Nový portál Vatikánského rozhlasu

Berlín/Erfurt. 1. Papež se v Berlíně sešel s představiteli muslimů
2. Ekumenické setkání a bohoslužba v Erfurtu
3. Mariánské nešpory v Etzelsbachu.

ad 1. Dnes ráno se Benedikt XVI. sešel v Berlíně s představiteli muslimů. Nejvíce jich žije právě v tomto městě, kde povstala také vůbec první mešita v zemi. Německo má přibližně čtyři a půl milionů občanů s muslimským vyznáním, z nichž 70% tvoří Turci. Muslimské obce spravují u našich sousedů asi deset islámských dětských školek a 15 islámských škol uznaných státem.

PLNÉ ZNĚNÍ promluvy Benedikta XVI. na setkání s představiteli muslimské obce v Německu je ZDE

Benedikt XVI. se poté letecky přesunul do durynského spolkového hlavního města Erfurtu, které je poprvé zmiňováno již v osmém století v souvislosti se zřízením diecéze z podnětu sv. Bonifáce. Od středověku byl Erfurt důležitým obchodním a univerzitním centrem. Studia zde absolvoval také Martin Luther před svým vstupem do kláštera augustiniánů a vysvěcením na kněze v místní katedrále Panny Marie (1507). Za renesance bylo městu přezdíváno „durynský Řím“ pro jeho četné farní kostely, kaple, kláštery a klášterní školy. Vysloužilo si rovněž název „Erfordia turrita“ díky mnoha věžím, které jsou vbudovány do městského opevnění. Za druhé světové války město nechvalně proslulo kvůli zřízení jednoho z prvních německých koncentračních táborů. Erfurtská firma Topf und Söhne dodávala spalovny do Dachau, Buchenwaldu i Auschwitz. Synagoga vypálená během Křišťálové noci byla po válce obnovena jako jediná v bývalé NDR.

Dvousettisícový Erfurt je dodnes městem studentů (žije tu 30 tisíc posluchačů místní univerzity, jejíž součástí je také teologická fakulta) a turistickým magnetem kvůli dochovanému historickému jádru a místům Lutherova pobytu, spojeným s protestantskou reformou. Erfurtskou diecézi, která zahrnuje přes dva miliony obyvatel Durynska (2 249 882), z nichž je katolíků asi sedm procent (156 021) vede biskup Mons. Joachim Wanke. Ten také společně se premiérkou spolkové země Durynsko, paní Christine Lieberknechtovou, Svatého otce s doprovodem přivítal na erfurtském letišti.

Benedikt XVI. poté navštívil erfurtskou katedrálu, v níž je uctívána mariánská socha „Sedes Sapientiae“. Chrám byl vystavěn v románském stylu ve 12. století a pyšní se největším evropským středověkým zvonem, zvaným Gloriola. Biskup Wanke ve svém přivítání uvedl, že je to poprvé, kdy město navštěvuje papež. Požádal Svatého otce, aby místní křesťany posílil svým svědectvím víry.

Benedikt XVI. pak pozdravil v prázdném dómu pomocného erfurtského biskupa, katedrální kapitulu a zastavil se k uctění ostatků sv. Bonifáce a tiché adoraci. Poté v křížové chodbě za přítomnosti starosty Erfurtu a zemské předsedkyně vlády podepsal městkou Zlatou knihu hostů, pozdravil se s patnácti profesory teologické fakulty a poklonil se před hrobem biskupa Huga Aufderbecka, předchůdce současného diecézního biskupa.

Svatý otec se poté odebral do nedalekého objektu bývalého augustiniánského kláštera, založeného v roce 1277. V jeho budově prožil dvacet let života augustiniánský mnich Martin Luther – od roku 1501 až do své exkomunikace v roce 1521. Dnes se v bývalém klášteře konají mezinárodní konference, koncerty a divadelní představení. Jeho knihovna uchovává rukopisy značné historické hodnoty. Benedikta XVI. přivítal předseda Německé evangelické církve (Evangelische Kirche in Deutschland, EKD), pastor Nikolaus Schneider a předsedkyně Durynské evangelické církve Katrin Göringová -Eckardtová, kteří jej ambitem doprovodili do kapitulního sálu, jenž se jako jediný od Lutherových dob dochoval v původním stavu. Německá evangelická církev sestává z 22 luteránských, uniatských a reformovaných církví a shromažďuje ve svých řadách 24,2 miliony věřících.

ad 2. Před shromážděnými biskupy z papežského doprovodu a patnácti zástupci Rady Německé evangelické církve hovořili nejprve oba hostitelé. Pastor Nikolaus Schneider ve svém proslovu zdůraznil, že věřící obou církví se v Erfurtu nacházejí v diaspoře a při společném svědectví víry zakoušejí mnohem více společného než rozdílností. Přednesl přání věřících žijících v evangelicko-katolických manželstvích, aby se mohli svobodně účastnit eucharistického společenství v obou komunitách. Hovořil o Lutherově teologii, zakládající se na pojetí svobody jako závazku, jako přitakání Ježíši Kristu v Augustinově duchu. Luther je svým hledáním jistoty v Bohu stále aktuální v nejistém světě a stává se pojítkem mezi oběma církvemi, domnívá se pastor Schneider. V tomto smyslu lze hovořit o společné dvoutisícileté tradici církve, neboť reforma není ničím jiným než návratem církve ke Kristu. Předseda Německé evangelické církve v závěru své řeči Svatého otce vyzval, aby pětisté výročí reformy v roce 2017 (31. 10. 2017) považoval za svátek vyznání víry v Krista a vyslovil své přání k zacelení dějinných ran a k nastoupení cesty ke smíření.

Benedikt XVI. ve své odpovědi vyjádřil své dojetí nad tím, že se jako římský biskup může nacházet v místě, kde studoval a žil Martin Luther. Zdůraznil, že Lutherovi nedopřávala pokoje otázka po Bohu. Teologie pro něho nebyla akademickou záležitostí, ale vnitřním bojem se sebou samým.

„Jak je možný Bůh, který je milosrdný? - Vždycky znovu mě zasahuje fakt, že právě tato otázka byla hybnou silou celé jeho cesty. Kdo dnes, dokonce i mezi křesťany, řeší něco podobného? Co znamená otázka po Bohu v našem životě? V našem hlásání? Pro většinu lidí, i mezi křesťany, se Bůh v posledku o naše hříchy a naše ctnosti nezajímá. Protože on přece ví, že jsme všichni jenom lidé (tělesní). Pokud dnes ještě věříme v druhý břeh a v Boží soud, téměř všichni předpokládáme, že Bůh v praxi musí být velkorysý a že nakonec ve svém milosrdenství opomine naše malé nedostatky.“

Svatý otec pokračoval výčtem těchto údajně malých nedostatků – korupce, drogy, násilí maskované zdánlivou religiozitou, chudoba a hlad by nemohly devastovat svět, kdyby v nás byla živější Boží láska, láska k bližnímu a stvoření.

„Ne, zlo není titěrnost. Nemohlo by být tak silné, kdybychom my kladli Boha skutečně do středu svého života. Otázka: jaká je Boží pozice ve vztahu ke mně, jak si stojím já před Bohem? – tato palčivá otázka Martina Luthera by se měla znovu stát - jistě novým způsobem – také naší otázkou. Myslím, že toto je první apel, který bychom měli cítit při setkání s Martinem Lutherem.“

Druhým důležitým aspektem je centrální postavení Krista v Lutherově spiritualitě, zdůraznil papež.

„Možná mi nyní řeknete: Dobrá, ale co má tohle všechno společného s naší ekumenickou situaci? To všechno je patrně jen pokus mnohoslovně obejít naléhavé problémy, ve kterých čekáme praktický pokrok a konkrétní výsledky? K tomu odpovídám: to, co je pro ekumenismus nejnezbytnější, je především neztratit takřka nepozorovaně pod tlakem sekularizace velké věci, které máme společné, které nás jako takové činí křesťany a které zůstávají jako dar a úkol. Bylo chybou konfesního věku vidět pouze to, co nás dělí, a nevnímat zásadním způsobem to, co máme společného ve velkých směrnicích (direktivách) Písma svatého a ve vyznáních víry antického křesťanství. Právě to je velký pokrok ekumenismu posledních desetiletí, že jsme si totiž povšimli tohoto společenství ve společné modlitbě a zpěvu, ve společném nasazení za křesťanský ethos před světem, ve společném svědectví o Bohu Ježíše Krista v tomto světě, a že uznáváme toto společenství za náš nepomíjející základ.“

Existuje však reálné nebezpečí ztráty tohoto společenství. Objevují se nové, dynamické, avšak institucionálně vratké a často iracionální formy křesťanství.

„Tento celosvětový fenomén nám všem klade otázku, co pozitivního a co negativního nám má tato nová forma křesťanství říci? V každém případě nás znovu staví před otázku po tom, co zůstává vždy platné a co může nebo by mělo být změněno, před otázku po základní volbě ve víře.“

Víra je rovněž ohrožena kontextem sekularizovaného světa. Ústředním úkolem ekumenismu je tak plné prožívání víry v našem dnešku, a nikoliv její rozředění. K větší hloubce a životnosti víry by si měli křesťané navzájem pomáhat, zdůraznil Benedikt XVI.

„Taktiky nás nezachrání, nezachrání křesťanství. Tím, co nás zachrání, je znovu promýšlená a nově prožívaná víra, skrze niž Kristus a s Ním živý Bůh vstoupí do tohoto našeho světa. Tak jako nás mučedníci nacistické epochy přivedli jedny k druhým a vyvolali první velkou ekumenickou vstřícnost, tak také dnes víra, počínající v hloubi nás samých, uprostřed sekularizovaného světa, je nejsilnější ekumenickou silou, která nás znovu spojuje a vede nás k jednotě v jediném Pánu.“

zakončil Svatý otec svou promluvu k představitelům Rady německé evangelické církve.

PLNÉ ZNĚNÍ promluvy Benedikta XVI. k představitelům EKD je ZDE

V kostele bývalého augustiniánského kláštera se poté konala ekumenická bohoslužba za účasti asi tří set představitelů německých protestantských církví. Po Ježíšově velekněžské modlitbě (Jan 17, 1.20-23) přečtené kard. Kurtem Kochem, předsedou Papežské rady pro jednotu křesťanů, následovala promluva Svatého otce. Benedikt XVI. v ní rozvinul téma Ježíšovy modlitby za jednotu a připomněl nutnost společného svědectví o tomto živém Bohu v přítomném okamžiku.

„Potřebuje člověk Boha, nebo si poměrně hladce poradíme i bez Něho? V první chvíli Boží nepřítomnosti, dokud jeho světlo ještě nepřestalo vysílat odlesky a drží řád lidského bytí pohromadě, se může zdát, že vše funguje i bez Boha. Čím více se ale svět vzdaluje Bohu, tím zřejmější se stává, že člověk, v domýšlivosti moci, v prázdnotě srdce a dychtivosti po uspokojení a štěstí, „ztrácí“ svůj život stále víc. Žízeň člověka po nekonečnu je nevykořenitelná. Člověk byl stvořen pro vztah k Bohu a potřebuje Ho. Naše první ekumenická služba v této době musí být společné svědectví o přítomnosti živého Boha; tak dáme světu odpověď, kterou potřebuje.“

Svatý otec v závěru své promluvy reagoval na očekávání, která jeho návštěva vyvolala u evangelických církví, slibujících si zásadní prohlášení o Martinu Lutherovi.

„Chtěl bych k tomu říci, že jde o politickou interpretaci víry a ekumenismu. Když hlava státu navštěvuje spřátelenou zemi, obvykle předcházejí vyjednávání mezi určitými instancemi, které připravují znění jednoho nebo více dohod mezi oběma státy, zvažují výhody a nevýhody a docházejí ke kompromisu, který se nakonec jeví jako výhodný pro obě strany, takže traktát pak může být podepsán. Víra křesťanů ale není založena na zvažování výhod a nevýhod. Víra, kterou si konstruujeme sami, je bezcenná. Víra není věc, kterou vymýšlíme nebo sjednáváme. Je základem, z něhož žijeme. Jednota nevyrůstá ze zvažování výhod a nevýhod, nýbrž jedině ze stále hlubšího promýšlení a prožívání víry.“

PLNÉ ZNĚNÍ homilie Benedikta XVI. je ZDE

ad 3. V podvečer se Benedikt XVI. vydal vrtulníkem k mariánskému poutnímu místu Etzelsbach ze 16. století. Tady na prostranství před nevelkou kaplí Svatý otec předsedal bohoslužbě mariánských nešpor, které se podle údajů německé policie účastnilo 90 tisíc lidí.
Benedikt XVI. ve své homilii připomněl význam zdejšího poutního místa v dobách obou bezbožných diktatur, kdy se tam věřící začali hojně utíkat, aby si vyprošovali vnitřní pokoj.

„Když se křesťané po všechny časy a na všech místech obracejí k Panně Marii, nechávají se přitom vést spontánní jistotou, že Ježíš nemůže své matce odepřít její prosby, a opírají se o neotřesitelnou důvěru, že Maria je zároveň i naší matkou – matkou, která zakusila největší možné utrpení, soucítí s veškerou naší tísní a mateřsky přemýšlí o tom, jak ji překonat. Kolik lidí po staletí putovalo k Marii, aby před výjevem Panny Bolestné – jako zde v Etzelsbachu – nacházeli útěchu a posilu!
Podívejme se na její vypodobnění. Žena středního věku s očními víčky nateklými pláčem, zamyšlený pohled upřený do dálky, jako by její srdce nutilo k přemýšlení o všem, co se událo. V jejím klíně leží Synovo mrtvé tělo; drží jej opatrně a láskyplně, jako cenný dar. Na obnaženém těle spatřujeme stopy ukřižování. Možná byla tato Pieta, jak to bylo běžné, původně postavena nad oltářem. Ukřižovaný tak svou nataženou paží poukazuje na dění na oltáři, kde se v eucharistii zpřítomňuje jeho svatá oběť, kterou vykonal.“

PLNÉ ZNĚNÍ homilie Benedikta XVI. na nešporách v Etzelsbachu je ZDE

Po skončení nešpor se papež s doprovodem odebrali zpět do Erfurtu.

Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii

(RaVat)