hlavně svátost smíření, kterou vzkříšený Kristus ustanovil v téže chvíli, kdy obdaroval učedníky svým pokojem a svým Duchem. Jak jsme slyšeli v evangelním úryvku, Ježíš dechl na apoštoly a řekl: ?Přijměte Ducha svatého: komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou? (Jan 20,21-23). Jak důležitý a bohužel nedostatečně chápaný je dar smíření, který uklidňuje srdce! Kristův pokoj se šíří pouze prostřednictvím obnovených srdcí smířených mužů a žen, kteří se stali služebníky spravedlnosti a jsou ochotni šířit ve světě pokoj pouhou mocí pravdy, aniž by přistupovali na kompromisy se světskou mentalitou, protože svět nemůže dát Kristův pokoj: jenom tak může církev být kvasem onoho smíření, které přichází od Boha. Může to být pouze tehdy, zůstane-li chápavou vůči Duchu a bude-li dosvědčovat evangelium, pouze ponese-li kříž jako Ježíš a spolu s Ním. Právě toto dosvědčují světci a světice všech dob!

Ve světle tohoto Slova života, drazí bratři a sestry, ať se stane ještě vroucnější a intenzivnější naše modlitba, kterou dnes pozvedáme k Bohu v duchovním spojení s Pannou Marií. Naslouchající Panna, Matka církve kéž vyprosí našim společenstvím a všem křesťanům nové vylití Ducha svatého Těšitele. ?Emitte Spiritum tuum et creabuntur, et renovabis faciem terrae ? Sešli svého Ducha a všechno bude stvořeno a obnovíš tvář země?.
Amen.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie