VaticanNews.va

   26. 6. 2019

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.5830
Poslechem z webových stránek.3647
Četbou textů na webových stránkách.5864
Poslechem i četbou.3459


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Kardinál Sarah: Svět i církev umírá, protože ubývaji ti, kdo se klanějí Bohu

Australští biskupové vybízejí k výhradě svědomí v případech eutanazie

Papež: Jedině Boží Duch zlidšťuje a sbratřuje


Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů Návštěva papeže v České republice NAVRCHOLU.cz
 
Svatý otec

 Generální audience 

6.2.2013 

Věřím v Boha, Stvořitele lidské bytosti

Katecheze Benedikta XVI. na gen. audienci, aula Pavla VI.

Česká sekce RV

Úvodní čtení: Gen 1,1-2.27.31a

Drazí bratři a sestry,

Krédo začíná tím, že nazývá Boha „všemohoucím Otcem“, jak jsme o tom rozjímali minulý týden, a vzápětí dodává, že je „Stvořitelem nebe a země“, čímž odkazuje na úvodní větu Bible. V prvním verši Písma svatého totiž čteme: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“ (Gen 1,1). Bůh je počátkem všeho a v kráse stvoření se zračí všemohoucnost milujícího Otce.

Ve stvoření se Bůh projevuje jako Otec, neboť je počátkem života, a stvořením ukazuje svoji všemohoucnost. Obrazy užité Písmem svatým jsou velice působivé (srov. Iz 40,12; 45,12; 48,13; Žl 104,2.5; 135,7; 8,27-29; Job 38-39). Jako dobrý a mocný Otec se s láskou a věrně stará o své tvory, aby nikdy nezahynuli (srov. Žl 57,11; 108,5; 36,6). Stvoření se tak stává místem poznání a uznání všemohoucnosti Pána a Jeho dobroty, stává se pro nás věřící pobídkou k víře, abychom hlásali, že Bůh je Stvořitel. „Vírou poznáváme – píše autor listu Židům - že svět byl stvořen Božím slovem, takže to, co vidíme, nepovstalo z něčeho, co zde už bylo“ (Žid 11,3). Víra v sobě tedy zahrnuje umění rozpoznat stopy Neviditelného ve viditelném světě. Věřící může číst velkou knihu přírody a porozumět jejímu jazyku (srov. Žl 19,2-5), ale nezbytné je Slovo Jeho zjevení, které vzbuzuje víru, aby člověk mohl dosáhnout plného uvědomění reality Boha jakožto Stvořitele a Otce. V knihách Písma svatého může lidská inteligence ve světle víry nalézt klíč k porozumění světu.

Zvláštní místo zaujímá zejména první kapitola knihy Geneze, která velkolepě líčí stvořitelské Boží dílo uskutečněné v sedmi dnech. V šesti dnech Bůh dokonává stvoření a sedmý den, v sobotu zanechává veškeré činnosti a odpočívá. Je to den svobody pro všechny, den společenství s Bohem. Kniha Geneze nám tímto prvním obrazem ukazuje, že Bůh nejprve zamýšlel setkat se s láskou, která bude odpovědí na Jeho lásku. A proto pak stvořil materiální svět, do něhož zasadil tuto lásku, tedy tvory, kteří mu svobodně odpovědí. Struktura textu umožňuje opakování důležitých sdělení. Šestkrát se například vyskytuje věta: „Bůh viděl, že je to dobré“ (vv. 4.10.12.18.21.25) a na závěr, posedmé, po stvoření člověka: „Bůh viděl všechno, co udělal, a hle – bylo to velmi dobré“ (v.31). Všechno, co Bůh stvořil je krásné a dobré, prostoupené moudrostí a láskou; stvořitelská činnost Boží vnáší řád a harmonii, obdařuje krásou. Z vyprávění Geneze dále vysvítá, že Pán tvoří svým Slovem: desetkrát za sebou stojí v textu: „Bůh řekl“ (vv. 3.6.9.11.14.20.24.26.28.29). Slovo, Logos Boží je počátkem reality světa: Bůh řekl a stalo se. Takto je zdůrazněna účinná moc božského Slova. Žalmista recituje: „Jeho slovem vznikla nebesa, dechem jeho úst všechen jejich zástup…, On totiž řekl – a stalo se, on poručil – a vše povstalo“ (Žl 33,6.9). Život se rodí a svět existuje, protože je poslušný Božímu Slovu.

Naše otázka zní: má dnes, v době vědy a techniky ještě smysl mluvit o stvoření? Jak máme rozumět vyprávění Geneze? Bible nechce být učebnicí přírodních věd, nýbrž poskytnout porozumění autentické a hluboké pravdě věcí. Základní pravda, kterou vyprávění Geneze odhaluje, spočívá v tom, že svět není shlukem kontrastujících sil, ale má svůj počátek a stabilitu v Logu, ve věčném Rozumu Boha, který bez ustání nese celé veškerenstvo. Existuje určitý plán se světem, který se rodí z tohoto Rozumu, z Ducha Tvůrce. Věřit, že toto je základem všeho, osvěcuje každý aspekt života a dává odvahu vyrovnávat se s dobrodružstvím života v důvěře a s nadějí. Písmo nám tedy říká, že počátkem bytí a světa - naším počátkem - není iracionalita a nutnost, nýbrž rozum, svoboda a láska. V to poslední věříme.

Chtěl bych však říci ještě pár slov o vrcholu celého stvoření: muži a ženě, lidské bytosti, jediné, která má „schopnost poznat a milovat svého Stvořitele“ (Gaudium et spes, 12). Žalmista se táže s pohledem upřeným k nebi: „Když se zahledím na tvá nebesa, dílo tvých prstů, na měsíc, na hvězdy, které jsi stvořil: Co je člověk, že na něho myslíš, co je smrtelník, že se o něho staráš?“ (Žl 8,4-5). Lidská bytost, s láskou stvořená Bohem, je nepatrná ve srovnání s nezměrností vesmíru. Pohlédneme-li někdy k obrovským nebeských vzdálenostem, také zakoušíme svoji omezenost. Lidská bytost je tímto paradoxem prostoupena: naše nepatrnost a naše pomíjivost se snoubí s velikostí toho, co jí chce dát láska věčného Boha.

Vyprávění knihy Geneze o stvoření nás uvádí také do tohoto tajemství a pomáhá nám poznat plán Boha s člověkem. Především nám sděluje, že Bůh utvořil člověka z prachu země (srov. Gen 2,7). To znamená, že nejsme Bůh, nestvořili jsme sami sebe, jsme prachem země. Znamená to však také, že pocházíme z dobré země působením dobrého Stvořitele. K tomu přistupuje další zásadní skutečnost: všechny lidské bytosti jsou z prachu země, bez ohledu na rozdíly způsobené kulturou či historií a nehledě na sociální odlišnosti; jsme jediným lidstvem, které utvořil Bůh z jedné země. Pak je tu druhý element: lidská bytost má svůj původ, protože Bůh vdechnul život do těla utvořeného ze země (srov. Gen 2,7). Lidská bytost je učiněna k Božímu obrazu a podle podoby Boha (srov. Gen 1,26-27). Všichni v sobě tedy neseme živoucí dech Boží a každý lidský život je pod zvláštní ochranou Boha. Být k obrazu a podobě Boha rovněž ukazuje, že člověk není uzavřen do sebe sama, ale má bytostný vztah k Bohu.

V prvních kapitolách knihy Geneze nacházíme dva příznačné obrazy: zahradu se stromem poznání dobra a zla a hada (srov. Gen 2,15-17; 3,1-5). Zahrada nám naznačuje, že realita, do níž Bůh uvedl lidskou bytost, není divokým pralesem, nýbrž místem, které skýtá ochranu, potravu a oporu. Člověk má poznat svět nikoli jako vlastnictví, které může drancovat a vykořisťovat, ale jako dar Stvořitele, znamení Jeho spásonosné vůle, dar, který je třeba pěstovat, střežit, nechat s úctou růst a rozvíjet v harmonii, dbát na jeho rytmy a logiku podle Božího plánu (srov. Gen 2,8-15). Potom je tu had, postava související s východními kulty plodnosti, jimiž byl Izrael přitahován a které jej neustále pokoušely, aby odstoupil od tajemné smlouvy s Bohem. V této souvislosti líčí Písmo svaté zkoušku, které byli podrobeni Adam s Evou, jako samotné jádro pokušení a hříchu. Co vlastně říká had? Nepopírá Boha, nýbrž vnuká zákeřnou otázku: „Tak Bůh vám tedy řekl: «Nejezte ze žádného stromu v zahradě»?“ (Gen 3,1). Takto had vzbuzuje podezření, že smlouva s Bohem je jakýmsi řetězem, který spoutává, zbavuje svobody a odnímá ty nejkrásnější a nejcennější věci v životě. Pokušení se stává návodem vytvořit si vlastními silami svůj svět, odmítnout omezení plynoucí ze stvořeného bytí, meze dobra a zla, morálku. Závislost na stvořitelské lásce Boha je nastíněna jako zátěž, od které je třeba se osvobodit. To je jádrem každého pokušení. Když však nějaká lež falšuje vztah k Bohu a staví se na Jeho místo, mění se všechny ostatní vztahy. Druhý se pak stává soupeřem a ohrožením. Adam poté co podlehl pokušení ihned obviňuje Evu (srov. Gen 3,12); oba se ukrývají, aby nebyli spatřeni oním Bohem, se kterým dříve přátelsky rozmlouvali (srov. Gen 3,8-10); svět už není zahradou, ve které se harmonicky žije, nýbrž místem, kterého je třeba se zmocnit a kde číhají léčky (srov. Gen 3,14-19); závist a nenávist jednoho vůči druhému vstupují do lidského srdce: příkladem je Kain, který zabíjí vlastního bratra Ábela (srov. Gen 4,3-9). Tím že se obrací proti svému Stvořiteli, staví se člověk ve skutečnosti sám proti sobě, popírá svůj původ a tedy svoji pravdu; a do světa vstupuje zlo a jeho úmorné okovy bolesti a smrti. A tak ve stvoření, které Bůh učinil dobrým, ba dokonce velmi dobrým, po tomto svobodném rozhodnutí člověka pro lež, která odporuje pravdě, vstupuje do světa zlo.

Z vyprávění o stvoření, bych rád vyvodil poslední ponaučení: hřích rodí hřích a všechny hříchy dějin jsou vzájemně propojeny. Tento aspekt nás nutí hovořit o takzvaném „prvotním hříchu“. Jaký je význam této nesnadno pochopitelné skutečnosti? Chtěl bych poukázat jen na několik prvků. Především musíme vzít v úvahu, že žádný člověk není uzavřen v sobě samém, žádný nemůže žít jenom ze sebe a pro sebe; dostáváme život od druhých a to nejenom ve chvíli narození, ale každý den. Lidská bytost je vztah: jsem sám sebou jedině v tobě a skrze tebe, ve vztahu lásky k Božímu Ty a těm druhým ty. Hřích je však narušením či zničením vztahu k Bohu. V tom je jeho podstata, že totiž ničí tento zásadní vztah k Bohu a staví se na místo Boží. Katechismus katolické církve říká, že prvotním hříchem „člověk dal přednost sám sobě před Bohem a tím pohrdl Bohem: zvolil sám sebe proti Bohu, v rozporu s tím, co vyžaduje jeho stav stvořeného tvora, a tedy i jeho vlastní dobro“ (KKC 398). Narušením tohoto základního vztahu jsou narušeny či zničeny také ostatní póly vztahu, hřích boří vztahy a tak boří všechno, protože jsme vztahem. Je-li tedy vztahová struktura od počátku narušena, přichází každý člověk na svět poznamenaný tímto narušením vztahů, přichází na svět narušený hříchem, kterým je osobně poznamenán. Prvotní hřích napadá a zraňuje lidskou přirozenost (srov. KKC, 404-406). A člověk sám, jediný, nemůže z této situace vyváznout, nemůže se sám vykoupit; jedině Stvořitel může navázat správné vztahy. Jedině, přijde-li Ten, od kterého jsme se vzdálili, k nám a laskavě nám podá ruku, mohou být správné vztahy opět navázány. To se děje v Ježíši Kristu, který se vydává doslova opačnou cestou než Adam, jak to popisuje svatý Pavel v hymnu druhé kapitoly listu Filipanům (2,5-11). Zatímco Adam nerozpoznává svoje stvořené bytí a chce stanout na místě Božím, Ježíš, Syn Boží, který má dokonalý vztah s Otcem, se snižuje, stává se služebníkem, vydává se cestou lásky pokořením až k smrti kříže, aby uspořádal vztahy k Bohu. Kristův kříž se tak stává novým stromem života.

Drazí bratři a sestry, žít vírou znamená rozpoznávat velikost Boha a přijímat naši vlastní nepatrnost, naši podmíněnost tvorů a ponechávat Pánu, aby ji naplnil svojí láskou a mohla tak růst naše opravdová velikost. Zlo a jeho zátěž bolesti a utrpení je tajemstvím, které je osvěcováno světlem víry, jež nám dává jistotu, že můžeme být vysvobozeni: jistotu, že je dobré být člověkem.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
26.6.19 František: Všednost se stává prostorem zjevení živého Krista
26.6.19 O Skutcích apoštolů - »setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách«
19.6.19 Papež: Jedině Boží Duch zlidšťuje a sbratřuje
19.6.19 O Skutcích apoštolů - »jazyky jako z ohně«
12.6.19 Petrův nástupce: Společenství je prvním svědectvím, které nabízejí apoštolové



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2019 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Záznam aktuálního pořadu

Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
František: Všednost se stává prostorem zjevení živého Krista

Papež: Tradice, čas a technologie jsou základní dimenze integrálního přístupu k práci

Australský episkopát: Musíme pochopit svoji nepatrnost a velikost Božího plánu

Kardinál Sarah: Svět i církev umírá, protože ubývaji ti, kdo se klanějí Bohu

Zasedá Rada kardinálů s papežem

Emeritní papež – nová kniha vysvěluje titul Benedikta XVI.

Mons. Peňáz: Dobré boty a důvěru v Boží prozřetelnost

Co je to “nejlepší zájem”? – ptají se angličtí biskupové

Nová studie požaduje přehodnocení právního pohledu na potrat

Všichni chybujeme, ale Bůh stále odpouští, píše papež italským vězňům

Svatý otec jmenoval apoštolského administrátora lyonské arcidiecéze

Papež: Biskup, který se nemodlí, je žoldák

 Nově na webu
Svatý otec: O Skutcích apoštolů - »setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách«

Publicistika: Dějiny nejsou nekonečné

Publicistika: O spirituální dimenzi západního malířství

Rozhovory: Ježíš před rozlíceným davem mlčel

Homilie: „Opovržený, opuštěný od lidí“ (Iz  52,2-3)

Archiv zpráv červen 19
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930

Starší zprávy >

Náš tip

Mystikou společného „my“ překonáme osvícenskou logiku

Lidské bratrství

Nemůžeme si dovolit uprostřed soužení ztrácet víru