VaticanNews.va

   24. 1. 2021

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.8768
Poslechem z webových stránek.5402
Četbou textů na webových stránkách.8256
Poslechem i četbou.5250


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Relikvie, ostatky a Světlo světa

Papežský telegram Bidenovi: Usilujte o autentickou spravedlnost a svobodu

Papež vyzval k modlitbě za jednotu křesťanů a bratrskému dialogu s Židy           


Cirkev cz Liturgie cz Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů NAVRCHOLU.cz
 
Svatý otec

 Promluvy 

9.6.2008 

Je historickou zásluhou křesťanství, že učí člověka soucitu

Benedikt XVI. na kongresu římské diecéze, Lateránská bazilika

Česká sekce RV

Drazí bratři a sestry,
Je to počtvrté, kdy mám to potěšení být s vámi na kongresu, na němž se každoročně shromažďují rozmanité oživující energie římské diecéze, aby vytyčila a poukázala na společné cíle naší pastorace. Srdečně zdravím každého z vás: biskupy, kněze, jáhny, řeholníky a řeholnice, zasvěcené osoby, laiky farních společenství, církevních sdružení a hnutí, rodiny, mladé, osoby, které jsou různými způsoby zapojeni v oblasti výchovy a vzdělávání.

Po třech letech, v nichž jsme věnovali pozornost rodině, jsme už předloni postavili do středu své pozornosti téma výchovy nových generací. Téma se týká především rodin, ale velmi bezprostředně také církve, škol a celé společnosti. Snažíme se tak odpovědět na onen ?nouzový stav? na poli výchovy, který je pro nás velkou a nevyhnutelnou výzvou. Cíl, který jsme si dali na příští pastorační rok a o kterém budeme uvažovat na tomto kongresu, se vztahuje opět k výchově v optice teologální naděje, která se živí vírou a důvěrou v Boha, jenž se v Ježíši Kristu zjevil jako pravý přítel člověka. ?Ježíš vstal z mrtvých: výchova k naději v modlitbě, skutcích a utrpení? bude tedy tématem dnešního večera. Zmrtvýchvstalý Ježíš je opravdu bezchybným základem, na kterém stojí naše víra a naše naděje. Je tomu tak od počátku, počínaje apoštoly, kteří byli přímými svědky jeho vzkříšení a hlásali jej světu. Je tomu tak dnes a bude tomu tak navždy. Jak píše apoštol Pavel v 15. kapitole prvního listu Korinťanům ?a jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je vaše víra? (v.14), ?máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí? (v.19). Opakuji vám to, co jsem řekl 19.října 2006 na církevní kongresu ve Veroně: ?Zmrtvýchvstání Krista je historickým faktem, jehož jsou apoštolé svědky a určitě ne tvůrci. Současně však není jednoduchým návratem do našeho pozemského života, ale je naopak tou největší ?mutací?, ke které kdy došlo, rozhodujícím ?skokem? do dimenze hluboce nového života, vstupem do zásadně odlišného řádu, který se týká především Ježíše z Nazareta, ale s Ním i nás, celé lidské rodiny, dějin a celého vesmíru?.

Ve světle zmrtvýchvstalého Ježíše tedy můžeme porozumět pravé dimenzi křesťanské víry, jako ?naději, která poměňuje a nese náš život? (Spe salvi, 10), osvobozuje nás z oněch nedorozumění a falešných alternativ, které během staletí omezily a oslabily rozpětí naší naděje. Naděje toho, kdo věří v Boha, který vzkřísil Ježíše z mrtvých se konkrétně a cele upíná k onomu štěstí a oné plné radosti, kterou my nazýváme život věčný, a právě takto odívá duši a proměňuje naši každodenní pozemskou existenci, dává nepomíjivou orientaci a smysl našim malým nadějím jakož i snahám, které vyvíjíme, abychom změnili a učinili méně nespravedlivým svět, v němž žijeme. Křesťanská naděje se zajisté týká analogicky osobně každého z nás, je věčnou nadějí našeho já a jeho života v tomto světě, ale je také nadějí komunitní, nadějí pro církev a celou lidskou rodinu, a ?naše naděje je ve své podstatě také nadějí pro druhé; jen tak je skutečnou nadějí také pro mne osobně? (ibid. 48).

V dnešní společnosti a kultuře a tudíž také v tomto našem milovaném městě Řím není snadné žít ve znamení křesťanské naděje. Z jedné strany totiž často převažují postoje nedůvěry, zklamání a rezignace, které protiřečí nejenom ?velké naději? víry, ale také oněm ?drobným nadějím?, které nám obvykle dodávají útěchu ve snaze dosáhnout cílů každodenního života. Rozšířil se totiž dojem, že Itálie, a Evropa vůbec, má ty nejlepší roky již za sebou a že nové generace čeká vratký a nejistý osud. Na druhé straně je očekávání velkých novot a zlepšení soustředěno na vědu a technologie, a tedy na síly a objevy člověka jakoby řešení problémů mohlo vzejít pouze z nich. Bylo by nesmyslné popírat nebo minimalizovat obrovský přínos věd a technologií k proměně světa a našich konkrétních životních podmínek, ale bylo by stejně krátkozraké ignorovat, že jejich pokrok klade do rukou člověka také propastné možnosti zla, a že v každém případě nejenom vědy a technologie mohou dát smysl našemu životu a naučit nás rozlišovat dobro od zla. Proto, jak jsem napsal ve Spe salvi, nikoli věda, ale láska spasí člověka. A platí to také pro oblast pozemskou a světskou (26).

Blížíme se tak k nejhlubšímu a rozhodujícímu důvodu slabosti naděje ve světě, v němž žijeme. Tento důvod v posledku není jiný než ten, na nějž poukázal apoštol Pavel křesťanům v Efezu, když jim připomněl, že před tím než poznali Krista, byli ?ve světě bez naděje a bez Boha? (Ef 2,12). Naše civilizace a naše kultura, ačkoli se setkaly s Kristem takřka před dvěma tisíci lety, byly by bez jeho přítomnosti, zvláště tady v Římě, k nerozpoznání. Přesto však inklinují příliš často k tomu, že dávají Boha do závorky, organizují osobní i sociální život bez Něho a mají rovněž za to, že o Bohu nelze nic poznat, nebo dokonce popírají jeho existenci. Je-li však Bůh ponechán stranou, pak žádná věc, která na nás opravdu doléhá, nemá své pevné určení, a všechny naše velké i drobné naděje se propadají do prázdna. Pro ?výchovu k naději?, jak jsme si to stanovili na tomto kongresu a pro celý pastorační rok, je tedy především nutné otevřít Bohu naše srdce, naši inteligenci a celý náš život, abychom byli Jeho věrohodnými svědky uprostřed našich bratří.

Na našich předchozích diecézních kongresech jsme přemýšleli o aktuálních příčinách krize na poli výchovy a o návrzích, které mohou sloužit k jejímu překonání. V minulých měsících, i v mém minulém listu o naléhavém poslání vychovávat, jsme se navíc do tohoto společného úkolu snažili zapojit celé město, zejména rodiny a školy. Není proto nutné vracet se k těmto aspektům. Podívejme se spíše na tom, jak konkrétně vychovávat k naději, a obraťme naši pozornost k některým ?místům? jejího praktického chápání a účinného uplatňování, jak jsem na ně již poukázal ve Spe salvi. Mezi tato místa patří nejprve modlitba, kterou se otevíráme a obracíme k Tomu, který je počátkem a základem naší naděje. Ten, kdo se modlí, není nikdy zcela sám, protože Bůh je jediný, kdo je v každé situaci a v jakékoli zkoušce vždycky s to ho vyslyšet a pomoci mu. Skrze vytrvalost v modlitbě Pán rozšiřuje naši touhu, otevírá naše nitro a uschopňuje nás přijmout Ho. Správný způsob modlitby je proto procesem vnitřního očišťování. Musíme se proto vystavit pohledu Boha, Bohu samotnému. Ve světle Boží tváře se zhroutí lži i přetvářky. Vystavit se modlitbou Boží tváři skutečně očišťuje, obnovuje nás, osvobozuje a skutečně otevírá nejenom k Bohu, ale také vůči bratřím. Je to tedy protiklad útěku od naší zodpovědnosti za bližní. Naopak, skrze modlitbu se učíme nechávat svět otevřený Bohu a stávat se pro druhé služebníky naděje.

Mluvíme-li totiž s Bohem, vidíme celé společenství církve, lidské společenství, všechny bratry a učíme se tak odpovědnosti za druhé a také naději, kterou nám Bůh pomáhá na naší cestě. Vychovávat k modlitbě, osvojit si ?umění modlitby? z úst božského Mistra, jako první učedníci, kteří jej prosili: ?Pane, nauč nás modlit se!? (Lk 11,1) je proto úkol podstatný.

Naučíme-li se modlitbě, naučíme se žít a musíme se vždy spolu s církví a s Pánem na cestě modlit lépe, abychom lépe žili.

Jak nám připomněl milovaný služebník Boží Jan Pavel II. v apoštolském listu Novo millenio ineunte ?naše křesťanská společenství se musí stát autentickými ?školami? modlitby, v nichž se setkání s Kristem nevyjadřuje pouze jako prosba o pomoc, ale též jako díkůvzdání, chvála, klanění, kontemplace, naslouchání, citové vzplanutí, až k opravdové ?zamilovanosti? (č.33): tak v nás křesťanská naděje poroste. A spolu s nadějí poroste láska k Bohu a k bližnímu.

V encyklice Spe salvi jsem napsal ?jakékoliv vážně míněné a správné lidské jednání je vlastně naděje, která se naplňuje? (n.35). Jako Ježíšovi učedníci se tedy radostně účastníme snahy učinit krásnějším, lidštějším a bratrštějším tvář tohoto našeho města a oživit tak jeho naději a radost spolupatřičnosti. Drazí bratři a sestry, právě pronikavé a rozšířené vědomí zel a problémů, které v sobě Řím nosí, probouzí vůli ke společnému úsilí. Je naším úkolem poskytnout náš specifický přínos, počínaje oním rozhodujícím článkem, jímž je výchova a formace lidské osoby, ale čelit přitom konstruktivním duchem také mnoha jiným konkrétním problémům, které často činí úmorným život těch, kdo v tomto městě bydlí. Usilujme zejména o prosazení kultury a sociálního uspořádání, jež bude příznivěji nakloněno rodině a životu a bude si vážit starších lidí, kterých je mezi obyvateli Říma velmi mnoho. Vynasnažme se dát odpověď oněm primárním potřebám jako je práce a domov zejména u mladých lidí. Sdílejme snahu učinit naše město bezpečnějším a ?obyvatelnějším?, ale přičiňme se, aby to platilo pro všechny, zejména pro ty nejchudší, a aby nebyl vylučován ten imigrant, který přichází mezi nás s úmyslem najít svůj životní prostor a respektovat naše zákony.

Necítím potřebu vyslovovat se konkrétněji k této problematice, kterou vy dobře znáte, protože ji denně žijete. Přeji si jen poněkud zdůraznit onen postoj a styl, které přijímá ten, kdo vkládá svou naději především v Boha. Je to na prvním místě postoj pokory, která si nečiní stálý nárok na úspěch nebo na schopnost vyřešit každý problém vlastními silami. Je to však také a z téhož důvodu postoj velké důvěry, houževnatosti a odvahy: věřící totiž ví, že přes všechny těžkosti a pády jsou jeho život, jeho konání a jeho dějiny střeženy nezničitelnou mocí lásky Boží, a že proto nikdy nejsou neplodné a zbavené smyslu. Musíme zajisté ?udělat všechno pro to, aby na světě bylo utrpení méně: zabránit ? pokud to jde ? utrpení nevinných, zmírnit bolesti, pomáhat při překonávání psychických utrpení? (Spe salvi, 36) a bylo skutečně dosaženo velkých pokroků, zejména v boji proti fyzické bolesti. Nemůžeme však bolest ze světa úplně eliminovat, protože není v naší moci vysušit její prameny: konečnost našeho bytí a moc zla a viny. Utrpení nevinných i psychická onemocnění mají ve světě skutečně rostoucí tendenci. Dnešní i pradávná lidská zkušenost, zejména zkušenost svatých a mučedníků potvrzuje velkou křesťanskou pravdu, že nikoli útěk před utrpením, ale schopnost přijmout soužení a uzrát v něm člověka uzdravuje, když nalézá jeho smysl skrze sjednocení s Kristem. Vztah k utrpení a k trpícím osobám proto určuje míru našeho lidství každého z nás jakož i společnosti, v níž žijeme. Křesťanské víře patří tato historická zásluha, že vzbuzuje v člověku nově a na hlubší rovině schopnost vnitřně sdílet utrpení druhého, takže už není ve svém utrpení sám, a také trpět z lásky k dobru, pravdě a spravedlnosti: toto všechno vysoce přesahuje naše síly, ale umožňuje to soucit Boha v Kristově utrpení z lásky k člověku.

Drazí bratři a sestry, vychovávejme se denně k naději, která zraje v utrpení. Jsme povoláni tak činit především, jsme-li sami stižení těžkou nemocí nebo nějakou těžkou zkouškou. Vyrůstejme však rovněž v naději skrze konkrétní pomoc a každodenní blízkost utrpení našich bližních, protože k ní se blížíme postojem lásky. A znovu se učíme nabízet Bohu, bohatému na milosrdenství, drobné námahy každodenní existence, když je pokorně zařadíme do velkého ?soucitu? Ježíšova, do onoho pokladu soucítění, kterého má lidský rod zapotřebí. Naděje věřících v Krista se však nemůže zastavit v tomto světě, ale je niterně orientována k plnému a věčnému společenství s Pánem. Proto jsem se ke konci své encykliky zastavil u Božího Soudu jako místa chápání a uplatňování naděje. Snažil jsem se tak představit lidstvu i kultuře naší doby blíže a srozumitelněji spásu, která je nám slíbena po smrti na onom světě, třebaže pravou a vlastní zkušenost onoho světa tady na zemi mít nemůžeme. Abychom vrátili výchově k naději její různé dimenze a její rozhodující motivaci, musíme my všichni, počínaje kněžími a katechisty, postavit do středu nabízené víry tuto velkou pravdu, která má svůj počátek v prvenství Ježíše Krista zmrtvýchvstalého (srov. 1 Kor 15,20-23).

Drazí bratři a sestry, končím tuto reflexi poděkováním každému z vás za velkodušnost a oddanost, s níž pracujete na Pánově vinici, a prosím vás, abyste ve svém nitru neustále střežili, živili a posilovali především modlitbou velký dar křesťanské naděje. Zvláště prosím vás mladé, kteří jste povoláni osvojit si tento dar ve svobodě a odpovědnosti, abyste skrze něj oživili budoucnost našeho milovaného města. Svěřuji Nejsvětější Panně Marii, Hvězdě naděje, každého z vás a celou římskou církev. Má modlitba, vroucí city a požehnání vás budou provázet tímto kongresem i nadcházejícím pastoračním rokem.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Promluvy

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
10.6.08 Benedikt XVI. na kongresu římské diecéze v Lateránské bazilice
5.6.06 Svatý otec zahájil třídenní konferenci římské diecéze



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2021 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Změna papežského programu

Papež: Mediální sdílení nikdy plně nenahradí očité svědectví

Papežská akademie pro život varuje před „vakcinačním nacionalismem“

Ctihodný Lejeune: Příklad vědecké poctivosti a osobní odvahy

Před svatyní uchovávající Archu úmluvy došlo k masakru

Arcibiskup Gallagher: Sílu zákona nesmíme nahradit zákonem síly

Papež kondoloval k úmrtí pomocného biskupa Mexika

Papežova předmluva ke knize nigerijské migranty: Vinu nesou ti, kdo si kupují ženské tělo

Vynesen rozsudek v kauze bývalého ředitele vatikánské banky

Arcibiskup Manaus děkuje papeži za dar na nákup kyslíkových bomb

Papež uznal heroické ctnosti profesora Lejeuna, objevitele příčiny Downova syndromu

Nesmyslná krutost, píše papež o atentátech v Bagdádu

 Nově na webu
Svatý otec: Modlitba za jednotu křesťanů

Publicistika: Eschatologie života

Publicistika: Jedinečná, vytoužená a velice milovaná

Rozhovory: Nadějí jsme zachráněni

Homilie: Obrácení

Archiv zpráv leden 21
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

Starší zprávy >

Náš tip

Patris corde

Bratrství se zrodilo z Kříže

Zveřejněna nová encyklika Fratelli tutti