163. Snažil jsem se prozkoumat nynější situaci lidstva jak v puklinách planety, kterou obýváme, tak v nejhlubších lidských příčinách environmentálního úpadku. Ačkoli tento pohled na realitu samotnou už indikuje nezbytnost změny kurzu a napovídá některé činy, pokusím se nyní načrtnout hlavní trasy dialogu, které nám pomohou vyjít ze spirály sebedestrukce, do níž se noříme.

I. Dialog o životním prostředí v mezinárodní politice

164. Od poloviny minulého století se po překonání mnoha těžkostí ustálila tendence chápat planetu jako vlast a lidstvo jako lid, který obývá společný dům. Vzájemně provázaný svět neoznačuje pouze uvědomění si, že škodlivé důsledky stylu života, produkce a spotřeby zasahují všechny, ale označuje především takové postupování, ve kterém budou řešení předkládána z globální perspektivy a nikoli z hlediska pouhé obrany zájmů některých států. Vzájemná závislost nás zavazuje, abychom mysleli na jeden svět, na společný projekt. Avšak tentýž důvtip uplatněný v enormním technologickém rozvoji neumí nacházet účinné formy mezinárodního řízení, které by vyřešily vážné ekologické a sociální problémy. Čelit zásadním problémům, které nemohou být řešeny zásahy jednotlivých zemí, je nezbytné pomocí světového konsensu, který povede například k programu udržitelného a diverzifikovaného zemědělství, k rozvoji obnovitelných a neznečišťujících forem energie, k podpoře větší energetické účinnosti, k prosazování adekvátní správy lesních a vodních zdrojů, k zajištění pitné vody dostupné všem.

165. Víme, že technologie založená na fosilních, velmi znečišťujících palivech – zejména uhlí, ale také ropě a v menší míře zemním plynu – musí být postupně a neprodleně nahrazena. V očekávání širokého rozvoje obnovitelných energií, který by měl už probíhat, je legitimní volit menší zlo či přijímat přechodná řešení. Mezinárodní společenství však nedošlo k náležité dohodě, pokud jde o odpovědnost těch, kteří mají nést větší náklady tohoto energetického přechodu. V posledních desetiletích vyvolaly ekologické otázky rozsáhlou veřejnou diskusi, která v občanské společnosti vedla k rozmachu velkého nasazení a velkorysému nadšení. Politika a průmysl reagují pomalu a zdaleka nejsou na výši světových výzev. V tomto smyslu lze říci, že zatímco lidstvo postindustriální doby bude možná historicky připomínáno jako nejvíce nezodpovědné, je žádoucí, aby lidstvo počátku jednadvacátého století mohlo být připomínáno proto, že velkodušně přijalo svoji závažnou zodpovědnost.

166. Světové ekologické hnutí již ušlo velký kus cesty, podpořeno úsilím mnoha organizací občanské společnosti. Nebylo by možné tady vyjmenovat všechny, ani podat popis jejich přínosu. Díky tomuto nasazení se však ekologické otázky dostávají stále více do veřejné agendy a staly se trvalou pobídkou k dalekosáhlé reflexi. Světové ekologické summity posledních let však na tato očekávání neodpověděly, protože kvůli nedostatečné politické rozhodnosti nedosáhly skutečně významných a účinných dohod o životním prostředí.

167. Za zmínku stojí summit o Zemi pořádaný v Rio de Jaineru roku 1992. Bylo zde řečeno, že „lidské bytosti stojí v ohnisku zájmu o trvale udržitelný rozvoj“.[126] Prohlášení převzalo několik bodů Stockholmské deklarace (1972), která mimo jiné ustanovila mezinárodní spolupráci v péči o ekosystém celé Země, povinnost nést její ekonomické náklady pro ty, kdo znečišťují, a povinnost zvažovat ekologický dopad každého díla či projektu. Dalo si za cíl stabilizovat koncentraci skleníkových plynů v atmosféře a zvrátit tak tendenci globálního oteplování. Vypracovalo také agendu akčního programu, konvenci o biologické diverzitě a stanovilo principy ve věci lesního porostu. Třebaže tento summit byl ve svojí době skutečně nový a prorocký, dohody byly uskutečňovány minimálně, protože nebyly zřízeny adekvátní kontrolní mechanismy, které by periodicky ověřovaly a sankcionovaly jejich nedodržování. Deklarované principy nadále vyžadují účinnou a okamžitou realizaci.

168. Mezi pozitivními zkušenosti lze zmínit například Basilejskou úmluvu o kontrole pohybu nebezpečných odpadů zavádějící systém ohlašování, závazné limity a kontroly, jakož i závaznou Úmluvu o mezinárodním obchodu s ohroženými rostlinnými a živočišnými druhy stanovující rovněž kontrolu jejího dodržování. Díky Vídeňské úmluvě na ochranu ozónové vrstvy a její aktualizace Montrealským protokolem a jeho opatřeními vstoupil problém oslabení této atmosférické vrstvy do fáze svého řešení.

169. Co se týká péče o biologickou diverzitu a desertifikace, byly pokroky mnohem menší. Pokud jde o klimatické změny, jsou žalostně skrovné. Snížení emisí skleníkových plynů vyžaduje poctivost, odvahu a odpovědnost zejména těch nejmocnějších zemí, které nejvíce znečišťují. Konference OSN o udržitelném rozvoji nazvaná Rio+20 (Rio de Janeiro 2012) vydala obsáhlou a neúčinnou závěrečnou deklaraci. Mezinárodní dohody nemohou výrazně uspět kvůli postojům zemí, které privilegují vlastní národní zájmy před obecným dobrem. Ti kdo ponesou důsledky, které se pokoušíme skrývat, připomenou tento nedostatek svědomí a odpovědnosti. Během sepisování této encykliky nabyla tato debata obzvláštní intenzity. My věřící nemůžeme neprosit Boha za kladný posun nynějších diskusí tak, aby budoucí generace nenesly důsledky nerozvážného zdráhání.

170. Některé strategie ke snížení emisí znečišťujících skleníkových plynů usilují o zavedení internacionalizace environmentálních nákladů a hrozí ukládáním těžkých závazků na snížení těchto emisí zemím s malými zdroji stejně jako těm průmyslovým. Uložení takovýchto opatření tedy penalizuje země, které mají zapotřebí se rozvinout. Takto je přidávána nová nespravedlnost, zahalená do péče o životní prostředí. Také v tomto případě se jde z louže pod okap. Poněvadž účinky klimatických změn budou patrné ještě dlouhou dobu, i kdyby se nyní přijala přísná opatření, některé země s nemnoha zdroji budou potřebovat pomoc, aby se vyrovnaly s účinky, které již vznikly a postihují jejich ekonomiky. Je jisté, že existují společné, ale také diferencované odpovědnosti, protože, jak říkají bolívijští biskupové, „země, které profitovaly z pokročilé industrializace za cenu enormních emisí skleníkových plynů, mají větší odpovědnost přispět na řešení problémů, které způsobily.“[127]

171. Strategie prodeje „emisních povolenek“ může zrodit novou formu spekulací a neposlouží redukci globálních emisí znečišťujících plynů. Tento systém je rychlé a snadné řešení, které má zdání určitého nasazení za životní prostředí, avšak nezahrnuje v sobě žádnou radikální změnu, která by byla na výši situace. Může se dokonce stát trikem, který umožní udržovat nadměrnou spotřebu některých zemí a sektorů.

172. Pro chudé země je prioritou vykořenění bídy a sociální rozvoj jejich obyvatel. Současně musejí vzít v úvahu skandální úroveň spotřeby některých privilegovaných sektorů vlastní populace a lépe čelit korupci. Musejí zajisté také rozvíjet méně znečišťující formy produkce energie, ale k tomu potřebují pomoc zemí, které se hodně rozvinuly za cenu nynějšího znečištění planety. Přímé využívání hojné sluneční energie vyžaduje vznik takových mechanismů a podpory, aby rozvojové země měly přístup k technologiím, technické asistenci a k finančním zdrojům, ale vždy je třeba věnovat pozornost konkrétním situacím, poněvadž „ne vždy je odpovídajícím způsobem zvážena kompatibilita těchto zařízení s kontextem, pro který jsou projektována.“[128] Náklady by byly nízké, kdyby se porovnaly s rizikem klimatických změn. V každém případě jde především o etické rozhodnutí, založené na solidaritě všech národů.

173. Urgentní je realizace mezinárodních dohod vzhledem ke skrovné schopnosti místních instancí účinně zasáhnout. Vztahy mezi státy mají chránit svrchovanost každého z nich, ale také určit dohodnuté cesty, aby se předešlo místním katastrofám, které by uškodily všem. Je zapotřebí regulačních rámců, které ukládají povinnosti a brání nepřijatelným akcím jakou je lokalizace vysoce znečišťující průmyslové výroby a odpadu mocnými zeměmi do jiných zemí.

174. Zmiňme také systém správy mořských zdrojů. Třebaže existují různé mezinárodní a regionální úmluvy, jsou fragmentací a absencí systémů regulace, kontroly a sankcí ohroženy všechny snahy. Rostoucí problém mořského odpadu a ochrana mořských oblastí mimo hranice států představuje nadále zvláštní výzvu. V posledku potřebujeme režimy správy pro celou škálu takzvaných obecných globálních dober.

175. Tatáž logika, která ztěžuje přijímání drastických rozhodnutí k obrácení tendence globálního oteplování, znemožňuje vykořenění chudoby. Potřebujeme odpovědnější globální reakci, která bude zároveň zahrnovat redukci znečišťování a rozvoj chudých zemí a regionů. Jednadvacáté století si udržuje systém správy minulých dob a je svědkem ochabování moci národních států zejména proto, že ekonomicko-finanční dimenze nadnárodní povahy směřuje k ovládnutí politiky. V tomto kontextu je nevyhnutelné rozvinout prostřednictvím dohod mezi národními vládami silnější a účinněji organizované mezinárodní instituce mající nestrannou pravomoc a moc sankcionovat. Jak prohlásil Benedikt XVI. v rámci už rozvinuté sociální nauky církve: „Řídit světovou ekonomiku, obnovit ekonomiky zasažené krizí, a tak zabránit zhoršení současné krize, které by vedlo k ještě větším nerovnostem; vhodným způsobem zabezpečit celkové odzbrojení, dostatek jídla a mír; zajistit ochranu životního prostředí a regulovat migrační pohyby – to všechno si naléhavě žádá existenci opravdové světové politické autority, která byla navržena už mým předchůdcem Janem XXIII.“[129] V této perspektivě nabývá diplomacie nevídaný význam při prosazování mezinárodních strategií zamezujících vážnějším problémům, které nakonec poškozují všechny.

II. Dialogem k nové národní a lokální politice

176. Vítězové a poražení nejsou jenom mezi jednotlivými zeměmi, ale také v rámci chudých zemí, ve kterých je třeba identifikovat různé stupně odpovědnosti. Otázky týkající se životního prostředí a ekonomického rozvoje proto už nelze klást jenom na základě rozdílů mezi zeměmi, ale vyžadují, aby se věnovala pozornost národní a lokální politice.

177. Vzhledem k možnosti používat nezodpovědně lidské schopnosti má každý stát uvnitř vlastního teritoria neodkladnou funkci plánovat, koordinovat, dohlížet a sankcionovat. Jak spravuje a opatruje společnost svůj vlastní rozvoj v kontextu nepřetržitých technologických inovací? Faktorem, který působí jako účinný moderátor, je právo, které stanovuje pravidla dovoleného jednání ve světle obecného dobra. Meze, které má ukládat zdravá, zralá a svrchovaná společnost, se týkají předvídavosti a obezřetnosti, adekvátní regulace, dozoru nad aplikací norem, boje proti korupci, operativní kontroly nad nežádoucími účinky výrobních procesů a případného zásahu v neurčitých či potenciálních rizicích. Narůstá jurisprudence zaměřená na omezování znečišťujících účinků podnikatelských aktivit. Politická a institucionální struktura neexistuje jenom proto, aby zamezovala špatným praktikám, nýbrž aby povzbuzovala ty dobré, stimulovala kreativitu hledající nové cesty a usnadňovala osobní i kolektivní iniciativy.

178. Drama politiky soustředěné na bezprostřední výsledky, podporované také populací žijící konzumním stylem, nutí k produkci s krátkodobým růstem. Vlády se s ohledem na volební preference snadno nepouštějí do riskantního popouzení populace opatřeními, která by se mohla dotknout úrovně spotřeby nebo ohrozit zahraniční investice. Krátkozraké budování moci brání zařazení prozíravé environmentální agendy do té veřejné, vládní. Zapomíná se tak, že „čas je nadřazen prostoru,“[130] a že jsme vždycky plodnější, když se zabýváme zrodem procesů než ovládnutím mocenského prostoru. Velikost politiky se ukazuje tehdy, když se v obtížných momentech jedná na základě velkých principů a myslí na obecné dobro v dlouhodobé perspektivě. Politická moc si velmi namáhavě osvojuje tuto povinnost v rámci národního projektu.

179. Na některých místech se rozvíjejí kooperativy využívající obnovitelné energie, které umožňují lokální soběstačnost a dokonce prodej nadbytečné produkce. Tento jednoduchý příklad ukazuje, že zatímco existující světový řád je neschopný přijmout odpovědnost, lokální instance to dokáže. Tam se totiž může zrodit větší odpovědnost, silný komunitní smysl, zvláštní schopnost velkodušně opatrovat a tvořit, hluboká láska k vlastní zemi jakož i myšlenka na to, co se předává dětem a vnukům. Tyto hodnoty mají velmi hluboké kořeny v domorodých populacích. Protože právo někdy v důsledku korupce prokazuje svoji nedostatečnost, vyžaduje se pod tlakem populace politické rozhodnutí. Společnost pomocí nevládních a zprostředkujících organizací musí přimět vlády k rozvoji přísnějších norem, procedur a kontrol. Pokud občané nekontrolují národní, regionální a obecní politickou moc, nelze čelit ani poškozování životního prostředí. Na druhé straně obecní legislativa může být účinnější, pokud existuje shoda mezi sousedy na podpoře dané environmentální politiky.

180. Nelze pomýšlet na uniformní recepty, protože každá země má specifické problémy a omezení. Pravdou je také, že politický realismus může požadovat opatření a přechodné technologie, které budou neustále doprovázet plány a souhlas s postupnými závazky. V národní a lokální oblasti je však zároveň stále co dělat, například prosazovat formy energetických úspor. Zahrnuje to v sobě způsoby maximálně energeticky účinné průmyslové výroby, co nejmenší užití surovin a stažení z trhu takových produktů, které mají malou energetickou účinnost anebo více znečišťují. Můžeme také zmínit dobré řízení dopravy nebo technologie výstavby či přestavby domů redukující spotřebu energie a stupeň znečištění. Na druhé straně místní politika se může zaměřit na modifikaci spotřeby, rozvoj ekonomie odpadu a jeho recyklace, na ochranu určitých druhů a plánování diverzifikovaného zemědělství se střídáním osevu. Je možné favorizovat zemědělský rozvoj chudých regionů investicemi do zemědělských infrastruktur, organizace lokálního či národního trhu, zavlažovacích systémů, rozvoje udržitelných zemědělských technik. Lze usnadňovat formy komunitní kooperace a organizace, které hájí zájmy malovýrobců a chrání lokální ekosystémy před drancováním. Lze toho dělat mnoho!

181. Nevyhnutelná je kontinuita, takže nelze měnit politiku týkající se klimatických změn a ochrany životního prostředí pokaždé, změní-li se vláda. Výsledky vyžadují mnoho času a jsou spojeny s bezprostředními náklady, jejichž účinky nemohou vyjít najevo během jednoho vládního období. Proto bez tlaku obyvatel a institucí bude vždycky existovat odpor proti zásahům a to tím spíše, bude-li třeba něco naléhavě řešit. Politik, který přijme tuto odpovědnost spolu s cenou, kterou to obnáší, nevychází vstříc logice efektivity a krátkodobých výsledků nynější politiky, ale odváží-li se tak jednat, bude moci znovu rozpoznat důstojnost, kterou mu dal Bůh jako člověku, a v dějinách po sobě zanechá svědectví velkodušné odpovědnosti. Je třeba dát větší prostor zdravé politice schopné reformovat instituce, koordinovat je a zavést v nich dobré praktiky dovolující překonat nepřístojný nátlak a netečnost. Nicméně je zapotřebí dodat, že ta nejlepší opatření se neujmou, pokud budou chybět velké cíle, hodnoty, humanistické chápání schopné dát každé společnosti šlechetný a velkorysý cíl.

III. Dialog a transparentnost v rozhodovacích procesech

182. Předpověď environmentálního dopadu podnikatelských aktivit a projektů vyžaduje transparentní politické procesy podrobené dialogu, zatímco korupce, která ukrývá skutečný dopad na životní prostředí nějakého projektu výměnou za určité výhody, vede k dvojznačným dohodám, které se vyhýbají povinnosti informovat a hlouběji o věci diskutovat.

183. Studie ekologického dopadu by neměla následovat až po vypracování projektu výroby nebo jakékoli politiky, plánu či programu. Musí stát hned na začátku a musí být zpracována interdisciplinárně, transparentně a nezávisle na jakémkoli ekonomickém či politickém nátlaku. Musí se pojit s analýzou podmínek práce a možných účinků na fyzické a mentální zdraví lidí, na lokální ekonomiku a bezpečnost. Ekonomické výsledky je tak možné předvídat realističtěji, jsou-li brány v potaz možné scénáře a eventuálně předjímat nutnost větších investic pro řešení nezamýšlených a napravitelných účinků. Je nezbytné vždycky mít souhlas různých sociálních aktérů, kteří mohou přinést různé perspektivy, řešení a alternativy. V diskusi však musí mít přednost v pořadí místní obyvatelé, kteří si kladou otázku, co chtějí pro sebe a pro svoje děti, a mohou brát do úvahy cíle, které přesahují bezprostřední ekonomické zájmy. Je třeba opustit ideu „zásahů“ do životního prostředí a dát prostor politice promýšlené a diskutované všemi zainteresovanými. Participace vyžaduje, aby všichni byli adekvátně informováni o různých aspektech, rizicích a možnostech a nemá být redukována jen na počáteční rozhodnutí o projektu, nýbrž zahrnovat také stálou kontrolu a dozor. Je třeba upřímnosti a pravdy ve vědeckých a politických diskusích, které se přitom nemají omezovat na zvažování toho, co je zákonem dovoleno či nikoli.

184. Objeví-li se eventuální rizika pro životní prostředí, která se dotýkají přítomného i budoucího obecného dobra, vyžaduje tato situace, „aby se rozhodnutí zakládala na porovnání hypotetických rizik a užitků každé možné alternativní volby.“[131] Platí to především tehdy, může-li projekt zvýšit využívání přírodních zdrojů, emise, produkci odpadu, anebo zásadně změnit krajinu, habitat chráněných druhů nebo užití veřejného prostoru. Některé projekty nepodpořené přesnou analýzou mohou hluboce narušit kvalitu života v daném místě v nejrůznějších ohledech, např. nepředvídané akustické znečištění, vizuální smog, ztráta kulturních hodnot, následky užití nukleární energie. Konzumní kultura, která upřednostňuje krátkodobé a soukromé zájmy, může vést k ukvapené realizaci projektu nebo k zastírání informací.

185. V každé diskusi o podnikatelské iniciativě je třeba klást řadu otázek, aby bylo možné rozlišit, zda povede k opravdu integrálnímu rozvoji: K jakému účelu? Z jakého důvodu? Kde? Kdy? Jak? Komu je určena? Jaká jsou rizika? Za jakou cenu? Kdo hradí náklady a jak? V tomto zpytování jsou otázky, které mají mít prioritu. Víme například, že voda je nedostatkový a nezbytný zdroj kromě toho, že je základním právem, které podmiňuje uplatňování ostatních lidských práv. To je nepochybné a překračuje každou analýzu vlivů na životní prostředí určitého regionu. 186. V deklaraci z Ria roku 1992 se tvrdí, že „tam, kde hrozí vážná nebo nenapravitelná škoda, nesmí být nedostatek vědecké jistoty zneužit pro odklad účinných opatření, která by mohla zabránit poškození životního prostředí.“[132] Tato zásada obezřetnosti umožňuje chránit ty nejslabší, kteří mají minimum možností se bránit a dobrat se nepopiratelných důkazů. Pokud objektivní informace předvídá těžkou a nevratnou škodu, třebaže by neexistoval nezvratný důkaz, měl by být jakýkoli projekt zastaven či pozměněn. Takto se obrací důkazní břemeno, takže v těchto případech je třeba předkládat objektivní a rozhodující důkaz toho, že navrhovaná aktivita nezpůsobí vážné škody životnímu prostředí nebo těm, kteří jej obývají.

187. To neznamená stavět se proti jakékoli technologické inovaci, která umožní zlepšit kvalitu života obyvatel. V každém případě však musí zůstat zachováno, že zisk nemůže být jediným kritériem, které je třeba brát v úvahu, a že ve chvíli, kdy se objeví nějaké informace o nových skutečnostech, musí dojít k novému posouzení za účasti všech, kterých se to týká. Výsledkem diskuse může být rozhodnutí nepokračovat v projektu, ale také jeho úprava či vypracování alternativních návrhů.

188. V diskusi o otázkách životního prostředí je obtížné dosáhnout konsensu. Znovu zdůrazňuji, že církev si nečiní nárok definovat vědecké otázky, ani nahrazovat politiku, ale zve k poctivé a transparentní diskusi, aby individuální potřeby anebo ideologie nepoškozovaly obecné dobro.

IV. Dialog politiky a ekonomie za plnost lidství

189. Politika se nesmí podřizovat ekonomii, která se zas nemá podřizovat technokratickému diktátu a paradigmatu výkonnosti. S ohledem na obecné dobro dnes nevyhnutelně potřebujeme, aby cestou dialogu politika a ekonomie rozhodně sloužily životu, zvláště lidskému životu. Záchrana bank za každou cenu na úkor populace bez rozhodného odhodlání reformovat celý systém, potvrzuje absolutní vládu finančnictví, které nemá budoucnost a které po dlouhých, nákladných a kosmetických změnách může plodit jenom nové krize. Finanční krize z let 2007-2008 byla příležitostí k rozvoji nové ekonomie pozornější vůči etickým principům a k nové regulaci spekulativních finančních aktivit a virtuálního bohatství. Nenastoupila však reakce, která by vedla k přehodnocení zastaralých kritérií, jež nadále vládnou světu. Produkce není vždycky racionální a často se pojí k proměnlivým ekonomickým činitelům, které připisují produktům hodnotu neodpovídající jejich reálné hodnotě. To častokrát způsobuje nadprodukci určitého zboží nepotřebně dopadající na životní prostředí a současně poškozuje mnohé regionální ekonomiky.[133] Finanční bublina je obvykle také bublinou produktivní. Zkrátka se nepřistupuje k rozhodnému řešení problému reálné ekonomiky umožňující diverzifikaci a zkvalitnění produkce, adekvátní fungování podniků, rozvoj malých a střední podniků vytvářejících zaměstnanost atd.

190. V tomto kontextu je třeba vždycky připomínat, že „ochrana životního prostředí nemůže být zajišťována pouze na základě finanční kalkulace nákladů a zisků. Životní prostředí je jedním z oněch dober, které tržní mechanismy nejsou s to adekvátně bránit či prosazovat.“[134] Opět je zapotřebí vyhnout se magickému pojetí trhu, které tíhne k myšlence, že problémy se vyřeší pouze růstem zisku podniků a jednotlivců. Je realistické čekat, že ten kdo je posedlý maximalizací zisku, bude přemýšlet o účincích na životní prostředí, které zanechá příštím generacím? V rámci schématu zisků není místo na přemýšlení o rytmech přírody, období jejího úpadku a obrození a o složitosti ekosystémů, které mohou být lidským zásahem vážně poškozeny. Kromě toho, mluví-li se o biodiverzitě, přemýšlí se nanejvýš o tom, jak by nějaká rezerva ekonomických zdrojů mohla být využita, ale nebere se vážně v úvahu reálná hodnota věcí, jejich význam pro lidi a kultury, jakož zájmy a potřeby chudých.

191. Jsou-li kladeny tyto otázky, někteří reagují obviněním, že za nimi je iracionální nárok zastavit pokrok a lidský rozvoj. Musíme se však přesvědčit, že zpomalení rytmu produkce a konzumu může vést k jinému způsobu pokroku a rozvoje. Snahy o udržitelný rozvoj přírodních zdrojů nejsou zbytečné výdaje, nýbrž investice, která může přinést jiný ekonomický zisk ve střednědobém termínu. Pokud nejsme úzkoprsí, můžeme zjistit, že diverzifikace produkce, která bude inovativní a bude mít menší dopad na životní prostředí, může být velice zisková. Jde o otevření cesty k rozdílným příležitostem, které v sobě nezahrnují zastavení lidské kreativity a jejího snu o pokroku, ale spíše využívají tuto energii novým způsobem.

192. Například kreativnější a lépe orientovaný rozvoj produkce by mohl korigovat disparitu mezi nadměrnými technologickými investicemi do spotřeby a minimálními investicemi do řešení naléhavých problémů lidstva; mohl by zrodit inteligentní a výnosné formy opětovného využití, obnovy funkčnosti a recyklace; mohl by zlepšit energetickou účinnost měst atd. Diverzifikace produkce skýtá lidské inteligenci široké tvůrčí a inovativní možnosti při současné ochraně životního prostředí a vytváří pracovní příležitosti. Taková kreativita by mohla vést k novém rozmachu lidské ušlechtilosti, protože je důstojnější používat inteligenci odvážně a zodpovědně za účelem nalezení udržitelných a rovných forem rozvoje v rámci širšího pojetí kvality života. A je naopak méně důstojné, méně kreativní a povrchní trvat na vytváření forem drancování přírody pouze proto, aby byly nabídnuty nové možnosti konzumu a okamžitého zisku.

193. Pokud však udržitelný rozvoj v některých případech nabízí nové způsoby růstu, pak rovněž v případě nenasytného a nezodpovědného růstu, ke kterému docházelo desítky let, je zapotřebí pomýšlet na zvolnění kroku a stanovení určitých rozumných mezí, včetně návratu zpět, dříve než bude pozdě. Víme, že je neudržitelné jednání těch, kteří stále více spotřebovávají a ničí, zatímco jiní se dosud nezmohli na život odpovídající jejich lidské důstojnosti. Proto nadešla chvíle přijmout v určitých částech světa určité zpomalení a chránit zdroje, aby se mohlo zdravě růst v jiných částech. Benedikt XVI. řekl, že „je třeba, aby technicky vyspělé společnosti byly ochotné podporovat střídmější postoje, tím že budou zmenšovat spotřebu energie a zlepšovat podmínky využití energie.“[135]

194. Aby povstaly nové modely pokroku, potřebujeme „obrácení globálního rozvojového modelu,“[136] což vyžaduje odpovědně „uvažovat o smyslu ekonomiky a o jejích cílech, aby se napravily její dysfunkce a deformace.“[137] Nestačí kompromisně smiřovat péči o přírodu s finančními zisky anebo ochranu životního prostředí s pokrokem. Kompromisní řešení v této věci jen nepatrně oddalují pohromy. Jde zkrátka o redefinici pokroku. Technologický a ekonomický rozvoj, který nečiní svět lepším a kvalitu života integrálně nezlepšuje, nelze považovat za pokrok. Na druhé straně se reálná kvalita života lidí v kontextu ekonomického růstu často umenšuje: zhoršováním životního prostředí, nízkou kvalitou potravinových produktů nebo vyčerpáním některých přírodních zdrojů. Řeči o udržitelném růstu se v tomto kontextu nezřídka stávají prostředkem k odvádění pozornosti a ospravedlňování, takže ekologická problematika je absorbována logikou finančnictví a technokracie, čímž se sociální a ekologická odpovědnost podniků víceméně redukuje na záležitosti marketingu a image.

195. Princip maximalizace zisku má tendenci izolovat se od jakékoli jiné úvahy a představuje jakési pojmové znetvoření ekonomie: pokud se zvyšuje produkce, je malý zájem o to, že se produkuje na úkor budoucích zdrojů anebo zdraví životního prostředí; pokud vymýcení pralesů zvýší produkci, nikdo při této kalkulaci neměří ztrátu spočívající v desertifikaci nějakého území či růstu znečištění. Znamená to, že podniky dosahují zisku tím, že započítávají a platí nepatrnou část nákladů. Za etické by bylo možné považovat pouze takové jednání, kdy „ekonomické a sociální náklady spojené s užíváním společných přírodních zdrojů a břemena těchto nákladů plně nesou ti, kdo tyto zdroje zneužívají, a nikoli ostatní národy nebo budoucí generace.“[138] Účelová racionalita, která se opírá pouze o statistickou analýzu reality podle okamžitých potřeb, působí jak tehdy, když zdroje přiděluje trh, tak tehdy, když to činí centrálním plánováním stát.

196. Jaké je místo politiky? Připomeňme princip subsidiarity, který přiznává svobodu rozvoje schopnostem vyskytujícím se na všech úrovních, ale současně požaduje větší odpovědnost vůči obecnému dobru od těch, kdo mají větší moc. Je pravda, že některé ekonomické sektory mají dnes větší moc než samotné státy. Nelze však ospravedlňovat ekonomii bez politiky, údajně neschopné prosazovat logiku ovládající různé aspekty nynější krize. Logika, která neponechává prostor upřímné starosti o životní prostředí, je totožná s tou, v níž nenachází místo starost o integraci těch nejvíce křehkých, protože „za stávajícího »privátního« modelu »úspěchu« se nejeví smysluplným investovat tak, aby si neúspěšní, slabí či méně obdaření mohli v životě razit cestu.“[139]

197. Potřebujeme politiku, která bude přemýšlet s širokým rozhledem, přinese novou integrální koncepci, zahrne interdisciplinární dialog různých aspektů krize. Častokrát je sama politika odpovědná za vlastní diskreditaci v důsledku korupce a nedostatku dobré veřejné politiky. Pokud stát neplní svoji vlastní roli v určitém regionu, mohou se některé ekonomické skupiny jevit jako dobrodinci a mít reálnou moc, cítit se oprávněny nedodržovat jisté normy, ba dokonce umožňovat vznik různých forem organizované kriminality, obchodu s lidmi, obchodu s drogami a násilí, jež lze velmi těžko vykořenit. Pokud politika není schopna zlomit tuto perverzní logiku a navíc zůstane pohlcena planým řečněním, zůstanou velké problémy lidstva nadále neřešeny. Strategie reálné změny vyžaduje promyslet celek různých procesů, neboť nestačí připustit povrchní ekologické uvažování a přitom nediskutovat o logice, která je základem nynější kultury. Zdravá politika by měla být schopna vyrovnat se s tímto problémem.

198. Politika a ekonomie mají tendenci vzájemně se obviňovat, pokud jde o chudobu a zhoršování životního prostředí. Avšak očekává se od nich, že uznají vlastní chyby a naleznou formy spolupráce zaměřené k obecnému dobru. Zatímco jedni se snaží jenom o ekonomický užitek a druzí jsou posedlí pouze uchováním či růstem moci, nám zbývají války či dvojznačné dohody, ve kterých je ochrana životního prostředí a péče o chudé tím, oč se obě strany zajímají nejméně. I tady platí princip „jednota má převahu nad konfliktem.“[140]

V. Náboženská vyznání v dialogu s vědami

199. Není možné zastávat, že empirické vědy kompletně vysvětlí život, vnitřní podstatu všech tvorů a celek reality. Tak by znamenalo, že překročily svoje metodologické hranice. Pokud se uvažuje v tomto omezeném rámci, vytratí se estetická vnímavost, poezie a dokonce i schopnost rozumu chápat smysl a účel věcí.[141] Rád bych připomněl, že „náboženské texty vykládají smysl věcí pro všechny doby a mají motivační materiál, který otevírá stále nové obzory… Je rozumné a inteligentní pokládat tyto spisy za tmářské jenom proto, že vznikly v kontextu náboženské víry?“[142] Bylo by zjednodušující myslet si, že etické principy lze prezentovat čistě abstraktně, odtrženě od každého kontextu; skutečnost, že jsou podávány náboženským slovníkem jim ve veřejné diskusi neodnímá žádnou hodnotu. Etické principy, které je rozum schopen vnímat, se vždycky mohou objevit v odlišném hávu a být vyjádřeny odlišným slovníkem, včetně toho náboženského.

200. Na druhé straně, jakékoli technické řešení, které vědy chtějí podat, nebude moci vyřešit vážné problémy světa, pokud lidstvo ztratí svůj směr, pokud budou zapomenuty velké motivace, které umožňují společný život, oběť a dobrotu. V každém případě je třeba vyzvat věřící, aby byli ve své víře důslední a neprotiřečili jí svými skutky; je třeba zdůraznit, aby se nově otevřeli Boží milosti a čerpali v hloubi z vlastních přesvědčení o lásce, spravedlnosti a pokoji. Pokud nás špatné pochopení našich principů někdy svedlo k ospravedlňování zneužívání přírody nebo despotické nadvlády člověka nad stvořením, nebo k válkám, nespravedlnosti a násilí, musíme jako věřící uznat, že v takovém případě jsme byli nevěrní pokladu moudrosti, který bychom měli střežit. Kulturní omezení různých dob častokrát podmínili takovéto povědomí o vlastním etickém a duchovním odkazu, avšak právě návrat k vlastním pramenům umožňuje náboženskému vyznání lépe odpovědět na aktuální potřeby.

201. Většina obyvatel planety je věřící a to by mělo náboženská vyznání vést k navázání vzájemného dialogu zaměřeného na péči o přírodu, na obranu chudých, na budování sítě úcty a bratrství. Nezbytný je také dialog mezi samotnými vědami vzhledem k tomu, že každá je zvyklá uzavírat se do mezí vlastního slovníku, a specializace má tendenci izolovat a absolutizovat vlastní vědění. Brání to adekvátnímu vyrovnání se s problémy životního prostředí. Stejně tak je nezbytný otevřený a uctivý dialog mezi různými ekologickými hnutími, mezi nimiž nechybějí ideologické boje. Závažnost ekologické krize od nás všech žádá, abychom mysleli na obecné dobro a pokračovali v dialogu, který potřebuje trpělivost, odříkání a velkodušnost a stálou připomínku toho, že „realita je důležitější než idea.“[143]

POKRAČOVÁNÍ je ZDE