VaticanNews.va

   17. 7. 2019

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.5878
Poslechem z webových stránek.3682
Četbou textů na webových stránkách.5910
Poslechem i četbou.3483


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Vincent Lambert zemřel. Svatý stolec: Jediným Pánem života je Bůh, nepřistupujme na skartační kulturu

Oba hroby na Německém hřbitově jsou prázdné

Případ Emanuely Orlandi. Vatikán nechal otevřít dva hroby na německém hřbitově.


Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů Návštěva papeže v České republice NAVRCHOLU.cz
 
Svatý otec

 Encykliky, exhortace 

11.11.2010 

Verbum Domini - 1.část, první a druhý díl

Apoštolská exhortace Benedikta XVI. - č. 6 - 28.

Česká sekce RV

PRVNÍ ČÁST:

VERBUM DEI

Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh...Slovo se stalo tělem“ (Jan 1,1.14)

BŮH, KTERÝ OSLOVUJE

Bůh v dialogu

6. Novost biblického zjevení spočívá v tom, že se Bůh dává poznat v dialogu, který s námi chce vést.[14] Dei Verbum předložilo tento fakt a tvrdí, že neviditelný Bůh „oslovuje ze své veliké lásky lidi jako přátele a stýká se s nimi, aby je pozval a přijal do svého společenství“.[15] Naše chápání poselství prologu svatého Jana by však nebylo dostatečné, kdybychom se zastavili u konstatace, že Bůh se nám laskavě sdílí. Slovo Boží, skrze něž „všechno bylo stvořeno“ (Jan 1,3) a které „se stalo tělem“ (Jan 1,14), je tím, které je „na počátku“ (Jan 1,1). Povšimneme-li si tady narážky na začátek knihy Geneze (srov. Gen 1,1), ocitneme se tváří v tvář počátku absolutní povahy, který nám podává zprávu o vnitřním životě Boha. Janovský prolog nás staví před fakt, že Logos je skutečně odevždy a vždycky je Bohem. Nikdy tedy v Bohu nebyl čas, kdy by neexistoval Logos. Slovo existuje před stvořením. Proto je v srdci božského života společenství, absolutní dar. „Bůh je láska“ (1 Jan 4,16), řekne na jiném místě tentýž apoštol, aby tak poukázal na „křesťanský obraz Boha, a také z toho vyplývající obraz člověka i jeho životní cesty.“[16] Bůh se nám dává poznat jako tajemství nekonečné lásky, ve kterém Otec od věčnosti vyjadřuje své Slovo v Duchu svatém. Proto nám Slovo, které je od počátku u Boha a je Bohem, zjevuje Boha samého v dialogu mezi božskými Osobami a zve nás k účasti na něm. Jsme učiněni k obrazu a podobě Boha lásky a proto můžeme rozumět sami sobě pouze přijetím Slova a chápáním, které způsobuje Duch svatý. Ve světle zjevení uskutečněného božským Slovem se definitivně objasňuje záhada lidské situace.

Analogie Slova Božího

7. Z těchto úvah, které plynou z meditace o křesťanském tajemství, vyjádřeném v Janově prologu, je nezbytné vyzvednout nyní to, co prohlásili synodální otcové ve vztahu k různým způsobům užití výrazu „Boží Slovo“. Hovořilo se právem o symfonii Slova, jediného Slova, které se vyjadřuje různými způsoby: „vícehlasý zpěv“.[17] Synodální otcové hovořili v této souvislosti o analogickém úzu lidského jazyka ve vztahu k Božímu Slovu. Tento výraz se totiž jednak týká sdělení, které činí Bůh o sobě samém, a jednak přijímá odlišné významy, které je třeba pozorně brát do úvahy a usouvztažnit je jak z hlediska teologické reflexe, tak pastoračního užití. Janův prolog nám jasně ukazuje, že Logos původně znamená věčné Slovo, totiž jednorozeného Syna zrozeného z Otce přede všemi věky a s ním soupodstatného: Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. Avšak totéž Slovo, tvrdí svatý Jan, „se stalo tělem“ (Jan 1,14); proto je Ježíš Kristus, narozený z Panny Marie, skutečně Slovem Božím, který je soupodstatný s námi. Výraz „Slovo Boží“ zde proto indikuje osobu Ježíše Krista, věčného Otcova Syna, učiněného člověkem.
Stojí-li ve středu božského zjevení událost Krista, je třeba také uznat, že samotné stvoření, liber naturae, je také podstatnou součástí této vícehlasé symfonie, kterou se vyjadřuje jediné Slovo. Zároveň vyznáváme, že Bůh sdělil své Slovo v dějinách spásy, nechal slyšet svůj hlas; mocí Ducha „mluvil ústy proroků“.[18] Božské Slovo se proto vyjadřuje celými dějinami spásy a jeho plnost je v tajemství vtělení, smrti a vzkříšení Božího Syna. Boží Slovo dále hlásají apoštolové v poslušnosti příkazu Zmrtvýchvstalého Ježíše: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu stvoření“ (Mk 16,15). Boží Slovo je tedy předáváno živou tradicí církve. Dosvědčené a inspirované Boží Slovo je nakonec Písmo svaté, Starý a Nový zákon. To vše nám umožňuje chápat, proč v církvi hluboce ctíme Písmo svaté, přestože křesťanská víra není „náboženstvím Knihy“: křesťanství je „náboženstvím Božího Slova“, nikoli „psaného a němého Slova, ale vtěleného a živého Slova“[19] Písmo je proto třeba hlásat, slyšet, číst, přijímat a žít jako Boží Slovo v rámci apoštolské tradice, od níž je neoddělitelné.[20]
Synodální otcové prohlásili, že skutečné stojíme před analogickým užitím výrazu „Boží Slovo“, čehož si musíme být vědomi. Je proto třeba vést věřící k většímu pochopení jeho různých významů i jeho jednotného smyslu. Také z teologického hlediska je nezbytné prohloubit členění odlišných významů tohoto výrazu, aby lépe odrážel jednotu božského plánu a v něm ústřední postavení Kristovy Osoby. [21]

Kosmická dimenze Slova

8.Bereme-li v úvahu základní význam Božího Slova ve vztahu k věčnému Božímu Slovu, učiněnému tělem, jedinému Spasiteli a prostředníkovi Boha a člověka,[22] a nasloucháme-li tomuto Slovu, přivádí nás biblické zjevení k tomu, abychom uznali základ veškeré reality v tomto Slovu. Prolog svatého Jana tvrdí ve vztahu k božskému Logu, že „všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest“ (Jan 1,3); rovněž list Kolosanům praví o Kristu, že je „dříve zrozený než celé tvorstvo“ (Kol 1,16). Také autor listu Židům připomíná, že „vírou poznáváme, že svět byl stvořen Božím slovem, takže to, co vidíme, nepovstalo z něčeho, co zde už bylo“ (Žid 11,3).
Toto poselství je pro nás osvobozujícím slovem. Tvrzení Písma totiž ukazují, že všechno, co existuje, není plodem iracionální náhody, ale je chtěné Bohem, je součástí Jeho plánu, jehož středem je nabídka účasti na božském životě v Kristu. Stvoření se rodí z Logu a nese v sobě nesmazatelnou stopu tvůrčího Rozumu, který pořádá a řídí. O této radostné jistotě zpívají žalmy: „Jeho slovem vznikla nebesa, dechem jeho úst všechen jejich zástup“ (Žl 33,6), a také „on totiž řekl – a stalo se, on poručil – a vše povstalo“ (Žl 33,9). Celá realita vyjadřuje toto tajemství: „Nebesa vypravují o Boží slávě a dílo jeho rukou zvěstuje obloha“ (Žl 19,2). Samo Písmo nás tedy zve k rozpoznání Stvořitele pozorováním stvoření (srov. Mdr 13,5; Řím 1,19-20). Tradice křesťanského myšlení dokázala prohloubit tento klíčový prvek symfonie Slova, když např. svatý Bonaventura, spolu s velkou tradicí řeckých Otců spatřuje všechny možnosti stvoření v Logu,[23] a tvrdí, že „každé stvoření je slovem Božím, poněvadž hlásá Boha“.[24] Dogmatická konstituce O Božím zjevení (Dei Verbum) shrnula tento údaj prohlášením, že „Bůh, který skrze Slovo všechno tvoří (srov. Jan 1,3) a udržuje, dává lidem ve stvořených věcech trvalé svědectví o sobě“.[25]

Stvoření člověka

9. Realita tedy vzniká ze Slova, jako creatura Verbi a všechno je povoláno sloužit Slovu. Stvoření je totiž místem, kde se rozvíjí veškeré dějiny lásky mezi Bohem a jeho stvořením. Spása člověka je proto pohnutkou všeho. Kontemplací kosmu v perspektivě dějin spásy jsme přiváděni k objevu jediné a jedinečné pozice člověka v rámci stvoření: „Bůh stvořil člověka k jeho obrazu a podobě, jako muže a ženu je stvořil“ (Gen 1,27). To nám umožňuje plně rozpoznat cenné dary, obdržené od Stvořitele: hodnotu vlastního těla, dar rozumu, svobody a svědomí. V tom nacházíme také to, co filosofická tradice nazývá „přirozeným zákonem“.[26] „Každá lidská bytost, obdařená svědomím a odpovědností totiž zakouší vnitřní povolání uskutečňovat dobro“[27] a tedy vyhýbat se zlu. Na tomto zákoně, jak připomíná svatý Tomáš Akvinský, se zakládají také všechny ostatní předpisy přirozeného zákona.[28] Naslouchání Božímu Slovu nás nejprve učí vážit si požadavku žít podle tohoto zákona „vepsaného v srdci“ (Řím 2,15; 7,23).[29] Ježíš Kristus dává potom lidem nový Zákon, Zákon evangelia, který výjimečným způsobem obsahuje a uskutečňuje přirozený zákon a osvobozuje nás od zákona hříchu, jenž působí, jak říká svatý Pavel, „že ve mně, to je v mém těle, dobro nesídlí. Vůli sice mám, ale dobro vykonat nedovedu“ (Řím 7,18), a skrze milost dává lidem zvítězit nad egoismem a mít podíl na božském životě.[30]

Realismus Slova

10. Kdo zná božské Slovo, zná plně také význam každého stvoření. Pokud totiž všechno „subsistuje“ v Tom, který je „dříve než všechno“ (srov. Kol 1,17), pak ten, kdo staví svůj život na jeho Slovu buduje opravdu pevně a trvale. Slovo Boží nás skutečně nutí změnit naše pojetí realismu: realista je ten, kdo rozpoznává v Božím Slovu základ všeho.[31] Toho máme obzvláště zapotřebí v naší době, kdy mnohé, na čem je v důvěře budován život a do čeho jsme nakloněni vkládat svou naději, vyjevuje svoji pomíjivost. Majetek, rozkoš a moc dříve či později ukáží svou neschopnost naplnit nejhlubší touhy lidského srdce. Člověk totiž potřebuje stavět svůj život na pevných základech, které přetrvají, ačkoli lidské jistoty pominou. Poněvadž skutečně „Navěky, Hospodine, trvá tvé slovo, je pevné jako nebesa“ a věrnost Páně trvá „od pokolení do pokolení“ (Žl 119, 89-90). Kdo staví na tomto slovu, buduje dům vlastního života na skále (srov. Mt 7,24 a par.). Kéž může naše srdce říkat každý den Bohu: „Jsi má ochrana a můj štít, důvěřuji tvému slovu“ (Žl 119,114) a jako Petr se můžeme každý den svěřit Pánu Ježíši: „na tvé slovo spustím sítě“ (Lk 5,5).

Kristologie Slova

11. Z tohoto pohledu na realitu jako dílo nejsvětější Trojice skrze božské Slovo, můžeme chápat slova autora listu Židům: „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna. Jeho ustanovil dědicem všeho a skrze něj také stvořil svět“ (1,1-2). Je udivující pozorovat, že je nám už celý Starý zákon podáván jako dějiny, v nichž Bůh sděluje svoje Slovo. „Uzavřel totiž smlouvu s Abrahámem (srov. Gn 15,18) a prostřednictvím Mojžíše s izraelským lidem (srov. Ex 24,8). Národu, který si tak získal, se zjevil slovy i skutky jako jediný pravý a živý Bůh, aby Izrael mluvil ústy proroků, chápal stále hlouběji a jasněji a aby je dále rozšiřoval mezi pohany (srov. Žl 21,28-29; 95,1-3; Iz 2,1-4; Jer 3,17).“[32]
Toto dědictví Boha se naplňuje nepřekonatelným způsobem ve vtělení Slova. Věčné Slovo, které se vyjadřuje ve stvoření a sděluje se v dějinách spásy, stalo se v Kristu člověkem, „narozeným ze ženy“ (Gal 4,4). Slovo se tady nevyjadřuje na prvním místě řečí, pojmy či pravidly. Stojíme tady před samotnou Osobou Ježíše. Jeho jediný a jedinečný příběh je definitivním slovem, které Bůh říká lidstvu. Odtud je zřejmé, proč „na počátku křesťanského života není určité etické rozhodnutí nebo nějaká velká idea, nýbrž setkání s událostí, s Osobou, která otevírá před životem nový obzor a dává mu rozhodující zaměření“.[33] Obnova tohoto setkání a tohoto vědomí rodí v srdci věřících úžas nad božskou iniciativou, kterou by člověk svými rozumovými schopnostmi a vlastní představivostí nemohl vymyslet. Jde o neslýchanou a lidsky nepochopitelnou novost: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“ (Jan 1,14). Tyto výrazy nepoukazují na rétorickou figuru, ale na prožitou zkušenost! Referuje o ní Jan, očitý svědek: „Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy“ (Jan 1,14b). Apoštolská víra dosvědčuje, že věčné Slovo se stalo Jedním z nás. Božské Slovo se vyjadřuje opravdu lidskými slovy.

12. Patristická a středověká tradice při kontemplaci této „kristologie Slova“ zavedla působivý výraz: Slovo se zkrátilo[34]: církevní otcové ve svých řeckých a latinských překladech Starého zákona, nalezli slovo proroka Izaiáše, které citoval také Pavel, aby ukázal jak byly nové Boží cesty již předpovězeny Starým zákonem. Čteme tam: „Pán dokonale a rychle provede na zemi to, co řekl“ (Iz 10,23; Řím 9,28). „Logos, věčné Slovo se stalo maličkým – tak malým, aby se vešlo do jeslí. Stalo se dítětem, aby se Slovo stalo pro nás pochopitelným.“[35] Nyní je Slovo nejen slyšitelné, nejenom že má hlas. Nyní má Slovo tvář, kterou můžeme vidět: Ježíš Nazaretský. [36]
Sledujeme-li vyprávění evangelií, zaznamenáme, že se Ježíšovo lidství v celé své jedinečnosti ukazuje právě ve vztahu k Božímu Slovu. Ježíš ve svém dokonalém lidství totiž okamžik za okamžikem uskutečňuje Otcovu vůli, zná Otce a zachovává jeho slovo (srov. Jan 8,55); vypráví nám o Otci (Jan 12,50); „vždyť slova, která jsi dal mně, dal jsem jim“ (Jan 17,8). Ježíš tedy ukazuje, že je božským Logem, které se nám dává, ale také novým Adamem, pravým člověkem, který ustavičně plní nikoli svou, ale Otcovu vůli. On „pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí“ (Lk 2,52). Dokonale naslouchá, uskutečňuje v sobě a sděluje nám božské Slovo (srov. Lk 5,1).
Ježíšovo poslání dochází svého naplnění ve Velikonočním tajemství: tady stojíme před „Slovem kříže“ (1 Kor 1,18). Slovo oněmělo, stalo se mrtvolným mlčením, poněvadž bylo „vysloveno“ až k mlčení, a neponechalo si nic z toho, co mělo sdělit. Církevní otcové při kontemplaci tohoto tajemství kladou do úst Matky Boží působivý výraz: „Otcovo Slovo, které stvořilo každého tvora, jenž mluví, nemá slov; bez života jsou vyhaslé oči toho, který slovem i znamením uvádí do pohybu vše, co žije“.[37] Tady je nám vskutku sdělena „největší“ láska, která dává život za své přátele (srov. Jan 15,13).
V tomto velkém tajemství se Ježíš ukazuje jako Slovo Nové a Věčné smlouvy: svoboda Boha a svoboda člověka se definitivně potkaly v jeho ukřižovaném těle, nerozlučné smlouvě platné navěky. Ježíš sám při poslední večeři, když ustanovil eucharistii, mluvil o „nové a věčné smlouvě“ uzavřené prolitím jeho krve (srov. Mt 26,28; Mk 14,24; Lk 22,20) a ukázal se jako pravý obětovaný Beránek, ve kterém se uskutečňuje definitivní vysvobození z otroctví.[38]
V zářivém tajemství zmrtvýchvstání se toto mlčení Slova jeví ve svém opravdovém a definitivním významu. Kristus, vtělené, ukřižované a vzkříšené Boží Slovo, je Pánem všech věcí; je vítězem, Pantokratorem a všechny věci jsou tak sjednoceny v něm (srov. Ef 1,10). Kristus je tedy „světlem světa“ (Jan 8,12), světlem, které „září v temnotách“ (Jan 1,4) a které temnoty nepohltily (srov. Jan 1,5). Tady chápeme plný význam žalmu 119: „Svítilnou mým nohám je tvé slovo a světlem mé stezce“ (119,105). Tímto definitivním světlem na naší cestě je Slovo, které vstává z mrtvých. Křesťané si již od počátku uvědomovali, že Slovo Boží je přítomno v Kristu jako Osoba. Boží Slovo je pravé světlo, které člověk potřebuje. Ano, ve vzkříšení Boží Syn vzešel jako Světlo světa. Nyní životem s Ním a skrze Něho, můžeme žít ve světle.

13. Došli jsme takřka k srdci kristologie Slova a je třeba zdůraznit jednotu božského plánu ve vtěleném Slovu. Proto nám Nový zákon prezentuje velikonoční tajemství ve shodě s Písmem svatým jako jeho důvěrné naplnění. Svatý Pavel v prvním listě Korinťanům tvrdí, že Ježíš Kristus zemřel „ve shodě s Písmem“ (15,3) za naše hříchy a vstal třetího dne „ve shodě Písmem“ (15,4) a klade tak smrt a vzkříšení Pána do souvislosti s dějinami Staré smlouvy Boha a jeho lidu, ba dokonce nám dává pochopit, že tyto dějiny tak dostávají svou logiku a svůj pravý význam. Ve velikonočním tajemství se naplňují „slova Písma, tj. že tato smrt, k níž došlo „ve shodě s Písmem“, je událostí, která v sobě nese logos, určitou logiku: Kristova smrt dosvědčuje, že Boží Slovo se stalo až do toho nejzazšího důsledku „tělem“, lidskými „dějinami“.[39] Také Ježíšovo vzkříšení nastává „třetího dne ve shodě s Písmem“. Poněvadž podle židovského výkladu docházelo k rozkladu teprve třetího dne, naplňuje se slovo Písma v Ježíšovi, který vstává z mrtvých dříve než nastane rozklad. Svatý Pavel, jenž věrně předal učení apoštolů (srov. 1 Kor 15,3), tímto způsobem podtrhuje, že vítězství Krista nad smrtí nastává tvůrčí mocí Božího Slova. Tato božská moc skýtá naději a radost. Je to osvobozující obsah velikonočního zjevení. O Velikonocích Bůh zjevuje sebe sama a moc trojiční lásky, která ničí destruktivní síly zla a smrti.
S odvoláním na tyto podstatné prvky naší víry můžeme kontemplovat hlubokou jednotu stvoření a nového stvoření i celé dějiny spásy v Kristu. Obrazně řečeno, můžeme kosmos přirovnat ke „knize“ - jak říkával také Galileo – a považovat ho za „dílo Autora, který se vyjadřuje „symfonií“ stvoření. V určitém místě této symfonie se nachází to, čemu se muzikální mluvou říká „sólo“, téma svěřené jedinému nástroji nebo hlasu; a je tak důležité, že na něm závisí vyznění celého díla. Tímto „sólem“ je Ježíš. Syn člověka v sobě obsahuje zemi i nebe, stvoření i Stvořitele, tělo i Ducha. On je středem kosmu a dějin, protože v Něm se bez směšování spojují Autor a jeho dílo.[40]

Slovo Boží a eschatologický smysl

14. Církev tím vším vyjadřuje vědomí, že stojí spolu s Ježíšem Kristem před definitivním Božím Slovem; on je „první a poslední“ (Zj 1,17). Dal definitivní smysl stvoření i dějinám a proto jsme povoláni žít čas, obývat Boží stvoření v rámci tohoto eschatologického rytmu Slova; „Křesťanské dílo spásy tedy jako nová a definitivní úmluva nikdy nepomine a nelze už očekávat nové veřejné zjevení před slavným příchodem našeho Pána Ježíše Krista (srov. 1 Tim 6,14 a Tit 2,13)“.[41] Neboť „specifičnost křesťanství - jak připomněli otcové během synody - se ukazuje v události Ježíše Krista, vrcholu Zjevení, naplnění Božích příslibů a prostředníkovi setkání mezi Bohem a člověkem. On „nám zjevil Boha“ (srov. Jan 1,18) a je jediným a definitivním Slovem daným lidstvu“.[42] Svatý Jan od Kříže vyjádřil tuto pravdu podivuhodným způsobem: „Když nám dal svého Syna, který je jeho Slovo, a On nemá jiné, řekl nám všechno jednou provždy v tomto jediném Slově a nemá už, co by říkal... protože to, co kdysi mluvil po částech k prorokům, řekl už v celku, když nám dal Všechno, to je svého Syna. Proto, kdo by se dnes chtěl tázat Boha nebo si přál nějaké vidění nebo zjevení, nejen by jednal pošetile, ale urážel by Boha, protože by neupíral oči úplně na Krista a vyžadoval by něco jiného nebo nějakou novotu.“[43]
Synod proto doporučil „pomáhat věřícím dobře rozlišovat Boží Slovo od soukromých zjevení“,[44] jejichž úlohou není „doplňovat“ Kristovo definitivní zjevení, nýbrž napomáhat k tomu, aby se z tohoto zjevení v určitém historickém období plněji žilo“.[45] Hodnota soukromých zjevení je podstatně odlišná od jediného veřejného zjevení, které žádá naši víru. V něm k nám totiž prostřednictvím lidských slov a živého společenství církve mluví Bůh sám. Kritériem pravdy soukromého zjevení je jeho orientace na Krista. Když nás od něho vzdaluje, pak zajisté nepřichází od Ducha svatého, jenž nás vede v rámci evangelia a nikoli mimo něj. Soukromé zjevení je pro tuto víru pomocí a svou věrohodnost ukazuje právě tím, že odkazuje k jedinému veřejnému zjevení. Církevní schválení soukromého zjevení je tedy podstatným ukazatelem toho, že dotyčné poselství neobsahuje nic, co by protiřečilo víře a dobrým mravům; je dovoleno jej zveřejnit a věřící jsou zmocněni rozvážně jej přijmout. Soukromé zjevení může vnést nové akcenty, přinést nové formy zbožnosti nebo prohloubit ty staré. Může mít určitou prorockou povahu (srov. 1 Sol 5,19-21) a může být platnou pomocí pro porozumění a lepší život evangelia v aktuální době; nemá být proto přehlíženo. Je pomocí, která je nabídnuta, ale její užití není povinnost. V každém případě se má jednat o potravu víry, naděje a lásky, které jsou pro všechny trvalou cestou spásy.[46]

Boží Slovo a Duch svatý

15. Po té, co jsme věnovali pozornost poslednímu a definitivnímu Slovu Boha ke světu, je nezbytné nyní poukázat na poslání Ducha svatého ve vztahu k božskému Slovu. Neexistuje totiž autentické chápání křesťanského zjevení mimo působení Přímluvce. Je to dáno tím, že sdělení, které Bůh činí o sobě samém, vždycky zahrnuje vztah mezi Synem a Duchem svatým. Irenej z Lyonu tento vztah označuje výrazem „dvě ruce Otcovy“.[47] Písmo svaté nám ostatně ukazuje přítomnost Ducha svatého v dějinách spásy a zejména v životě Ježíše, který byl počat z Ducha svatého Pannou Marií (srov. Mt 1,18; Lk 1,35); na počátku jeho veřejného poslání u břehů Jordánu na něj sestoupil v podobě holubice (srov. Mt 3,16 a par.); v tomtéž Duchu Ježíš jedná, mluví a jásá (srov. Lk 10,21); a v Duchu svatém odevzdává sebe samého (srov. Žid 9,14). Na konci svého poslání podle vyprávění čtvrtého evangelisty Ježíš sám uvádí do jasného vztahu dar svého života a poslání Ducha svým učedníkům (srov. Jan 16,7). Zmrtvýchvstalý Ježíš, který na svém těle nese znaky utrpení, uděluje Ducha (srov. Jan 20,22) a dává tak svým učedníkům účast na svém vlastním poslání (srov. Jan 20,21). Duch svatý naučí učedníky všechno a připomene jim všechno, co Kristus řekl (srov. Jan 14,26), poněvadž On, Duch Pravdy (srov. Jan 15,26) uvede učedníky do celé pravdy (srov. Jan 16,13). Nakonec ve vyprávění ze Skutků apoštolů Duch sestoupí na apoštoly shromážděné v modlitbě spolu s Marií v den Letnic (srov. 2,1-4) a dá jim poslání hlásat všem národům dobrou zvěst.[48]
Slovo Boží se tedy vyjadřuje lidskými slovy působením Ducha svatého. Poslání Syna a Ducha svatého jsou neoddělitelná a tvoří jedinou ekonomii spásy. Tentýž Duch, který působí při vtělení Slova v lůně Panny Marie, vede Ježíše v celém jeho poslání a je přislíben učedníkům. Stejný Duch, který mluvil skrze proroky, nese a inspiruje církev v poslání hlásat Boží Slovo a při kázání apoštolů; tento Duch totiž inspiruje autory Písma svatého.

16. Vědomi si tohoto pneumatologického horizontu poukázali synodální otcové na důležitost působení Ducha svatého v životě církve a v srdci věřících ve vztahu k Písmu svatému:[49] bez účinného působení „Ducha pravdy“ (Jan 14,16) totiž není dáno porozumět Pánovým slovům. Jak připomíná znovu svatý Irenej: „Ti kdo nemají účast na Duchu, nečerpají potravu života z prsou své matky (církve) a nedostanou nic z nejčistšího zdroje, který prýští z těla Kristova.“[50] Tak jako k nám přichází Boží Slovo v Kristově těle, v eucharistickém těle a v těle Písma působením Ducha svatého, tak může být přijato a opravdu pochopeno jedině díky témuž Duchu.
Velcí spisovatelé křesťanské tradice jsou jednomyslní v posuzování úlohy Ducha ve vztahu, jaký mají věřící mít k Písmu. Svatý Jan Zlatoústý tvrdí, že Písmo, „potřebuje zjevení Ducha, abychom objevením pravého smyslu toho, co obsahuje, mohli mít z něho užitek“[51] Také svatý Jeroným je pevně přesvědčen, že „nemůžeme dojít k porozumění Písma bez pomoci Ducha svatého, který jej inspiroval“.[52] Svatý Řehoř Veliký pak sugestivně zdůrazňuje působení téhož Ducha při formaci a interpretaci Bible: „on sám stvořil slova posvátných zákonů, on sám je vysvětluje[53]. Richard od Svatého Viktora připomíná, že je třeba „očí holubice“, osvícených a poučených Duchem, aby byl posvátný text pochopen.[54]
Chtěl bych znovu podtrhnout důležitost svědectví, které nacházíme, o vztahu mezi Duchem a Písmem v liturgických textech, kde je Slovo Boží hlásáno, slyšeno a vysvětlováno věřícím. To je případ starobylých modliteb, jimiž byl formou epiklesí vzýván Duch před tím, než bylo čteno: „Sešli Ducha svatého Utěšitele do našich duší a dej nám rozumět Písmu, které inspiroval; a uděl mi, abych je důstojně interpretoval k užitku věřících“. Nacházíme rovněž modlitby, které na závěr homilie znovu prosili Boha o dar Ducha pro věřící: „Bože Spasiteli... prosíme tě za tento lid: sešli na něj Ducha svatého, ať jej navštíví Pán Ježíš, mluví k myslím všech, vybaví srdce vírou a vede naše duše k tobě, Milosrdný Bože.“[55] Z toho všeho můžeme chápat, proč se nelze dobrat porozumění smyslu Slova, není-li přijímáno působení Přímluvce v církvi a v srdci věřících.

Tradice a Písmo

17. Objevením hlubokého spojení mezi Duchem svatým a Božím Slovem, jsme položili také základy chápání rozhodujícího smyslu a hodnoty živé tradice a Písma svatého v církvi. Poněvadž totiž Bůh „tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna“( Jan 3,16), bylo božské Slovo pronesené v čase definitivně dáno a „odevzdáno“ církvi, aby tak zvěst spásy mohla být hlásána účinně v každé době a všude. Ježíš Kristus, jak připomíná dogmatická konstituce Dei Verbum, „dal apoštolům příkaz, aby evangelium, které už dříve přislíbili proroci a které on sám naplnil a vlastními ústy vyhlásil, kázali jako pramen veškeré spasitelné pravdy i celého mravního řádu všem lidem a sdělovali jim Boží dary. To věrně plnili jednak apoštolové, kteří ústním kázáním, příkladem a ustavováním řádu předávali to, co přijali z Kristových úst, ze styku s ním a z jeho skutků, i to, čemu se naučili z vnuknutí Ducha svatého, jednak ti apoštolové a učedníci apoštolů, kteří z vnuknutí téhož Ducha svatého zaznamenali poselství o spáse písemně.“[56]
Druhý vatikánský koncil kromě toho připomíná, že tato tradice apoštolského původu je živá a dynamická: „prospívá v církvi s pomocí Ducha svatého“ nikoli v tom smyslu, že se mění ve své pravdě, která je trvalá, ale spíše „vzrůstá... chápání předaných věcí a slov, a to jak přemýšlením a studiem věřících, kteří je uchovávají ve svém srdci, tak hlubším pochopením duchovních skutečností z vlastní zkušenosti, tak také hlásáním těch, kteří s posloupností v biskupském úřadě přijali bezpečné charizma pravdy.“[57]
Živá tradice je tedy podstatná, aby církev postupem času mohla růst v pravdě zjevené v Písmu, neboť „Z této tradice je církvi znám úplný kánon posvátných knih, v ní se Písmo svaté chápe pronikavěji a získává neustálou působnost.“[58] Živá tradice církve nám vlastně umožňuje odpovídajícím způsobem chápat Písmo svaté jako Boží Slovo. Třebaže Boží Slovo předchází a přesahuje Písmo svaté, obsahuje přesto božské Slovo (srov. 2 Tim 3,16) jako Bohem inspirované „způsobem zcela jedinečným“.[59]

18. Z toho vyplývá, že je důležité, aby Boží lid byl jasně vychováván a formován k tomu, aby přistupoval k Písmu svatému v souvislosti s živou tradicí církve a rozpoznával v něm samotné Slovo Boží. Je velice důležité, aby tento postoj z hlediska duchovního života u věřících narůstal. Může tomu napomáhat připomínka analogie, kterou rozvinuli církevní otcové mezi Božím Slovem, jež se stalo „tělem“, a Slovem, které se stalo „knihou“.[60]Dei Verbum shrnuje tuto antickou tradici, podle níž je „Synovo tělo Písmem, jež nám bylo předáno“ - jak praví sv. Ambrož[61] - a prohlašuje: „Boží slova, vyjádřená lidskými jazyky, se totiž připodobnila lidské mluvě, jako se kdysi Slovo věčného Otce stalo podobným lidem, když na sebe vzalo slabé lidské tělo.“[62] Takto chápané Písmo svaté je nám prezentováno i přes mnohost svých forem a obsahů jako jednotná realita, neboť „Bůh ve všech slovech Písma svatého nevyslovuje nic jiného než jen jedno Slovo, své jediné Slovo, v němž se sděluje naprosto celý (srov. Žid 1,1-3),“[63] jak zřetelně tvrdil už svatý Augustin: „Pamatujte, že během dějin se v celém Písmu svatém rozvíjí jediná řeč Boha a jediné Slovo zní v ústech všech svatopisců.“[64]
V posledku tedy působením Ducha svatého a pod vedením magisteria předává církev všem generacím to, co bylo zjeveno v Kristu. Církev žije v jistotě, že její Pán, který mluvil v minulosti, nepřestává svoje Slovo sdělovat dnes v živé tradici církve a v Písmu svatém. Boží Slovo se nám totiž dává v Písmu svatém jako inspirované svědectví zjevení, které spolu s živou tradicí církve tvoří nejvyšší pravidlo víry.[65]

Písmo svaté, inspirace a pravda

19. Klíčovým pojmem pro chápání posvátného textu jakožto Božího Slova ve slovech lidských je zajisté inspirace. Také tady je možné naznačit analogii: jako se Boží Slovo stalo tělem působením Ducha svatého v panenském lůně Mariině, tak se Písmo svaté rodí z lůna církve působením téhož Ducha. Písmo svaté „je totiž Boží řeč, písemně zaznamenaná z vnuknutí Ducha svatého“.[66] Uznává se tím veškerá váha lidského autora, který napsal inspirované texty a zároveň samotný Bůh jakožto pravý autor.
V této souvislosti, jak prohlásili synodální otcové, jeví se zcela zřetelně, jak rozhodující je téma inspirace pro odpovídající přístup k Písmu a pro jeho správnou hermeneutiku,[67] která se musí odvíjet v témže Duchu, ve kterém bylo napsáno.[68] Oslabí-li se v nás vědomí inspirace, hrozí, že bude Písmo čteno jako předmět historické zvědavosti a nikoli jako dílo Ducha svatého, ve kterém můžeme vnímat tentýž Pánův hlas a rozpoznávat jeho přítomnost v dějinách.
Synodální otcové kromě toho právem zdůraznili, jak se téma inspirace pojí také s tématem pravdy Písma.[69] Prohloubení dynamiky inspirace proto nepochybně povede také ke hlubšímu porozumění pravdě, obsažené v posvátných textech. Koncilní nauka k tomu praví, že inspirované knihy nás učí pravdě: „protože tedy všechno, co tvrdí inspirovaní autoři neboli svatopisci, se musí považovat za tvrzení Ducha svatého, je třeba uznat, že knihy Písma svatého učí spolehlivě, věrně a bez omylu pravdu, kterou chtěl mít Bůh zaznamenanou v Písmu svatém pro naši spásu. Tak tedy „veškeré Písmo je vdechnuto Bohem a je dobré k poučování, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby byl Boží člověk důkladně vyzbrojený pro každé dobré dílo (2 Tim 3,16-17 řec.).“[70]
Teologická reflexe určitě vždycky považovala inspiraci a pravdu za dva klíčové pojmy církevní hermeneutiky Písma svatého. Nicméně je třeba uznat dnešní potřebu adekvátního prohloubení těchto skutečností, aby tak bylo možné lépe odpovědět na požadavky týkající se interpretace posvátných textů podle jejich povahy. V této perspektivě vyjadřuji vroucí přání, aby bádání na tomto poli mohlo pokračovat a přinášet plody v biblické vědě i v duchovním životě věřících.

Bůh Otec, pramen a původ Slova

20. Ekonomie zjevení má tedy svůj počátek a svůj původ v Bohu Otci. „Jeho slovem vznikla nebesa, dechem jeho úst všechen jejich zástup“ (Žl 33,6). On dává „poznání Boží velebnosti, která je na Kristově tváři“ (2 Kor 4,6; srov. Mt 16,12; Lk 9,29).
V Synu přišel „vtělený Logos“ (srov. Jan 1,14) plnit vůli Toho, který jej poslal (srov. Jan 4,34), Bůh, pramen zjevení se ukazuje jako Otec a dokonává božskou výchovu člověka, která byla již dříve živena slovy proroků a divy učiněnými ve stvoření a v dějinách jeho lidu a všech lidí. Vrchol zjevení Boha Otce je nabídnut Synem v daru Přímluvce (srov. Jan 14,16), Ducha Otce i jeho Syna, který nás „uvádí do celé pravdy“ (Jan 16,13).
A tak se všechny přísliby Boží stávají v Ježíši Kristu „přitakáním“ (srov. 2 Kor 1,20). Otevírá se tak pro člověka možnost kráčet po cestě, která vede k Otci (srov. Jan 14,6), aby byl na konci „Bůh všechno ve všem“ (1 Kor 15,28).

21. Kristův kříž ukazuje, že Bůh mluví také Svým mlčením. Mlčení Boha, zkušenost vzdálení Všemohoucího a Otce je rozhodující etapou pozemské cesty Božího Syna, vtěleného Slova. Přibit na dřevu kříže naříkal bolestí, kterou Mu toto mlčení způsobilo: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ (Mk 15,34; Mt 27,46). Poslušností trvající až do posledního dechu v temnotě smrti Ježíš vzýval Otce. Jemu se svěřil, když skrze smrt přecházel do života věčného: „Otče, do tvých rukou svěřuji svého ducha“ (Lk 23,46).
Tato Ježíšova zkušenost je příznačná pro situaci člověka, který se po té, co vyslechl a rozpoznal Božího Slovo, musí vyrovnat také s Jeho mlčením. Tuto náročnou zkoušku prožili mnozí svatí a mystici, a také dnes k ní dochází na cestě mnoha věřících. Mlčením Boha se prodlužují Jeho předešlá slova. V těchto temných chvílích hovoří paradoxně Svým mlčením. V dynamice křesťanského zjevení je proto mlčení vrcholným vyjádřením Božího Slova.

ODPOVĚĎ ČLOVĚKA BOHU, KTERÝ OSLOVUJE

Povoláni uzavřít Smlouvu s Bohem

22. Zdůrazněním mnohotvárnosti Slova jsme mohli nahlédnout způsoby, kterými Bůh mluví, vychází vstříc člověku a dává se poznat v dialogu. Samozřejmě, jak správně poznamenali synodální otcové, „dialog v souvislosti se Zjevením obnáší primát Božího Slova určeného člověku.“[71] Tento vztah mezi Bohem, který oslovuje svým Slovem, a člověkem, který odpovídá, se zřetelným vědomím, že nejde o setkání mezi dvěma rovnými stranami, vyjadřuje tajemství Smlouvy. To co nazýváme Starou a Novou Smlouvou není dohoda mezi dvěma rovnocennými stranami, ale čirý Boží dar. Tímto darem své lásky Bůh překonává veškerý odstup a činí z nás opravdu své „partnery“, aby tak uskutečnil snubní tajemství lásky Krista a církve. V tomto pohledu je každý člověk adresátem Slova, dotazovaným a povolaným navázat tento dialog lásky svobodnou odpovědí. Každý z nás je tak Bohem uschopněn naslouchat a odpovědět božskému Slovu. Člověk je stvořen ve Slovu a žije v něm; nemůže porozumět sobě samému, pokud se neotevře tomuto dialogu. Boží Slovo zjevuje synovskou a vztahovou povahu našeho života. Milostí jsme doopravdy povoláni připodobnit se Kristu, Otcovu Synu, abychom byli proměněni v Něho.

Bůh naslouchá člověku a odpovídá na jeho otázky

23. V tomto dialogu s Bohem chápeme sami sebe a nacházíme odpověď na nejhlubší otázky, které přebývají v našem srdci. Slovo Boží totiž nestojí proti člověku, neumrtvuje jeho autentické touhy, nýbrž osvěcuje jej, očišťuje a vede k jejich naplnění. Jak důležité je v naší době objevit, že pouze Bůh odpovídá na žízeň, která je v srdci každého člověka! V naší době se zejména na Západě, bohužel, rozšířila idea, že Bůh je odcizen životu a problémům člověka a že by jeho přítomnost mohla dokonce ohrožovat autonomii člověka. Ve skutečnosti nám celá ekonomie spásy ukazuje, že Bůh mluví a zasahuje v dějinách člověka k jeho prospěchu a kvůli jeho úplné spáse. Proto je z pastoračního hlediska rozhodující prezentovat Boží Slovo v jeho schopnosti vést dialog o problémech, s nimiž se člověk musí vyrovnávat v každodenním životě. Právě Ježíš se nám prezentuje jako ten, který přišel, abychom měli život v hojnosti (srov. Jan 10,10). Proto musíme vyvinout veškeré úsilí, abychom ukázali Boží Slovo jako otevřenost k našim problémům, jako odpověď na naše otázky, rozšíření našich hodnot a zároveň uspokojení našich tužeb. Církevní pastorace má dobře ilustrovat, jak Bůh naslouchá potřebám člověka a jeho volání. Svatý Bonaventura tvrdí v Breviloquium, že „užitkem Písma svatého není jen tak něco, ale plnost věčné blaženosti. Písmo svaté je vskutku kniha, v níž jsou psána slova věčného života nejen proto, abychom věřili, ale také proto, abychom opravdu měli věčný život, ve kterém budeme vidět, milovat a v němž budou beze zbytku naplněny naše touhy.“[72]

Vést dialog s Bohem Jeho slovy

24. Božské Slovo uvádí každého z nás do rozhovoru s Pánem: Bůh, který mluví, nás učí, jak s Ním můžeme mluvit. Bezděčně se v mysli vybavuje kniha Žalmů, v níž nám On dává slova, kterými se k Němu můžeme obracet, vnášet svůj život do rozhovoru s Ním a proměňovat tak život samotný na pohyb směřující k Bohu.[73] V Žalmech totiž nacházíme členěné rozpětí všech citů, které člověk může zakoušet ve svém životě a které jsou moudře předkládány Bohu. Radost i bolest, úzkost a naděje, bázeň a chvění tady nacházejí uplatnění. Spolu s Žalmy myslíme také na četné jiné texty Písma svatého, které vyjadřují obrácení se člověka k Bohu formou přímluvné modlitby (srov. Ex 33,12-16), jásavého zpěvu nad vítězstvím (srov. Ex 15) nebo nářku v průběhu vlastního poslání (srov. Jer 20,7-18). Slovo, kterým se člověk obrací k Bohu, se tak stává také Slovem Božím a potvrzuje dialogický charakter veškerého křesťanského zjevení.[74] Celý život člověka je v této perspektivě dialogem s Bohem, který mluví a naslouchá, povolává a uvádí náš život do pohybu. Slovo Boží tady zjevuje, že veškerý život člověka je veden božským povoláním.[75]

Slovo Boží a víra

25. „Bohu, který se zjevuje, patří »poslušnost víry«“(Řím 16,26; srov. Řím 1,5; 2 Kor 10,5-6), kterou se člověk cele a svobodně svěřuje Bohu, jemuž se „rozumem i vůli podřizuje“ a dobrovolně přijímá zjevení, které dal Bůh.“[76] Těmito Slovy Dei Verbum přesně vyjádřilo postoj člověka vůči Bohu. Vlastní odpovědí člověka Bohu, který oslovuje, je víra. Z toho je zřejmé, že „k přijetí zjevení musí člověk otevřít mysl a srdce vůči působení Ducha svatého, které mu dává chápat Boží Slovo přítomné v Písmu svatém.“[77] Právě hlásání Božího Slova dává zrod víře, kterou se srdcem přimykáme ke zjevené pravdě a cele svěřujeme sami sebe Kristu: „Víra je tedy z hlásání, hlásání se pak děje slovem o Kristu“ (Řím 10,17). Celé dějiny spásy postupně vyjevují toto niterné spojení Slova Božího a víry, ke kterému dochází v setkání s Kristem. S Ním totiž víra dostává formu setkání s Osobou, které se svěřuje vlastní život. Ježíš Kristus zůstává přítomen v dějinách, ve svém těle, kterým je církev, právě tímto úkonem naší víry, který je současně úkonem osobním i církevním.

Hřích jako nenaslouchání Božímu Slovu

26. Slovo Boží nezbytně zjevuje také dramatickou možnost svobody člověka odstoupit od dialogu smlouvy s Bohem, který nás stvořil. Božské Slovo totiž odhaluje také hřích, který přebývá v srdci člověka. Velmi často nacházíme ve Starém i Novém zákoně popis hříchu jako nenaslouchání Slovu, jako porušení Smlouvy a tedy jako uzavření se ve vztahu k Bohu, který volá ke společenství s ním.[78] Písmo svaté nám vskutku ukazuje, že hřích člověka je v podstatě neposlušností a „nenasloucháním“. Právě radikální Ježíšova poslušnost až k smrti na kříži (Flp 2,8) demaskuje tento hřích až do hloubi. Jeho poslušností se naplňuje Nová Smlouva mezi Bohem a člověkem a je nám darována možnost smíření. Ježíš byl totiž poslán Otcem jako smírná oběť za naše hříchy a hříchy celého světa (srov. 1 Jan 2,2; 4,10; Žid 7,27). Takto je nám nabídnuta milosrdná možnost vykoupení a počátek nového života v Kristu. Proto je důležité, aby věřící byli vedeni rozpoznávat kořen hříchu v nenaslouchání Pánovu Slovu a v nepřijetí Slova Božího v Ježíši, v nepřijetí odpuštění, které nás otevírá pro spásu.

Maria „Mater Verbi Dei“ a „Mater fidei“

27. Synodální otcové prohlásili, že zásadním účelem 12. zasedání bylo především „obnovit víru církve v Boží Slovo“ a proto je třeba hledět tam, kde se vzájemnost Božího Slova a víry dokonale naplnila, totiž na Pannu Marii, „která svým přitakáním ke Slovu Smlouvy a svému poslání dokonale uskutečňuje božské povolání lidstva“.[79]Lidská realita stvořená Slovem nachází svou dokonalou podobu právě v poslušné Mariině víře. Ona se nám od Zvěstování až po Letnice prezentuje jako žena naprosto disponibilní vůči Boží vůli. Je Neposkvrněným Početím ta, která je „plná milosti“ od Boha (srov. Lk 1,28), chápe božské Slovo bezpodmínečně (srov. Lk 1,38). Poslušná víra utváří její život v každém okamžiku z Boží iniciativy. Naslouchající Panna žije v plném souladu s božským Slovem, uchovává ve svém srdci události svého Syna a jakoby je skládá do jediné mozaiky (srov. Lk 2,19.51).[80]
V naší době je nezbytné, aby věřící byli vedeni k lepšímu odhalování spojitosti mezi Marií z Nazareta a věrným nasloucháním božskému Slovu. Vybízím také odborníky, aby více prohloubili vztah mezi mariologií a teologií Slova. Odtud bude moci vzejít velký prospěch jak pro duchovní život, tak pro teologická a biblická studia. To co porozumění víry tematizovalo ve vztahu k Marii, totiž zapadá do nejniternějšího středu křesťanské víry. Vtělení Slova ve skutečnosti nemůže být myšleno s odhlédnutím od svobody této mladé ženy, která svým souhlasem rozhodujícím způsobem spolupracuje na vstupu Věčného do času. Ona znázorňuje církev naslouchající Božímu Slovu, které se v ní stává tělem. Maria je také symbolem otevření se Bohu a druhým; aktivního naslouchání, které zvnitřňuje, asimiluje Slovo, které se v ní stává formou života.

28. V této souvislosti bych rád obrátil pozornost zejména na Mariinu důvěrnou znalost Božího Slova. Zvláště zřetelná je v Magnificat. Tady je v jistém smyslu vidět, že se ztotožňuje se Slovem v ní. V tomto podivuhodném zpěvu víry Panna velebí Pána jeho vlastním Slovem: „Magnificat – je jakýsi portrét její duše, je celý utkán z vláken Písma svatého, z vláken pocházejících z Božího slova. Tak se stává zřejmým, že Maria je v Božím slovu opravdu doma, a proto z něho zcela přirozeně vychází a opět do něho vstupuje. Maria mluví a myslí na základě Božího slova. Boží slovo se stává jejím slovem a její slovo se zase rodí ze slova Božího. Mimo jiné se tak ukazuje, že její myšlenky jsou v harmonii s Božím myšlením, že její chtění je zajedno s Boží vůlí. Jelikož je Maria cele proniknuta Božím slovem, může se stát matkou vtěleného Slova.“[81]
Poukaz na Matku Boží nám dále ukazuje, jak Boží jednání ve světě vždycky zapojuje naši svobodu, protože božské Slovo nás proměňuje ve víře. Ani naše apoštolská a pastorační činnost nemůže být účinná, pokud se nenecháme vychovat Marií a zformovat se dílem Božím v nás: „zbožný a laskavý ohled na Mariinu postavu jakožto vzor a archetyp víry církve, je zásadně důležitý, aby také dnes došlo ke konkrétní změně paradigmatu ve vztahu církve a Slova jak v postoji rozjímavého naslouchání, tak ve velkodušném zapojení do misijního poslání a zvěstování“.[82]
Rozjímáme-li v Matce Boží její naprosto Slovem zformovaný život, zjistíme, že jsme také povoláni vstoupit do tajemství víry, jejímž prostřednictvím přichází Kristus přebývat do našeho života. Každý křesťan, který věří, jak připomíná sv. Ambrož, v jistém smyslu chápe a rodí Slovo Boží v sobě: je-li matka Kristova jediná podle těla, pak podle víry je Kristus plodem všech.[83] To co nastalo v Marii, může tedy nastat znovu v každém z nás denním nasloucháním Slova a slavením svátostí.

POKRAČOVÁNÍ EXHORTACE JE ZDE

[14]Srov. Relatio ante disceptationem, I.

[15] Verbum Dei, 2.

[16] Deus caritas est, 1.

[17] Instrumentum laboris, 9.

[18] Nicejsko-cařihradské krédo.

[19] Sv. Bernard z Clairvaux, Homilia super missus est, 4,11; srov. KKC, 108.

[20] Dei Verbum, 10.

[21] Srov. Propositio 3.

[22] Srov. Kong.pro nauku víry, Dominus Jesus, 13-15.

[23] Srov. In Hexaem., XX,5; Brevil., I,8.

[24]Omnis enim creatura verbum Dei est, quoniam Deum proclamat“ - sv. Bonaventura, Itinerarium mentis in Deum; „Verbum divinum est omnis creatura, quia Deum loquitur“- Commentarius in librum Ecclesiae, cap.1,11; Quaestiones, II, 3. Opera omnia, VI. str.16.

[25] Dei Verbum, 3; Dei Filius, cap. 2.

[26] Srov. Propositio 13.

[27] Mezinárodní teologická komise, Hledání univerzální etiky – nový pohled na přirozený zákon, Vatikán 2009, ital. vyd. str.39.

[28] Srov. Summa theologiae, Ia-IIae, q.94, A.2.

[29] Mezinárodní teologická komise, Bible a morálka, Biblické kořeny křesťanského jednání, 109.

[30] Srov. Benedikt XVI., Meditace modlitby během dne (6. října 2008).

[31] Mezinárodní teologická komise, Hledání univerzální etiky – nový pohled na přirozený zákon, Vatikán 2009, ital. vyd. str. 109.

[32] Dei Verbum, 14.

[33] Benedikt XVI., Deus caritas est, 1.

[34] »Ho Logos pachyneitai (o brachyneitai) «. Srov. Origenes z Alexandrie, Peri Archon, I,2,8.

[35] Benedikt XVI., Homilie na slavnost Narození Páně, 24. prosince 2006.

[36] Srov. Závěrečné poselství, II, 4-6.

[37] Maxim Vyznavač, La vita di Maria, n.89: Testin mariani del primo millenio, Roma 1989, str. 253.

[38] Srov. Benedikt XVI., Sacramentum caritatis, 112.

[39] Benedikt XVI., Generální audience 15. dubna 2009.

[40] Benedikt XVI., Homilie na Zjevení Páně, 6.1.2009.

[41] Dei Verbum, 4.

[42] Propositio 4.

[43] Sv. Jan od Kříže, Výstup na Horu Karmel, II, 22 (Modlitba se čtením z pondělí 2. adventního týdne: KKC, 65)

[44] Propositio 47.

[45] KKC, 67.

[46] Srov. Kongregace pro nauku víry, Fatimské poselství.

[47] Adversus Haereses, IV, 7,4; V, 1,3; V, 6,1; V,28,4.

[48] Benedikt XVI., Sacramentum caritatis, 12.

[49] Srov. Propositio 5.

[50] Ad.Haer. III, 24,50.

[51] In Gen. h. 21, n.1.

[51] Ep. 120, 10.

[53]Sanctorum Testamentorum dicta, ipse creavit et ipse aperuit“, in Ez.. 1,I. H 7, n.17.

[54]Oculi ergo devotae animae sunt columbarum quia sensus eius per Spiritum sanctum sunt illuminati et edocti, spiritualia sapientes... Nunc quidem aperitur animae talis sensus, ut intellegat Scripturas“, Richard od Svatého Viktora, PL CXCVI, 450 B a D.

[55] Sacramentum Serapionis, in X. Funk, Didascalia et Constitutiones apostolorum, Paderborn 1905, II, 158-160.

[56] Dei Verbum, 7.

[57] Ibidem, 8.

[58] Ibidem.

[59] Srov. Propositio 3.

[60] Srov. Závěrečné poselství, II, 5.

[61] In Lucam VI, 33.

[62] Dei Verbum, 13.

[63] KKC, 102; srov. též Rupert z Deutz, De operibus Spiritus Sancti, I,6.

[64] Ennarationes in Psalmos, 103, IV, 1.

[65] Srov. Dei Verbum, 21.

[66] Ibidem 9, srov. Též Dei Verbum, 11.

[67] Srov. Propositio 5.12.

[68] Srov. Dei Verbum, 12.

[69] Srov. Propositio 12.

[70] Dei Verbum, 11.

[71] Propositio 4.

[72] Prolog

[73] Srov. Benedikt XVI., Promluva ke světu kultury v Collegge des Bernardins v Paříži, 12.září 2008.

[74] Srov. Propositio 4.

[75] Srov. Relatio post disceptationem, 12.

[76] Dei Verbum, 5.

[77] Propositio 4.

[78] Např. Dt 28,1-2.15.45;32,1; u proroků srov. Jer 7,22-28; Ez 2,8; 3,10; 6,3; 13,2; až k posledním: srov. Jl 1,2; Zach 3,8). U sv. Pavla srov. Řím 10,14-18; 1 Sol 2,13.

[79] Propositio 55.

[80] Srov. Benedikt XVI., Sacramentum caritatis, 33.

[81] Deus caritas est, 41.

[82] Propositio 55.

[83] Srov. Evang.secundum Lucam 2, 19.




Další články z podrubriky Encykliky, exhortace

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
11.11.10 Verbum Domini - úvod
11.11.10 Verbum Domini - 1. část, třetí díl
11.11.10 Verbum Domini - 2. část, třetí díl
11.11.10 Verbum Domini - 2. část, první a druhý díl
11.11.10 Verbum Domini - 3. část



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2019 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Záznam aktuálního pořadu

Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Vatikán proti pronásledování a diskriminaci křesťanů

Vatikánský rozhlas obnoví krátkovlnné vysílání pro Amazonii

Syrský františkán: Máme podíl na Kristově kříži a spáse světa

Slavnost posvěcení Baziliky Svatého hrobu v Jeruzalémě

Kartuziáni zavírají dva ze svých třiadvaceti klášterů

Změna definice manželství neprošla hlasováním kanadských anglikánů

Al-Azhar zapovídá ženskou genitální mutilaci a dětské sňatky

Papež o zesnulém kardinálu Sardim: Byl dobrým a věrným služebníkem

Petrův nástupce navštíví diecézi Albano

Nový magistr dominikánského řádu pochází z Filipín

Úspěšné tažení na obhajobu zpovědního tajemství v Kalifornii

Papež apeloval na vyřešení venezuelské krize

 Nově na webu
Svatý otec: Kdo je můj bližní?

Publicistika: Nečekaný „Boží dar“ pro Konstantinopol

Publicistika: Plečnikovy kalichy ve Vatikánských muzeích

Rozhovory: Ježíš před rozlíceným davem mlčel

Homilie: „Opovržený, opuštěný od lidí“ (Iz  52,2-3)

Archiv zpráv červenec 19
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031    

Starší zprávy >

Náš tip

Mystikou společného „my“ překonáme osvícenskou logiku

Lidské bratrství

Nemůžeme si dovolit uprostřed soužení ztrácet víru