Nový portál Vatikánského rozhlasu

Před několika týdny uprostřed koronavirové krize jsem publikoval pár svých úvah, které jsem jako biskup a přesvědčený stoupenec sociálního učení církve napsal o nových sociálních poměrech vzniklých v důsledku epidemie. Jak jsem při té příležitosti zmínil, tato zkušenost si především žádá  zhodnocení z  duchovního hlediska, optikou teologie dějin, poznamenaných prvotním pádem a vykoupením. Vždyť, jak napsal Lev XIII. v Rerum novarum, „nemůžeme pravdivě poznávat a hodnotit pozemské věci, nemáme-li na zřeteli jiný, nesmrtelný život“ (č.18). Takto církev pomáhá lidem, aby se vyrovnali také s nynější krizí: „Krize nám dává za povinnost znovu si rozvrhnout naši cestu, přijmout nová pravidla, nalézt nové formy angažovanosti“ (Caritas in veritate, 21). Se zřetelem k této perspektivě bych nyní chtěl pokračovat ve zmíněných úvahách a ptát se bezprostředněji na některé ukazatele jednání, které jsou spolu s principy uvažování a kritérii usuzování součástí nabízeného sociálního učení církve.

Pravá svoboda

Nejbližší budoucnost musí být fází pravé svodoby a připomínat, že „svoboda nabývá své plné hodnoty teprve přijetím pravdy“ (Centesimus annus, č. 46). Během krize jsme zakusili některá legitimní omezení svobody spolu s dalšími, méně legitimními. Vědecké údaje nebyly vždy užívany pravdivě, restrikce a sankce někdy nebyly aplikovány rozumně a vynořily se také nové formy politického autoritářství. Nejbližší budoucnost musí být opravdu svobodná nikoli ke vznášení nároků na absolutní svobodu, nýbrž k opětovnému osvojení si svobodného života v přirozených skutečnostech, v rodině, podnikání, v sousedských vztazích i ve škole. Je zde velká příležitost překonat vykonstruovanou svobodu a vytvářet tu reálnou a přirozenou, jež je výrazem pravé podstaty lidské bytosti a autentických cílů politické pospolitosti.

Návrat silného státu

Aby se pravé svobodě dostalo dějinné konkrétnosti, je zapotřebí si všímat a vyvarovat se nového posilování státu. Stát se zajisté bude podílet na zaručování bezpečnosti v sektoru ekonomiky a mít dozor nad spravedlností. Je však třeba připomenout, že posílený stát by se asi dokázal postarat o rozdělování podpory, ale stěží dokáže správně podpořit oživení společnosti a ekonomiky (srov. Centesimus annus, 48). Stát musí zasahovat do velkých uzlů infrastruktury, ale zdroje musejí být k dispozici investicím a produkci, aby byla poskytnuta opravdová a nikoli asistovaná práce. I to je součást pravdy o svobodě, v tomto případě ekonomické svobodě. Z tohoto hlediska je třeba se vyhýbat hypotéze krizové mzdy, hromadné legalizaci ilegálních migrantů a masivnímu příjmu  pracovních sil do státní správy bez skutečné potřeby.

Subsidiarita zdravotnického systému

Z mnoha stran se požaduje, aby zdravotnický systém byl opět vyvázán z moci státního centralismu. Sociální učení církve v této věci hlásá princip subsidiarity: „nadřazená instituce nesmí zasahovat do vnitřního života podřízené instituce tím, že by jí odnímala její pravomoci. Má ji nanejvýš podporovat a pomáhat jí k tomu, aby sladila své jednání s jednáním ostatních“ (Centesimus annus, 48). Proto mám za to, že zdravotnictví by mělo být koncipováno nikoli centrálně, nýbrž subsidiárně, a mělo by se zakládat na principu odpovědnosti místních úřadů i zprostředkujících organizací. Centralizace jako taková totiž může zbavovat odpovědnosti. Je zapotřebí odpovědné a koordinované subsidiarity také za účasti soukromého sektoru, nadací a náboženských institucí majících zdravotnické povolání jakož i místních komunit.

Svoboda školství

Výše zmíněné aspekty jsou výrazem pravé svobody, která není individualistická, nýbrž organická, na což sociální učení církve neustále poukazuje. Téhož typu je svoboda školství, během pandemie těžce penalizovaného. Znovu byly shůry vydávány abstraktní pokyny, neschopné zohlednit sociální a teritoriální rozmanitost a iniciativy, zasluhující celostátní zhodnocení. Nestátní (což jsou zejména církevní – pozn.překl.) školy byly vystaveny vážným nesnázím, a posílení laického státu vzbudilo pozitivní vůli po opravdové svobodě, jež v budoucnu přinese plody. V Itálii je zapotřebí opravdu svobodného školství na všech úrovních, což je nezbytná podmínka ekonomického a občanského oživení.

Demolovat mašinerii Leviatana

V naší zemi se státní centralismus konkretizuje do velice rigidního byrokratického systému. Během pandemie došlo ke zjevné diferenciaci mezi pracujícími v soukromém sektoru, obávajícími se o svoji budoucnost, a pracujícími ve veřejném sektoru. V zajištěné státní mašinerii tak opět docházelo k pochybením a těžkopádnostem. Ošetřovatelé a lékaři ze sebe vydali maximum, navzdory systémovým defektům, anebo spíše tím, že je kompenzovali. Nikdy nevyřešená reforma úřadů je na pořadu dne. K tomu by bylo zapotřebí nové subsidiární koncepce soustředěné na obecné dobro. Realitu netvoří jednotliví občané, anonymní veřejné úřady a stát jakožto Velké Individuum. V dnešní organické společnosti existují subjekty, které disponují velkým know-how, ale nenacházejí prostor k činnosti, a to jak v ekonomice, školství či produkci. Redukování byrokracie žádá zásadní reformu, která bude s to přehodnotit veřejné služby a rozlišovat mezi tím, co je veřejné, a co státní.

Pravá daňová svoboda

Pravá svodoba, o niž je třeba se zasadit v této první fázi normalizace, se týká daní. Upustit by se mělo nejen od daně z majetku, ale rovněž od přemrštěného a opresivního zdaňování vůbec. Daňový systém se má přizpůsobovat podnikům a rodinám, nikoli jednotlivcům. Fiskální politika musí znovu objevit mravní kritéria, má sloužit obecnému dobru a být úměrná. Již Rerum novarum vybízí, aby „soukromý majetek nebyl pohlcován bezmeznými daněmi“ (č.35). Během pandemie byl výběr daní  pouze odložen. Je zapotřebí radikálně je snížit, a zároveň restrukturalizovat byrokratický aparát a jeho náklady. Rodinám a podnikům netřeba pomáhat přívalem podpor, ale je potřeba ulevit jim na daních a znovu objevit fiskální a sociální význam přirozeného práva na soukromý majetek.

Spíše národní půjčka

Bylo již rozhodnuto, že k oživení bude užito silné finanční pomoci od EU. Nebude zdarma, ani bezmezná, a to ani finančně, ani politicky. Pro stát a z hlediska subsidiarity by bylo prospěšnější, jak navrhují mnozí ekonomové, upřednostnit národní půjčku. Ta by nebyla v rozporu s kritikou státního centralismu, protože se týká získání zdrojů a nikoli jejich použití. Řečeno slovníkem subsidiarity, spočíval by první krok ve svépomoci, které by Itálie byla schopna vzhledem ke značné výši soukromých úspor. Vezme-li se do úvahy přirozený chod věcí, pak rodina a národ předcházejí stát i nadstátní instituce. Je třeba předejít tomu, aby postkoronavirové financování nezjednávalo platnost  ideologickému evropeismu, který deptá národ a podmiňuje jeho život a svobodu.

Nové mocnosti na obzoru

Naše pravá svoboda je ohrožena dalším nebezpečím, kterému je do budoucna třeba věnovat velkou pozornost, totiž eventualitou nových nadnárodních mocností, motivovaných nezbytností čelit krizím. Koronavirus byl světovým experimentem. Je možné, že na základě této zkušenosti vzniknou v budoucnu nové krize, možná ekologického a environmentálního typu, aby se zdůvodnilo omezení svobod a byly nastoleny formy centralizovaného plánování a uniformní kontroly. Tyto síly tlačí k novému globalismu, založenému na jakémsi „novém humanismu“, jak jsme měli možnost se přesvědčit během pandemie.

Svoboda je buď opravdová nebo není svobodou

Cesta pravé svobody bude neuskutečnitelná, pokud nebude existovat svoboda narodit se z lidského početí a vyrůstat pod srdcem matky a otce; pokud bude uloženo umírat z vůle druhých pod záminkou, že je to z naší vůle, a pokud nebude existovat pravá svoboda ve výchově našich dětí. Kéž nám konec pandemie ukáže, že „je dnes stále více rozhodujícím faktorem člověk“ (Centesimus annus, 32) a nikoli struktury a že „pokud je člověk Bohu vzdálen, pak je neklidný a nemocný“ (Caritas in veritate, 76).

Z webových stránek Obsevatoria sociální nauky církve kardinála Van Thuâna

přeložil Milan Glaser