VaticanNews.va

   16. 9. 2019

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.6041
Poslechem z webových stránek.3749
Četbou textů na webových stránkách.6056
Poslechem i četbou.3560


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Papež František o kritikách na jeho osobu

Zemřel otec Josef Koláček SJ

Cílem zednářství je likvidace křesťanské víry a morálky, říká bývalý zednář


Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů Návštěva papeže v České republice NAVRCHOLU.cz
 
Svatý otec

 Encykliky, exhortace 

7.7.2009 

Caritas in veritate - 3.kapitola

Česká sekce RV

TŘETÍ KAPITOLA
BRATRSTVÍ, EKONOMICKÝ ROZVOJ A OBČANSKÁ SPOLEČNOST

34. Láska v pravdě staví člověka před ohromující zkušenost daru. Dobročinnost je přítomná v jeho životě v mnoha formách, často nerozpoznaných v důsledku takové vize bytí, jež je zaměřena pouze na produkci a užitek. Lidská bytost je učiněna jako dar, který vyjadřuje a uskutečňuje jeho transcendentní dimenzi. Moderní člověk je někdy mylně přesvědčen, že je jediným autorem sebe samého, života svého i života společnosti. To je domněnka vyplývající ze sobecké uzavřenosti do sebe samého, jež má původ ? řečeno slovníkem víry ? v prvotním hříchu. Moudrost církve vždycky navrhovala, aby byl prvotní hřích brán v potaz také při interpretaci sociálních skutečností i při vytváření společnosti: ?Popírat, že člověk má poraněnou přirozenost, náchylnou ke zlu, je příčinou velkých omylů v oblasti výchovy, politiky, sociální činnosti a v oblasti mravní.?[85] Do seznamu oblastí, ve kterých se projevují zhoubné účinky hříchu, se již dlouhou dobu počítá také oblast ekonomie. Zřejmý důkaz toho máme také v našich časech. Přesvědčení o vlastní soběstačnosti a o schopnosti odstranit zlo v dějinách jenom vlastním přičiněním přivedla člověka k tomu, že spojuje štěstí a spásu s imanentními formami materiálního blahobytu a sociální činnosti. Přesvědčení o autonomii ekonomie, která nesmí přijímat vlivy morální povahy, zavedlo člověka ke zneužívání ekonomického nástroje dokonce ničivým způsobem. Toto přesvědčení dlouhodobě vedlo k ekonomickým, politickým a sociálním systémům, které pošlapávaly svobodu lidské osoby i sociálních útvarů a právě proto nebyly schopny zabezpečit jimi slibovanou spravedlnost. Tímto způsobem, jak jsem napsal ve své encyklice Spe salvi, se dějinám odnímá křesťanská naděje,[86] která je však mocným sociálním zdrojem ve službách integrálního lidského rozvoje hledaného ve svobodě a spravedlnosti. Naděje povzbuzuje rozum a dává mu sílu orientovat vůli.[87] Je přítomná již ve víře, která ji dokonce vzbuzuje. Láska v pravdě se jí živí a současně ji projevuje. Poněvadž je absolutně bezplatným Božím darem, vstupuje do našeho života jako něco nezaslouženého, co přesahuje každý zákon spravedlnosti. Dar svou povahou překračuje zásluhu a jeho pravidlem je přemíra. Předchází nás v samotné naší duši jako znamení Boží přítomnosti v nás i jeho očekávání ve vztahu k nám. Pravda, která stejně jako láska je darem, je větší než my, jak učí svatý Augustin.[88] Také pravda o nás samých a o našem osobním svědomí je nám především dána. V každém poznávacím procesu totiž pravda není vyprodukována, nýbrž vždycky je námi nalezena, nebo lépe řečeno obdržena. Stejně jako láska, která ?se nerodí z přemýšlení, ani z rozhodnutí, nýbrž se v jistém slova smyslu lidské bytosti ukládá?.[89]
Protože láska je darem, který obdrželi všichni, je vskutku silou, která utváří společenství, sjednocuje lidi způsobem, v němž neexistují bariéry, ani hranice. Společenství lidí může být vytvářeno námi samotnými, ale nebude moci nikdy být společenstvím plně bratrským, ani nebude vedeno k překročení hranic, totiž k tomu stát se pouze svými silami společenstvím opravdu univerzálním; jednota lidského rodu, bratrské společenství přesahující každé rozdělení se rodí svoláním slova Boha-Lásky. Abychom se vyrovnali s touto rozhodující otázkou, musíme na jedné straně upřesnit to, že logika daru nevylučuje spravedlnost a nestaví se proti ní druhotně a zvnějšku, a na druhé straně to, že ekonomický, sociální a politický rozvoj, má-li být autenticky lidský, potřebuje prostor pro princip dobročinnosti jakožto výraz bratrství.

35. Pokud existuje vzájemná a všeobecná důvěra, trh je ekonomickou institucí umožňující setkání lidských osob jakožto ekonomických činitelů, kteří užívají smlouvu jako pravidlo svých vztahů a kteří si mezi sebou vyměňují směnitelná zboží a služby, aby uspokojily své potřeby a/nebo touhy. Trh je podřízen principům takzvané komutativní spravedlnosti, která řídí právě vztahy dávání a přijímání mezi rovnocennými partnery. Sociální učení církve však nikdy nepřestalo zdůrazňovat význam spravedlnosti distributivní a spravedlnosti sociální pro samotnou tržní ekonomiku, a to nejenom proto, že tržní ekonomika je součástí širšího sociálního a politického propojení, ale také kvůli soustavě vztahů, v nichž se uskutečňuje. Trh ponechaný pouhému principu ekvivalence hodnot směňovaného zboží nedokáže vyprodukovat takovou sociální soudržnost, kterou má sám zapotřebí, aby fungoval dobře. Bez forem solidarity uvnitř trhu a bez vzájemné důvěry nemůže trh plně vykonávat svou ekonomickou funkci. Tato důvěra se dnes na mezinárodní úrovni ztratila a ztráta důvěry je ztrátou závažnou.
Proto Pavel VI. v encyklice Populorum progressio správně zdůraznil skutečnost, že samotný ekonomický systém by všeobecným praktikováním spravedlnosti získal, neboť první kdo by měl prospěch z rozvoje chudých zemí by byly země bohaté.[90] Podle papeže se nejedná jenom o nápravu dysfunkcí prostřednictvím poskytované pomoci. Chudé netřeba chápat jako ?břímě?,[91] nýbrž jako zdroj i z čistě ekonomického hlediska. Nicméně je třeba považovat za mylnou takovou teorii, podle níž tržní ekonomika strukturálně potřebuje určitou kvótu chudoby a zaostalosti, aby mohla fungovat co nejlépe. Zájmem trhu je prosazovat emancipaci, ale aby tomu tak opravdu bylo, nemůže spoléhat jenom sám na sebe, protože trh není s to sám vyprodukovat to, co překračuje jeho možnosti. Musí čerpat morální sílu z jiných subjektů, které jsou schopny ji vytvářet.

36. Ekonomická činnost nemůže vyřešit všechny sociální problémy pomocí jednoduchého rozšíření tržní logiky. Musí být zaměřena na dosahování obecného dobra, o které se má starat také a především politická obec. Proto je třeba mít na paměti, že příčina velkých nevyvážeností tkví v oddělování ekonomické činnosti, jíž by měla náležet pouze produkce bohatství, od politické činnosti, jíž by pak mělo příslušet uplatňování spravedlnosti pomocí přerozdělování.
Církev vždycky měla za to, že ekonomickou činnost nelze považovat za antisociální. Trh není a sám o sobě se tedy nemá stávat místem převahy silnějšího nad slabším. Společnost se nemá před trhem chránit jako by jeho rozvoj přinášel ipso facto smrt autenticky lidských vztahů. Zajisté je pravdou, že trh může být orientován negativně. Ne však proto, že taková je jeho povaha, ale protože jej určitá ideologie může zavádět tímto směrem. Netřeba totiž zapomínat, že trh neexistuje v čirém stavu. Nabývá svých forem z kulturních konfigurací, které jej specifikují a orientují. Ekonomika a finance jakožto nástroje totiž mohou být užívány špatně, když ten, kdo je spravuje sleduje pouze sobecké cíle. Takto je možné dospět k tomu, že nástroje samy o sobě dobré, se změní na nástroje škodlivé. Je to však zatemněný rozum člověka, který vyvolává tyto následky, nikoli nástroj sám o sobě. Nelze tedy volat k odpovědnosti nástroj, nýbrž člověka, jeho mravní svědomí a jeho osobní a sociální odpovědnost.
Sociální učení církve chápe trh a jeho vztah ke společnosti zcela odlišným způsobem než výše zmíněná pojetí. Má za to, že autenticky lidské vztahy, přátelství a společenskost, solidarita a vzájemnost se mohou žít i v rámci ekonomické činnosti a nikoli pouze mimo ni nebo ?po? ní. Ekonomická sféra není ani eticky neutrální ani svou povahou nelidská a antisociální. Náleží k činnosti člověka a právě proto, že je lidská, musí být strukturována a institucionalizována eticky.
Velká výzva, před níž stojíme a jež vyvstala z problematiky rozvoje v této době globalizace a stala se ještě naléhavější v důsledku ekonomicko-finanční krize, spočívá v tom, aby se prokázalo na rovině myšlení i jednání, že nejenom pouhé tradiční principy sociální etiky, jako je transparentnost, poctivost a odpovědnost, nelze přehlížet nebo omezovat, ale že v tržních vztazích mohou a mají mít své místo v normální ekonomické činnosti také princip dobročinnosti a logika daru jakožto výraz bratrství. Jde o požadavek člověka v nynější době, ale také o požadavek samotné ekonomické logiky. Jde o požadavek lásky a zároveň i pravdy.

37. Sociální učení církve vždycky tvrdilo, že spravedlnost má vztah ke všem fázím ekonomické činnosti, protože má vždycky co do činění s člověkem a jeho požadavky. Nacházení zdrojů, financování, výroba, spotřeba a všechny další fáze ekonomického cyklu mají nevyhnutelné morální implikace. Každé ekonomické rozhodnutí tak má důsledek morální povahy. To všechno potvrzují také sociální vědy i tendence soudobé ekonomie. Před časem bylo možná myslitelné nejprve svěřit ekonomice vytváření bohatství a potom přidělit politice úkol jeho rozdělování. Dnes se to všechno jeví jako obtížnější, vzhledem k tomu, že ekonomické aktivity nejsou uzavřeny na omezeném území, přičemž autorita vlád je nadále pouze lokální. Požadavky spravedlnosti se proto musí respektovat již od počátku ekonomického procesu a nikoli až potom nebo jen okrajově. Za tímto účelem je třeba, aby se na trhu otevřel prostor pro ekonomické aktivity realizované subjekty, které se svobodně rozhodly utvářet vlastní jednání podle principů odlišných od zásad pouhého zisku, avšak bez toho, že by se tím zříkaly vytváření ekonomické hodnoty. Mnohé řeholní či laické výrazy ekonomiky, které čerpají z charismat, dokazují, že je to konkrétně možné.
Ekonomika v době globalizace pociťuje následky konkurenčních modelů spojených se vzájemně velmi odlišnými kulturami. Ekonomicko-podnikatelské jednání, které z toho plyne, nalézá styčný bod převážně v respektování komutativní spravedlnosti. Ekonomický život samozřejmě potřebuje kontrakt, aby uspořádal směnné vztahy mezi ekvivalentními hodnotami. Potřebuje však rovněž spravedlivé zákony a formy přerozdělování řízené politikou a kromě toho skutky, které by mu vtiskly ducha daru. Ekonomika v době globalizace patrně favorizuje první logiku, tedy logiku smluvní směny, ale přímo či nepřímo dokazuje, že má zapotřebí také ostatní dvě, tedy politickou logiku i logiku daru bez oplátky.

38. Můj předchůdce Jan Pavel II. naznačil tuto problematiku, když v encyklice Centesimus annus poukázal na nezbytnost systému ze tří subjektů: trhu, státu a občanské společnosti.[92] V občanské společnosti objevil tu nejvlastnější oblast ekonomiky dobročinnosti a bratrství, ale neměl v úmyslu upírat ji ostatním dvěma oblastem. Dnes můžeme říci, že ekonomický život musí být chápán jako vícedimenzionální realita: různou měrou a specifickými způsoby musí všude být přítomen aspekt bratrské vzájemnosti. V době globalizace nemůže ekonomická činnost přehlížet nezištnost, která rozsévá a živí solidaritu a odpovědnost za spravedlnost a obecné dobro v jejích různých subjektech a aktérech. V posledku jde o konkrétní a hlubokou formu ekonomické demokracie. Solidarita znamená v první řadě pocit odpovědnosti všech za všechny[93] a nemůže být proto delegována pouze na stát. Zatímco kdysi bylo možné se domnívat, že nejprve je zapotřebí usilovat o spravedlnost a že dobročinnost přichází později jako doplněk, dnes je třeba říci, že bez dobročinnosti nelze uskutečnit ani spravedlnost. Je proto zapotřebí trhu, na kterém budou moci svobodně působit za podmínky rovných příležitostí podniky, které sledují institucionálně odlišné cíle. Vedle soukromých podniků orientovaných na zisk a veřejných podniků různého typů musí mít možnost zařazení a vyjádření i takové výrobní organizace, které sledují cíle sociální a vzájemné pomoci. Z jejich vzájemné konfrontace na trhu lze očekávat určitý druh prokřížení podnikatelského jednání a tedy vnímavou pozornost pro zcivilizování ekonomiky. Láska v pravdě v tomto případě znamená, že je třeba dát formu a organizaci takovým ekonomickým iniciativám, které, aniž by odmítaly zisk, mají v úmyslu překračovat logiku směny ekvivalentů i logiku zisku jakožto cíle o sobě.

39. Pavel VI. v encyklice Populorum progressio žádal přizpůsobení modelu tržní ekonomiky tak, aby byla schopna zahrnout alespoň v náznaku všechny lidi a nikoli pouze ty, kteří jsou náležitě vybaveni. Žádal, aby se na trhu dal prostor jak dimenzi nabývání, tak formě vyjadřování, neboť ?všichni mají co dávat i přijímat?.[94] Rozšířil tak na univerzální rovinu stejné požadavky a očekávání, jež byly obsaženy v encyklice Rerum novarum, napsané v době průmyslové revoluce, když byla poprvé vyslovena na svou dobu jistě velmi pokroková myšlenka, že společenský řád potřebuje pro své udržení také státní redistribuční zásah. Tato vize ? kromě toho, že se nachází v krizi v důsledku procesů otevření trhů a společností ? se dnes jeví pro uspokojení požadavků plně lidské ekonomiky jako neúplná. To, co sociální učení církve vždycky hlásalo, počínaje jeho vizí člověka a společnosti, se dnes požaduje i kvůli charakteristickým silám globalizace.
Pokud jde o logiku trhu a logiku státu, shodují se na pokračující monopolizaci vzájemných zón vlivu; ve vztazích mezi občany postupně mizí solidarita, účast a náklonnost, dobročinnost, která se liší od postoje dám, abych měl, jež je vlastní logice směny, i od postoje dám z povinnosti, tedy od logiky veřejného chování uloženého státními zákony. Překonání zaostalosti vyžaduje úsilí nejenom o zlepšování transakcí založených na směně, nejenom o proměnu asistenčních struktur veřejné povahy, ale zejména úsilí o postupnou otevřenost těm formám ekonomické činnosti, jež je v celosvětovém měřítku charakterizovaná kvótami dobročinnosti a sdílení. Výlučnost dvojčlenu trh-stát ničí sociabilitu, zatímco solidární ekonomické formy, které nacházejí svůj nejlepší prostor v občanské společnosti, ale neomezují se pouze na ni, sociabilitu vytvářejí. Trh dobročinnosti neexistuje a dobročinné postoje nelze vymáhat prostřednictvím zákonů. Přece však trh i politika potřebují lidi, otevřené vzájemnému obdarovávání.

40. Současný mezinárodní ekonomický vývoj, charakterizovaný závažnými deformacemi a dysfunkcemi, si vyžaduje hluboké změny také ve způsobu pojetí podniku. Staré způsoby podnikání zanikají, ale další se slibně začínají objevovat na horizontu. Jedním z největších rizik ovšem je, že podnikání bude uspokojovat výlučně ty, kteří do něho investují, což by vedlo k tomu, že by byl omezen jeho sociální význam. Stále méně podniků, kvůli růstu jejich dimenzí a potřebě stále většího kapitálu, bývá řízeno jedním stabilním podnikatelem, který se cítí být zodpovědný nejenom krátkodobě, ale i dlouhodobě za průběh a výsledky svého podnikání, a stále méně jich přísluší k jednomu jedinému území. Kromě toho takzvané přemísťování výrobní činnosti může oslabit u podnikatele smysl pro zodpovědnost ve vztahu k nositelům zájmů, jimiž jsou pracující, dodavatelé, spotřebitelé, přirozené okolí i širší okolní společnost, což se děje ku prospěchu akcionářů, kteří nejsou vázáni k nějakému specifickému prostoru a těší se proto mimořádné mobilitě. Mezinárodní kapitálový trh totiž dnes nabízí velkou svobodu pro činnost. Je však také pravdou, že se rozšiřuje vědomí nezbytné ?sociální odpovědnosti? podniku. Třebaže etická pojetí, jimiž se dnes řídí diskuse o sociální odpovědnosti podniku, nejsou podle perspektivy sociálního učení církve vždy přijatelná, stále více se šíří přesvědčení, že řízení podniku nemůže počítat jenom se zájmy samotných vlastníků, ale také se všemi ostatními kategoriemi subjektů, které přispívají k životu podniku: pracující, zákazníci, dodavatelé různých faktorů produkce, cílová skupina. V posledních letech vznikla nová kosmopolitní třída manažerů, kteří se často řídí jenom instrukcemi nových hlavních akcionářů, jimiž jsou většinou anonymní fondy a kteří fakticky určují jejich odměny. Proti nim však stojí mnozí podnikatelé, kteří si pomocí analýz dlouhodobého výhledu stále více uvědomují hluboká pouta, která jejich podnik váže k území či územím, na nichž působí. Pavel VI. vyzýval k serióznímu posouzení škod, které může přinášet vlastní zemi přesun kapitálu do zahraničí za výlučně osobním zájmem.[95] Jan Pavel II. upozorňoval, že investování má - kromě ekonomického vždycky i morální význam.[96] Je třeba zdůraznit, že to všechno platí také dnes, navzdory tomu, že kapitálový trh byl silně liberalizován a moderní technologická mentalita může svádět k myšlence, že investování je záležitostí pouze technickou a nikoli také lidskou a etickou. Nelze popírat, že určitý kapitál může vytvářet dobro, je-li investován v zahraničí spíše než ve vlasti. Musí však zůstat zachovány i závazky spravedlnosti s ohledem na to, jak daný kapitál vznikl a jaké škody to způsobí lidem, nebude-li využit v místech, kde vznikl.[97] Je třeba se vyhnout tomu, aby motivy využití finančních zdrojů byly spekulativní a podléhalo se tak pokušení hledat jenom krátkodobý zisk, namísto dlouhodobé udržitelnosti podniku, jeho spolehlivé služby reálné ekonomice a pozornosti k vhodnému a odpovídajícímu posílení ekonomických iniciativ také v zemích, které potřebují rozvoj. Není ani důvod, proč popírat delokalizaci; pokud zahrnuje investice i formaci, může populaci přijímající země prospět. Práce a technické znalosti jsou univerzální potřebou. Avšak není dovolené přemísťovat výrobu pouze za účelem využití mimořádně příznivých podmínek nebo v horším případě kvůli vykořisťování, aniž by se opravdu pomohlo ke vzniku silného výrobního a sociálního systému v místní společnosti, jenž je nezbytným faktorem stabilního rozvoje.

41. V kontextu tohoto tématu je užitečné poznamenat, že podnikavost má a musí stále více nabývat polyvalentního významu. Přetrvávající převaha dvojčlenu trh-stát nás naučila vidět výlučně soukromého podnikatele kapitalistického typu na jedné straně a státního manažera na straně druhé. Podnikavost je však ve skutečnosti třeba chápat mnohem členitěji. Vyplývá to z řady důvodů, které přesahují ekonomiku. Podnikavost má význam nejprve lidský a až pak odborný.[98] Je vepsána do každé práce, chápané jako actus personae - činnost osoby,[99] pročež je dobré, aby každému pracujícímu byla nabídnuta možnost poskytnout svůj vlastní přínos, aby on sám ?cítil možnost, že ... zároveň uvědoměle pracuje ?na svém??.[100] Ne náhodou Pavel VI. učil, že ?každý, kdo pracuje, tvoří něco nového?.[101] Právě kvůli odpovědi na požadavky a důstojnost těch, kdo pracují, a na potřeby společnosti, existují různé typy podnikání, daleko za hranicí pouhého rozdělení na ?soukromé? a ?veřejné?. Každé z nich vyžaduje a vyjadřuje specifickou podnikatelskou schopnost. S cílem uskutečňovat ekonomiku, která v blízké budoucnosti dokáže vstoupit do služeb národního a světového obecného dobra, je vhodné brát v úvahu tento rozšířený význam podnikavosti. Toto širší pojetí usnadňuje výměnu a vzájemnou formaci mezi různými typologiemi podnikavosti a přesunu kompetencí z neziskového do ziskového sektoru a naopak, z veřejného sektoru do občanské společnosti, z rozvinutých ekonomik do ekonomik rozvojových zemí.
Také ?politická autorita? má polyvalentní význam, který nemůže být opomíjen při počínající realizaci nového ekonomicko-výrobního řádu, jenž je sociálně odpovědný a je na míru člověka. Tak jako se má pěstovat diferencovaná podnikavost na rovině světové, tak je třeba posilovat i rozvrstvenou politickou autoritu aktivující se na více rovinách. Integrovaná ekonomika našich dnů nevylučuje roli států, ale spíše zavazuje vlády k těsnější vzájemné spolupráci. Důvody moudrosti a rozvážnosti vedou k tomu, že se nemá příliš ukvapeně hlásat konec státu. S ohledem na řešení současné krize se zdá, že jeho role bude narůstat a že znovu získá mnohé ze svých kompetencí. Existují pak země, v nichž je budování nebo rekonstrukce státu i nadále klíčovým prvkem jejich rozvoje. Mezinárodní pomoc právě v rámci plánu solidarity směřujícího k řešení současných ekonomických problémů by měla spíše podpořit upevnění ústavních, právních a administrativních systémů v zemích, které se těmto pozitivům dosud netěší. Vedle ekonomické pomoci musí být poskytována i taková, která posiluje záruky, jež jsou vlastní právnímu státu: systém veřejného pořádku a účinného vězeňství při respektování lidských práv; opravdu demokratické instituce. Není nezbytné, aby měl stát charakteristiky všude totožné; poskytovaná podpora slabým ústavním systémům za účelem jejich posílení, může být kromě státních docela dobře provázena rozvojem jiných politických subjektů kulturní, sociální, teritoriální či náboženské povahy. Členění politické autority na místní teritoriální úroveň, na úroveň národní a mezinárodní občanské společnosti a na úroveň nadnárodních a světových společenství je mimo jiné jednou z hlavních cest k dosažení schopnosti řídit ekonomickou globalizaci. Je to také způsob, jak se vyhnout tomu, aby podkopala základy demokracie.

42. Někdy se v souvislosti s globalizací vyskytují fatalistické postoje, jakoby probíhající vývoj byl způsobován anonymními neosobními silami a strukturami nezávislými na lidské vůli.[102] Je dobré v této věci připomenout , že globalizaci je třeba zajisté chápat jako sociálně-ekonomický proces, ale to není jediná její dimenze. Pod viditelným procesem je situace lidstva, které se stává stále více globalizovaným; je tvořeno osobami a národy, jimž má tento proces být k užitku a k rozvoji,[103] a to přijetím odpovídajících odpovědností jak jednotlivci, tak společenstvími. Překračování hranic není jenom materiálním faktem, ale ve svých příčinách i účincích také kulturním. Je-li globalizace vykládána deterministicky, ztrácejí se kritéria pro její hodnocení a její usměrňování. Je lidskou realitou a může mít spoustu různých kulturních ukazatelů, pro něž je třeba uplatňovat rozlišování. Pravda o globalizaci jakožto procesu a její základní etické kritérium jsou dány jednotou lidské rodiny a jejím rozvojem v dobru. Je proto třeba ustavičně se zasazovat o upřednostňování personalistické a ?komunitární? kulturní orientace procesu celoplanetární integrace, otevřené k transcedenci.
I přes některé své kulturní dimenze, které netřeba popírat, ale ani absolutizovat, ?globalizace a priori není ani dobrá, ani špatná. Bude tím, co z ní lidé učiní?.[104] Nemáme být jejími oběťmi, ale protagonisty, a postupovat s rozumností, vedeni láskou a pravdou. Slepě jí odporovat by byl mylný postoj a předsudek, který by vedl k ignorování procesu vyznačujícího se také pozitivními aspekty, a riskovali bychom, že tak ztratíme velkou příležitosti začlenit se do mnoha možností rozvoje, které nabízí. Vhodně pojaté a řízené procesy globalizace nabízejí možnost velké redistribuce bohatství na celoplanetární úrovni, k čemuž v minulosti nikdy nedocházelo; pokud by byly řízeny špatně, mohou naopak vést k růstu chudoby a nerovností a mohou vyvolat i celosvětovou krizi. Je třeba korigovat dysfunkce někdy i závažné - které zavádějí nová rozdělení mezi národy i uvnitř národů, a přičinit se, aby redistribuce bohatství neprobíhala zároveň s redistribucí chudoby či dokonce jejím nárůstem, čehož by bylo možno se obávat při špatném řízení současné situace v tomto ohledu. Dlouhou dobu se myslelo, že chudé populace by měly zůstat připoutány k předem určenému stadiu rozvoje a měly by se spokojit s filantropií rozvinutých národů. Proti této mentalitě vystoupil Pavel VI. v encyklice Populorum progressio. Materiální síly použitelné k vymanění oněch populací z bídy jsou dnes potenciálně větší než tehdy, ale byly využívány převážně jen národy rozvinutých zemí, které mohly lépe zužitkovat proces liberalizace pohybu kapitálu a práce. Rozšíření sféry blahobytu na světové úrovni se tedy nesmí brzdit sobeckými či protekcionistickými projekty a jednostrannými zájmy. Zapojení perspektivních nebo rozvojových zemí dnes umožní lépe se vyrovnat s krizí. Přechod obsažený v procesu globalizace představuje velké těžkosti a velká nebezpečí, která budou moci být překonána jedině tehdy, dokážeme-li vzít na vědomí antropologickou a etickou duši, jež z hloubi pohání samotnou globalizaci k cílům solidární humanizace. Bohužel, tato duše je často překrývána a potlačována eticko-kulturními perspektivami individualistického a utilitaristického ražení. Globalizace je vícedimenzionální a polyvalentní fenomén, který vyžaduje uchopení v různosti a v jednotě všech svých dimenzí, včetně teologické. To umožní žít a orientovat globalizaci lidstva v kategoriích vztahovosti, společenství a sdílení.

POKRAČOVÁNÍ ZDE


[85] Katechismus katolické církve, 407. Viz také Jan Pavel II., Centesimus annus, 25.

[86] Srov. Benedikt XVI., Spe salvi, 17.

[87] Srov. Benedikt XVI., Spe salvi, 23.

[88] Svatý Augustin podává tuto nauku podrobně v dialogu o svobodné volbě (De libero arbitrio II 3,8,27). Ukazuje na existenci ?vnitřního smyslu? v lidské duši. Tento smysl spočívá v úkonu, který se koná mimo normální funkce rozumu, nereflektovaném a jakoby instinktivním úkonu, kterým rozum, když si uvědomí svou pomíjivost a omylnost, připouští, že nad ním existuje něco věčného, absolutně pravdivého a jistého. Jméno, které svatý Augustin dává této vnitřní pravdě, je někdy Bůh, (Confessioni 10,24,35; 12,25,35; De libero arbitrio II 3,8,27), častěji Kristus (De magistro 11,38; Confessioni 7,18,24; 11,2,4).

[89] Benedikt XVI., Deus caritas est, 3.

[90] Srov. Pavel VI., Populorum progressio, 49.

[91] Jan Pavel II., Centsimus annus, 28.

[92] Srov. Jan Pavel II., Centesimus annus, 35.

[93] Srov. Jan Pavel II., Sollicitudo rei socialis, 38.

[94] Pavel VI., Populorum progressio, 44.

[95] Srov. Pavel VI., Populorum progressio, 24.

[96] Srov. Jan Pavel II. Centesimus annus, 36.

[97] Srov. Pavel VI., Populorum progressio, 24.

[98] Srov. Jan Pavel II. Centesimus annus, 32; Pavel VI., Populorum progressio, 25.

[99] Jan Pavel II., Laborem exercens, 24.

[100] Jan Pavel II., Laborem exercens, 15.

[101] Pavel VI., Populorum progressio, 27.

[102] Srov. Kongregace pro nauku víry, Libertatis conscientia, 74.

[103] Srov. Jan Pavel II., Interview katolickému deníku La Croix z 20.srpna 1997.

[104] Jan Pavel II., Promluva k Papežské akademii sociálních věd, 27.dubna 2001.



Další články z podrubriky Encykliky, exhortace

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
25.6.10 7. ročník mezinárodního sympozia univerzitních profesorů o Caritas in veritate
29.8.09 68 evangelických intelektuálů vyzývá své souvěrce k četbě poslední encykliky
16.7.09 Italský prezident chválí novou encykliku
11.7.09 Benediktu XVI. by měli udělit Nobelovu cenu za ekonomii
9.7.09 Encyklika může být vodítkem pro summit G8



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2019 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Záznam aktuálního pořadu

Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Papež: Jak porazit zlo? Přijetím odpuštění

Papež: Z odvážné pokory toho, kdo nelže sám sobě, se rodí pokoj

Papež k charismatikům: Hukot Ducha svatého se rodí ze ztišení

Papež k východním katolickým biskupům: Pán se nebude ptát na vaše jurisdikce

Bartoloměj: „Dar Petrových relikvií je klíčovým krokem směrem k jednotě“

Hledat Boha a nechat se hledat Bohem, definoval papež augustiniánské charisma

Nové a odvážné kroky k plnému společenství, píše František Bartolomějovi

Papež ve dnech 19. – 26.11. navštíví Thajsko a Japonsko

Papežův vzkaz mladým z venezuelské Katolické akce

František k biskupům: Nechtějte se utvrzovat od těch, které máte utvrzovat vy

Papež k bosým augustiniánům: Kořeny a tradice jsou zárukou budoucnosti

Svatý otec svolává summit o globální výchově

 Nově na webu
Svatý otec: Bůh zachraňuje nabídkou, nikoli nařízením

Publicistika: Otec Koláček zprostředkovával pocit spojení se srdcem katolické církve

Publicistika: Bez průtahů a zbytečných řečí

Rozhovory: Přípona –ismus většinou nevěstí nic dobrého

Homilie: „Opovržený, opuštěný od lidí“ (Iz  52,2-3)

Archiv zpráv září 19
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
30      

Starší zprávy >

Náš tip

Mystikou společného „my“ překonáme osvícenskou logiku

Lidské bratrství

Nemůžeme si dovolit uprostřed soužení ztrácet víru